Článek
Těžká vůně lilií se mísila s pachem mokré vlny z kabátů. Seděla jsem v první řadě obřadní síně strašnického krematoria a zírala na truhlu z dubového masivu. Dřevo bylo vyleštěné tak dokonale, že odráželo žluté světlo z laciných voskových svící, které plápolaly po stranách.
Prsty jsem svírala studené, hladké madlo dřevěné lavice, až mi zbělely klouby. Snažila jsem se soustředit na ten chlad, na ten pevný bod v prostoru, abych nezačala nahlas křičet. Nebyl by to ale výkřik žalu nebo zoufalství.
Zezadu se ozývalo tiché popotahování a šustění papíru. Teta Jarmila, tátova starší sestra, si do kapesníku vyfukovala nos s takovou vervou, až se lavice za mnou mírně chvěla. Každý ten otřes se přenášel do mých zad jako malý, dotěrný elektrický šok.
Všichni v téhle místnosti s uměle sníženým stropem si mysleli, že truchlím pro muže, který mi dal život. Nechápali, že jediný důvod, proč se mi třesou ramena, je křečovitá snaha udržet na uzdě hysterický smích. Čekali na mé slzy, na to představení zlomené dcery.
Celá rodina, sousedé z našeho vchodu, dokonce i ti dva chlapi z místní hospody U Zvonu, kteří stáli vzadu a žmoulali v rukou bekovky. Měla jsem být ta, která se naposledy loučí s milovaným tatínkem. Místo toho jsem cítila, jak se mi v hrudníku tvoří bublina čistého, jiskřivého kyslíku.
Večery mého dětství neměly vůni kakaa ani čerstvě vypraného povlečení v teplé posteli. Páchly po zaschlém pivu a zvětralém rumu, který se vsákl do vláken propoceného froté županu mého otce. Pokaždé, když v zámku zachrastily klíče, moje tělo přešlo do pohotovostního režimu.
Svaly na krku ztuhly, dech se přesunul jen do horní části plic a srdce se snažilo bít co nejtišeji. Čekala jsem v dětském pokoji potmě a podle rytmu jeho kroků na vrzajících parketách dekódovala situaci. Hádala jsem, jaká verze mého otce se právě vpotácela do bytu a co se bude dít.
Těžké boty v předsíni
Dneska na pohřbu nehrála tátova oblíbená dechovka z vesnických zábav. Vybrala jsem Vivaldiho, protože to znělo dostatečně důstojně a mě osobně to citově nijak neangažovalo. Zatímco smyčce kvílely z levných reproduktorů, já se dívala na rakev a viděla jen jeho stíny.
Neviděla jsem klidného seniora, ale tu nevyzpytatelnou hromadu vzteku, co mi v šestnácti rozmlátila rádio o zeď. Vadilo mu tehdy, že jsem ho neztišila včas, když si potřeboval po odpolední opici zdřímnout. Dokonale jsem si vybavila ten specifický, praskavý zvuk plastu drtícího se o panel.
„Byl to hodnej člověk, jen měl svý démony,“ zašeptala mi do ucha teta Jarmila, když jsme před obřadem stály v předsálí. Její dech voněl po pepermintkách a kávě z kelímkového automatu. Naklonila se ke mně tak blízko, že jsem cítila hrubou látku jejího kabátu na své tváři.
Sevřela jsem rty do tenké linky a zabořila nehty do dlaní, abych na ni nezačala křičet. Hodnej člověk a její milovaný bratr. Ten stejný bratr, který mě nutil klečet v kuchyni a sbírat střepy z talířů, které sám rozbil v návalu vzteku.
„Měl tě rád, po svém,“ dodala ještě předtím a stiskla mi paži svými buclatými prsty. Její nehty se zabořily do mé kůže přes černý rolák, až to zabolelo. V žaludku se mi zvedla kyselá šťáva, ale poslušně jsem přikývla.
Lidé jako teta Jarmila potřebují tyhle milosrdné lži, aby mohli ráno vstát z postele a normálně fungovat. Kdyby si přiznala, že její bratr byl prachsprostý tyran a sobec, musela by nést část viny za to, že se celá léta jen dívala jinam. Takhle to bylo mnohem snazší pro všechny.
Když mi bylo dvanáct, přišel mi naproti před školu, aby ukázal, jak vzorný je otec. Stál u rezavého plotu, kýval se zepředu dozadu a hulákal moje jméno na celou ulici. Spolužáci se smáli a ukazovali si na něj prstem.
Já chtěla, aby se pode mnou propadl chodník a zavalila mě hlína, jen abych tam nemusela být. Dělala jsem, že ho neznám, vzala to oklikou přes park a pelášila domů. Doma jsem pak schytala facku tak silnou, že mi zvonilo v uchu ještě další tři dny.
Kněz v čele síně něco mumlal polohlasem. Jeho projev měl uspávací frekvenci, připomínal monotónní bzučení mouchy lapené mezi okenními tabulkami v létě. Neřešila jsem obsah jeho slov o věčném odpočinku a boží milosti.
Vnímala jsem jen hluboké vibrace varhan, které se přenášely přes podlahu až do podrážek mých kožených bot. Ty vibrace mi nečekaně připomněly chvění podlahy u nás v paneláku. Vždycky se to stalo, když táta padl v obýváku na zem z naprosté opilosti.
Pokaždé jsem počítala do deseti, než jsem se odvážila vylézt z pokoje a jít zkontrolovat stav. Musela jsem vědět, jestli ještě dýchá, nebo jestli si rozbil hlavu o ostrý roh konferenčního stolku. Vždycky dýchal, ta hrubá zvířecí síla ho držela při životě celá desetiletí.
Ozvěna prázdných lahví
Přistihla jsem se, že upřeně sleduji mosazné kování na rakvi. Lesklé, stříbrné úchyty odrážely světlo svící do mých očí a já je automaticky porovnávala s tvarem víček od těch nekonečných řad lahví, které jsem po něm léta uklízela.
Každé ráno, ještě před odchodem do školy, jsem obcházela byt jako detektiv ohledávající místo činu. Dvě lahve levné vodky pod gaučem, jedna zplasklá petka od piva za záchodem a prázdný tuzemák pohozený v koši na špinavé prádlo pod mými tepláky.
Třídění skla a vyhazování lahví do kontejneru byla moje tichá ranní mše. Rituál k utajení naší rodinné ostudy před zbytkem paneláku, který beztak všechno věděl. Zvuk lahví narážejících o sebe v igelitce se mi zaryl hluboko do nervové soustavy.
I teď, když v supermarketu nakupuju minerálky a sklenice o sebe v nákupním košíku nepatrně cinknou, se mi zrychlí tep. Podpaží mi okamžitě zvlhne studeným potem a začnu se ohlížet přes rameno.
Kněz udělal rozmáchlý kříž nad rakví a přítomní v síni se s šustěním oblečení postavili. Já jsem se zvedla taky, opírajíc se o opěradlo před sebou. Kolena jsem měla ztuhlá z dlouhého sezení, ale v nohách jsem poprvé v životě cítila zvláštní, neznámou lehkost.
Dnes ráno jsem nemusela obcházet byt a hledat schované důkazy včerejšího pití. Nikdy už nebudu muset obcházet křeslo širokým obloukem a bát se, že omylem vzbudím tu nevyzpytatelnou, spící obludu.
Rakev začala pomalu sjíždět dolů do tmy. Kladkostroj pohřební služby tichounce a monotónně vrčel. S každým centimetrem, o který se to naleštěné dřevo propadalo pod úroveň podlahy, ze mě padala jedna ztvrdlá vrstva špíny a strachu.
Dýchala jsem tak zhluboka, až mě z toho nepřirozeného náporu vzduchu pálilo na plicích. Vzduch v krematoriu byl objektivně suchý a plný prachu, mně ale v tu chvíli připadal svěží a čistý jako ostrý horský vítr po bouřce.
Dívat se, jak ten člověk definitivně mizí pod zemí, byla ta nejúčinnější terapie, jakou jsem kdy zažila. Bylo to o tolik lepší než stovky hodin u drahé psycholožky, která mi pořád dokola radila, ať se pokusím pochopit jeho nemoc a zkusím mu odpustit.
Konečně vyvětráno
V tu chvíli se to stalo a já to nedokázala zastavit. Sledovala jsem zavírající se černou oponu přes díru v podlaze a moje tělo začalo vypovídat službu. Ruce se mi rozklepaly s takovou intenzitou, že mi kožená kabelka vyklouzla z prstů a spadla na dlažbu.
Z očí mi najednou vytryskly slzy, pálivé, obrovské a naprosto nezadržitelné. Zakryla jsem si tvář oběma dlaněmi a moje ramena se roztřásla v nekontrolovatelných, hlubokých vzlycích. Zvuk, který se mi dral z hrdla, byl něco mezi štkaním a dušením se.
Okamžitě u mě byla teta Jarmila a podepírala mě. „Já vím, holčičko, já vím, už je mu dobře a nic ho netrápí,“ šeptala mi do vlasů a pevně mě objímala. Pach její kávy a starého potu mi zcela naplnil nozdry.
Kdyby jen tušila, že ty slzy, které mi teď smáčejí dlaně, jsou slzami absolutní, čisté a sobecké euforie. Neplakala jsem nad ztrátou otce, toho jsem ztratila už strašně dávno. Brečela jsem nad obrovskou lítostí k sobě samé.
Nad tou malou holčičkou, která se konečně už nemusí bát tmy ve vlastním dětském pokoji. Nad dospělou ženskou, která už nemusí zvedat telefon s hrůzou, z jaké záchytky nebo nemocnice jí zase uprostřed noci volají.
Na smutečním karu v nedaleké předražené restauraci do mě všichni tlačili okoralé chlebíčky a panáky. „Dej si na něj, tohle přece miloval,“ pronesl strýc Karel a postavil přede mě vrchovatou štamprli domácí slivovice. Strýc byl mimochodem další z dlouhého rodu rodinných pijáků.
Ten pach mě udeřil do nosu s nebývalou brutalitou. Ta ostrá, dezinfekční vůně fermentovaného ovoce, která se mi navždy spojila s křikem a rozbitým nádobím v naší kuchyni. Zírala jsem na tu čirou tekutinu na umaštěném bílém ubruse a cítila, jak se mi svírá hrdlo.
Dřív bych si tu skleničku poslušně vzala a kopla ji do sebe, jen abych nikoho neurazila. Dřív bych to dusno v rodině a trapné ticho žehlila vlastním ponížením. Dneska ne.
Zvedla jsem skleničku, aniž bych cokoliv řekla, a plynulým pohybem vylila její obsah do nedopitého turka, který stál hned vedle. Hnědá břečka zasyčela a na hladině se udělaly mastné kruhy. Strýc zůstal stát s otevřenou pusou, ruka mu komicky zamrzla v půli cesty.
Ticho u stolu zhoustlo do takové míry, že by se dalo krájet tupým nožem. Všichni ti příbuzní, kteří celá ta léta odvraceli zrak od modřin na mojí matce, teď pohoršeně zírali na mě. Čekali omluvu, vysvětlení, nebo alespoň nervózní smích.
Nedočkali se ničeho z toho, co by zapadlo do jejich narativu. Zvedla jsem se od stolu tak prudce, že židle nepříjemně zaskřípala o keramickou dlažbu. Vzala jsem si ze židle kabát a aniž bych se na kohokoliv z nich ještě jedinkrát podívala, vyšla jsem ven.
Zima mě praštila do horké tváře jako mokrý hadr. Došla jsem na zastávku tramvaje a opřela se celými zády o skleněnou výplň přístřešku. Sklo bylo ledové, pevné a neustupovalo.
Na rtech jsem měla zaschlou krev, jak jsem si je v krematoriu v křeči prokousla. Necítila jsem ale žádnou bolest, jen tupé pulzování. Cítila jsem hlavně to, že v mém životě už na mě nikdy nikdo zničehonic nezařve.
Poprvé za celých třicet osm let jsem se nebála odemknout dveře a vrátit se domů. Vešla jsem do prázdného bytu a nepřivítal mě známý zápach moči ani agresivní pach zvětralého piva. Bylo tam jen obyčejné, prázdné ticho.
Zastavila jsem se v tmavé předsíni a zírala na botník. Ještě včera tam stály jeho obnošené, sešlapané mokasíny, které jsem dnes ráno narvala do kontejneru na směsný odpad.
Došlo mi, že jsem otce ztratila už někdy v sedmi letech; dneska odpoledne mi jen v krematoriu laskavě zpopelnili to, co po něm celou tu dobu zbylo.
