Článek
Modrá malířská páska se mi lepila na zpocené prsty. Klečela jsem na plovoucí podlaze v novostavbě v Letňanech a snažila se oblepit podlahové lišty tak, abych je neupatlala Primalexem. Bolela mě kolena a za krkem jsem cítila průvan z pootevřeného francouzského okna.
Moje tchyně Jana stála asi metr ode mě. Měla na sobě čistou béžovou halenku a džíny, ruce založené na prsou. Byt si koupila po prodeji starého domu a my s Martinem jí sem přijeli pomoct vymalovat a smontovat nábytek. Tedy, já jsem lepila pásky a brousila sádru kolem zásuvek, zatímco Martin v rohu obýváku pomalu studoval plánek k televiznímu stolku z Ikey.
„Kláro, tady ti to úplně odstává,“ ukázala Jana špičkou boty na místo, které jsem právě přejela palcem. „Když to neuděláš pořádně, zateče mi tam barva a zničí to dřevo. Stálo to dost peněz.“ „Snažím se, ale ta stěna je tady trochu křivá, tak se to odchlipuje,“ odpověděla jsem a zkusila pásku přitlačit víc. Jana si povzdechla tak nahlas, aby to slyšel i Martin na druhé straně místnosti. „Martínku, prosím tě, můžeš jí ukázat, jak se to dělá? Já nechci mít hned první den zničenou podlahu.“
Martin zvedl hlavu od plánku. V ruce držel imbusový klíč. Podíval se na mě, pak na matku a nakonec na tu pásku. Oči mu těkaly. Znala jsem ten pohled. Byl to jeho výraz pro „hlavně ať není dusno“. „Kláďo, prostě to tam přimáčkni víc, ať má máma klid, jo? Udělej to radši natřikrát,“ řekl tichým, unaveným hlasem a hned zase sklonil hlavu k dřevotřísce. Spolkla jsem odpověď, odtrhla celý kus pásky a začala znovu. Dělal to tak vždycky. Kdykoliv šlo o sebemenší konflikt s jeho matkou, Martin zvolil cestu nejmenšího odporu. Tou cestou jsem byla většinou já.
Kolem jedné odpoledne zazvonil kurýr s jídlem. Objednali jsme si tři pizzy, protože v kuchyni ještě nebyl zapojený sporák. Šla jsem otevřít k domovnímu telefonu a rovnou jsem vzala z chodby i donášku. „Je to devět set osmdesát korun,“ řekl kluk v bundě s logem rozvážkové služby. Otočila jsem se do obýváku. „Martine, máš u sebe telefon nebo peněženku?“ Martin stál nad rozloženými šuplíky. Začal si plácat po kapsách tepláků. „Asi jsem ho nechal v bundě v autě. Zaplať to, prosím tě, já ti to pak pošlu.“ Vytáhla jsem z kapsy mobil a pípla kartou. Moje výplata recepční na veterinární klinice nebyla zrovna stavěná na to, abych platila obědy pro všechny, zvlášť pár dní před koncem měsíce, ale nechtěla jsem zdržovat.
Když jsem nesla tři papírové krabice do obýváku, Jana už prostírala papírové tácky na jeden ze smontovaných stolků. „Ty jsi to platila ze svého?“ zeptala se, když jsem krabice pokládala. „Martin neměl u sebe kartu,“ řekla jsem normálně. Jana se na něj podívala. „No vidíš, Martínku, jakou máš emancipovanou ženu. V dnešní době už chlapi nemusí platit účty, viď? I když nevím, z čeho to Klára při svém platu dotuje.“ Usmála se u toho. Takovým tím tenkým, zdvořilým úsměvem, na který se nedá nic říct, aniž byste vypadali jako hysterka. Martin si zrovna bral první trojúhelník pizzy a dělal, že ten komentář přes šustění kartonu neslyšel.
V tu chvíli se ozvaly klíče v zámku a do bytu vešla Veronika, Martinova o tři roky starší sestra. Měla na sobě elegantní trenčkot a v ruce nesla drahou láhev červeného vína. Veronika dělá HR manažerku v bance. S Janou si volají dvakrát denně. „Ahoj rodinko, tak jak vám to jde?“ zavolala už od dveří. Jana k ní okamžitě vystartovala, objala ji a vzala si od ní kabát. „Verunko, ty jsi hodná, že ses zastavila. My zrovna budeme jíst.“
Sedli jsme si všichni čtyři na zem kolem nízkého stolku. Já měla montérky od prachu, Martin rozcuchané vlasy. Jana s Veronikou seděly naproti nám na dvou krabicích od nádobí. Veronika začala okamžitě vyprávět o tom, jak jí v práci schválili nový rozpočet na oddělení a jak si s manželem plánují koupit nové SUV. „To víš, když na to máte, tak proč ne,“ pokyvovala Jana a upíjela víno z plastového kelímku. Pak se tchyně podívala přímo na mě. Její pohled ztvrdl, ztratil tu předešlou vstřícnost, kterou měla pro dceru.
„Kláro, potkala jsem včera Dvořákovou od nás z ulice. Ptala se, jak se máte a co vlastně děláš. Nechtěla jsem jí říkat, že tam na té veterině v podstatě jenom uklízíš po psech zvratky a zvedáš telefony. Řekla jsem, že děláš manažerku provozu. Zní to líp.“ Zastavila se mi ruka s kouskem okraje pizzy napůl cesty k ústům. Veronika vedle ní přestala žvýkat a podívala se na mě. „Já nedělám manažerku, Jano. Jsem recepční a asistentka. A za svou práci se nestydím,“ řekla jsem a snažila se, aby se mi neklepal hlas.
Jana se pobaveně ušklíbla a rozhodila rukama. „Ale prosím tě. Přece se nebudeme tvářit, že je to nějaká kariéra. Být ti dvacet a studovat u toho, tak nic neřeknu. Ale upřímně, Kláro? Vždycky jsem doufala, že si Martin najde někoho sobě rovného. Někoho, kdo s ním tu káru potáhne. Kdo má nějakou úroveň. Kdyby Martin neměl tak dobré místo u nich ve firmě, tak si ten váš nájem na Vinohradech s tvým platem ani nemůžete dovolit. Občas mi ho je vlastně strašně líto, že to veškeré finanční břemeno rodiny leží jenom na něm. A ty si tam chodíš hladit štěňátka.“
Zůstalo naprosté ticho. Jen zvenku bylo slyšet slabé hučení dopravy z nedalekého obchvatu. Tep mi bušil v krku tak silně, že jsem nemohla polknout. Svírala jsem ten papírový tácek a dívala se na ni. Čekala jsem. Byla to nejdrsnější a nejpřímější urážka, jakou mi kdy do očí řekla. Ponížila mě před mou švagrovou, znehodnotila mě jako ženu i jako partnerku.
Otočila jsem hlavu k Martinovi. Seděl padesát centimetrů ode mě. Musel to slyšet každým slovem. Čekala jsem, že řekne: „Mami, to přeháníš.“ Čekala jsem, že řekne, že platíme nájem napůl, protože já platím i všechny nákupy a energie. Čekala jsem, že aspoň řekne „Nech toho.“
Martin se díval dolů na svůj tácek. Ukazováčkem si pečlivě seškrabával kousek připáleného sýra z rohu pizzy. Dělal to tak soustředěně, jako by to byla ta nejdůležitější operace na světě. Pak ten sýr strčil do pusy, pomalu ho rozžvýkal a polkl. Zvedl zrak, ale nepodíval se na mě. Podíval se na svoji sestru. „Verčo, prosím tě, nedosáhneš na ty ubrousky? Mám úplně mastný ruce,“ řekl klidně.
Veronika mu beze slova podala papírový ubrousek. Jana se vítězně usmála, vzala si další kousek sýrové a začala se s Veronikou bavit o tom, jaké závěsy pořídí do ložnice. Téma Klára bylo uzavřeno. Byla jsem smazána.
Položila jsem nedojedenou pizzu zpátky do krabice. Mlčky jsem vstala a šla do koupelny. Zamkla jsem za sebou. Pustila jsem ledovou vodu. Vzala jsem hrubou houbičku, co ležela na okraji umyvadla, a začala si drhnout zaschlou bílou barvu z kloubů na rukou. Drhla jsem to tak silně, až mi kůže zčervenala a začala pálit. Dívala jsem se na sebe do zrcadla, na ty fleky od Primalexu na tváři, a po tvářích mi tekly tiché, vzteklé slzy. Neplakala jsem kvůli tchyni. Ta byla přesně taková, jakou jsem ji znala. Plakala jsem kvůli muži, který seděl tři metry ode mě a nevydal ani hlásku, když ze mě jeho matka dělala hadr na podlahu.
Za pět minut někdo vzal za kliku. „Kláďo? Jsi tam?“ ozval se Martinův hlas. Opláchla jsem si obličej a odemkla. Stál tam s prázdným kelímkem v ruce. Díval se mi na zarudlé oči a vlhké tváře. Viděl to. Musel to vidět. Doufala jsem, že mě aspoň teď, když jsme tu sami, obejme. Že zašeptá něco o tom, jak ho to mrzí a že ví, jaká jeho máma je.
„Nevidělas někde ten křížovej šroubovák? Asi jsem ho nechal tady na parapetu,“ řekl a podíval se mi přes rameno k oknu. Nadechla jsem se. Plíce jsem měla těžké jako z olova. „Je v předsíni na botníku,“ řekla jsem bez barvy v hlase. „Super, dík,“ kývl, otočil se a šel zpátky do obýváku.
Domů jsme jeli po osmé večer. Venku se už setmělo, po magistrále jelo jen pár aut a v rádiu potichu hrály nějaké staré české hity. Martin řídil svou firemní Octavii, jednu ruku ležérně položenou na volantu. Vypadal naprosto uvolněně. Měl splněno. Poličky visely, podlaha byla čistá, matka spokojená a konflikt se nekonal. Jeho svět byl v pořádku.
Zastavili jsme na červenou u Muzea. Martin pustil řadicí páku, natáhl ruku přes středový panel a položil mi ji na koleno. Bylo to takové to automatické, majetnické gesto klidného večera. Zlehka mi palcem přejel po látce džínů. Sklopila jsem oči k jeho ruce. K těm dlouhým, čistým prstům. Nevykřikla jsem. Nezačala jsem se hádat o tom, co se stalo v Letňanech. Zjistila jsem, že k němu vlastně v tu chvíli vůbec nic necítím. Žádný vztek, žádnou lásku, jen obrovskou, chladnou prázdnotu.
Zvedla jsem svou levou ruku, chytila ho za zápěstí a jeho ruku ze svého kolena zvedla. V tichosti jsem ji přesunula zpátky na jeho stranu středového panelu a pustila ji. Pak jsem si vzala kabelku, která ležela u mých nohou, a položila si ji na klín, přesně do toho prázdného místa mezi námi.
