Článek
František se vrátil z vedlejší místnosti s hrnkem kávy.
Podíval se na stůl. Potom na kus dřeva položený u Davidových nohou.
„Kolik jsi naměřil?“
David mu ukázal papír.
František si nasadil brýle.
„Tohle je rozměr jiného stolu.“
Davidovi bylo osmnáct. V malé truhlářské dílně na Vysočině byl na praxi teprve druhý měsíc. Dosud hlavně brousil, uklízel a pomáhal při nakládání. Tohle byla první zakázka, u které dostal něco důležitějšího.
A právě ji pokazil.
„Já to zaplatím,“ vyhrkl.
Netušil, kolik taková deska stojí. V kapse měl několik stovek a doma peníze od poslední brigády.
František položil hrnek na parapet.
„Teď potřebuju, abys mi přesně řekl, co jsi udělal.“
David začal vysvětlovat. Čím déle mluvil, tím hůř mu bylo. Papíry ležely vedle sebe. Nezkontroloval jméno zákazníka. Nezeptal se.
Mistr ho nechal domluvit.
Pak vzal telefon.
David slyšel jen jeho polovinu rozhovoru.
„Dobrý den. Volám kvůli vašemu stolu. Udělali jsme v dílně chybu a potřebujeme posunout předání.“
Čekal, kdy František dodá, že za to může nový kluk.
Nedodal.
Po telefonátu si sedl na kraj pracovního stolu. Zákazník měl přijít následující týden. Nový materiál bylo potřeba objednat.
„Tak si běž sbalit věci,“ řekl.
Davidovi se sevřel žaludek.
František ukázal na hodiny.
„Už máš půl hodiny po konci.“
„A zítra?“
Mistr se na něj podíval.
„Zítra přijdeš. Ten stůl přece musíme dokončit.“
David cestou na autobus nevěděl, jestli se mu chce brečet, nebo jestli by měl být rád.
Druhý den přišel o dvacet minut dřív.
Uříznutá deska pořád ležela na stole. František ji nevyhodil. Ukázal mu, které části mohou použít na menší zakázku, a nechal ho připravit všechno pro výrobu nové.
Od té doby David kontroloval rozměry dvakrát.
Někdy třikrát.
Když byl stůl hotový, zákazník přejel dlaní po hladké desce a spokojeně přikývl. David stál opodál a skoro nedýchal.
František ho zavolal k sobě.
„Pomoz pánovi s nakládáním.“
O té chybě už před zákazníkem nepromluvil.
David v dílně zůstal i po vyučení. Později se odstěhoval za prací a časem si otevřel vlastní provozovnu.
S Františkem se nepřestali vídat úplně. Volali si k narozeninám, občas se David cestou za rodiči zastavil na kávu. Někdy potřeboval poradit. Jindy se jen podívat, co mistr právě vyrábí.
Pak měl víc zakázek, narodily se mu děti a návštěvy začal odkládat.
Když po delší době přijel znovu, všiml si nejprve ticha.
Dřív bývalo otevřené rádio. Někde běžel stroj a František většinou mluvil, aniž přestal pracovat.
Teď seděl u malého stolku vedle okna.
„Ty už dneska končíš?“ zeptal se David.
„Dneska jsem ani pořádně nezačal.“
Řekl to lehce. David se zasmál, protože čekal, že bude následovat nějaká poznámka o důchodu.
Nenásledovala.
Na stole stála židle s odřeným opěradlem. David si ji pamatoval z fotografie, kterou mu František poslal před dvěma měsíci.
„Tu ještě nemáš hotovou?“
„Nespěchá.“
Za chvíli přinesl kávu. Jeden hrnek položil před Davida, druhý přidržel oběma rukama.
Trochu kávy přesto skončilo na podšálku.
František si toho všiml a rychle sáhl po hadru.
Potom schoval ruce pod stůl.
David se zadíval na židli.
„A ostatní zakázky?“
„Už toho moc neberu.“
„Kvůli rukám?“
František chvíli mlčel.
„Drobné věci mi nejdou. Někdy jo. Někdy ne.“
Lékaře už řešil. Davida ale v tu chvíli zajímalo hlavně to, kolik času mistr tráví sám v dílně před prací, kterou se bojí začít.
Nabídl, že by mohl někdy přijet pomoct.
„Nemusíš,“ odpověděl František okamžitě. „Máš svého dost.“
David ještě chvíli zůstal. Pak odjel s nepříjemným pocitem, že řekl přesně to, co František nechtěl slyšet.
Pomoct.
Jako by už jeho dílna byla jen další starostí, kterou musí někdo převzít.
O několik týdnů později dostal zakázku na velký jídelní stůl do starého domu. Majitelé měli neobvyklou představu a David se při kreslení návrhu několikrát zastavil.
Kdysi by Františkovi prostě zavolal.
Tentokrát za ním přijel.
Rozložil papíry na stolek u okna.
„Potřebuju s tím poradit.“
František se podíval na výkres.
„Tady bude překážet noha.“
„Já vím.“
„Tak proč ji tam máš?“
David se usmál.
„Proto jsem přijel.“
Během půlhodiny měl na papíře tolik poznámek, že musel vytáhnout další list.
František už neseděl. Chodil kolem stolu, vysvětloval a ukazoval, co by změnil.
Nakonec David řekl:
„Uděláme ho spolu?“
Mistr se zarazil.
„Ty ho zvládneš sám.“
„Zvládnu. Ale takhle bude lepší.“
František se podíval na svoje ruce.
„Některé věci už neudělám.“
„Tak je udělám já.“
Domluvili se na práci i na penězích. David předem přiznal zákazníkům, že na stole bude spolupracovat truhlář, u kterého se vyučil.
První společné ráno přijel s materiálem a našel odemčeno.
Rádio hrálo.
František měl připravené dvě kávy.
Práce postupovala pomaleji, než byl David zvyklý. Mistr ho několikrát zastavil. Něco přeměřili, něco změnili a nad jedním řešením se skoro pohádali.
Davidovi to kupodivu udělalo radost.
Jednou odpoledne si František všiml, jak znovu kontroluje rozměr.
„Ty mi nevěříš?“
„Sobě nevěřím.“
Mistr se rozesmál.
„Kvůli tomu prvnímu stolu?“
David přikývl.
„Myslel jsem, že mě tenkrát vyhodíte.“
František pokrčil rameny.
„Zkazil jsi desku. To se dá napravit.“
David položil metr.
„Já vím. Ale tohle jste mě taky musel naučit.“
Když byl nový stůl hotový, vyfotili se u něj. František nejprve zastrčil ruce do kapes pracovních kalhot.
Pak jednu vytáhl a položil ji na dubovou desku.
Trochu se třásla.
Na fotografii zůstala.
