Článek
Když dobrovolní hasiči v malé moravské obci vyklízeli starou hasičárnu, čekali hlavně věci, které už dávno nikdo nepotřeboval. V zásuvce jednoho stolu ale našli modrý sešit z léta 1997. Jedna stránka v něm byla vytržená.
Na deskách stálo obyčejnou propiskou:
Povodeň 1997.
Uvnitř byly krátké poznámky.
6.40 – voda u mostu.
7.15 – evakuace domu č. 31.
8.05 – odvezena paní Konečná.
9.20 – silnice neprůjezdná.
Žádné dlouhé vyprávění.
Jen několik dnů zachycených po hodinách.
„Tohle psal Karel,“ řekl jeden ze starších hasičů.
Karel seděl na lavičce před hasičárnou.
Bylo mu přes sedmdesát a u místních dobrovolných hasičů strávil většinu života.
Na sešit se podíval.
„Asi jo.“
Pak se vrátil k práci.
Mladší členové sboru chtěli zápisy naskenovat a uložit do obecního archivu.
Při listování si ale všimli, že mezi dvěma stránkami zůstal úzký proužek papíru.
List někdo vytrhl.
„Co tam bylo?“
Karel chvíli mlčel.
„Už nevím.“
Jenže podle ostatních si z povodní roku 1997 pamatoval skoro všechno.
Která ulice byla pod vodou jako první.
Komu odvezli králíky na vlečce.
Kde se převrátil člun.
I kdo tehdy vařil hasičům kávu.
O několik dní později našli na obecním úřadě krabici fotografií z povodní.
Na jedné byl Karel.
O téměř třicet let mladší.
Stál ve vodě a držel v náručí malé děvče zabalené v dece.
„Kdo to je?“ zeptali se ho.
Dlouho si fotografii prohlížel.
„Holčička z domu u řeky.“
Tentokrát už si sedl.
Pak řekl, co na chybějící stránce bylo.
V domě tehdy zůstalo několik lidí.
Ženu s malou dcerou hasiči dostali ven.
Pro staršího muže se chtěli vrátit.
Voda ale během chvíle stoupla a už se k němu nedostali.
Nepřežil.
Karel si zásah večer zapsal.
Druhý den stránku vytrhl.
„Nechtěl jsem ji tam mít,“ řekl.
Nikdo se dál neptal.
Fotografii s dítětem zveřejnila obec na svých stránkách.
Možná někdo pozná rodinu.
Ozvala se bývalá sousedka.
Holčička se jmenovala Alena.
Její rodina se po povodni odstěhovala.
Přes známé se nakonec podařilo získat kontakt.
Aleně bylo dnes přes třicet.
Na samotnou povodeň si skoro nepamatovala.
Fotografii ale znala.
Její matka ji měla celé roky doma.
„Říkala mi, že mě tenhle pán odnesl z domu,“ napsala.
O dva týdny později přijela do vesnice.
Karel o tom nevěděl.
Když vešla do hasičárny, chvíli na ni jen koukal.
Alena mu ukázala starou fotografii.
„To jsem já.“
Karel se pousmál.
„Tak vy jste vyrostla.“
Byla to obyčejná věta.
Alena se ale rozplakala.
Pak spolu seděli skoro hodinu.
Karel mluvil hlavně o povodni.
Alena o své mamince, která už několik let nežila.
Právě ona jí příběh o hasičích vyprávěla znovu a znovu.
Když Alena odcházela, ještě se otočila.
„Maminka vám chtěla vždycky poděkovat.“
Karel jen přikývl.
Modrý sešit je dnes uložený v obecním archivu.
Jedna stránka v něm pořád chybí.
Připomíná událost, na kterou chtěl Karel celý život zapomenout.
Vedle sešitu je ale také fotografie muže s malou holčičkou v náručí.
A ta připomíná něco jiného.
Člověk si někdy nejdéle pamatuje právě to, co se mu nepovedlo. O tom dobrém mu musí po letech říct někdo jiný.
