Článek
Na fotografii z přehrady mám ruku. Drží dvě kelímkové kávy. V pozadí je voda, modré nebe a Tomáš, který se právě směje. Když jsem ten snímek pořídila, měla jsem radost, jak se povedl.
Teď jsem ho zvětšovala, abych zjistila, jestli mi za rukou náhodou nekouká aspoň kus ramene.
Fotoknihu jsem chtěla udělat k našemu výročí. Nic velkolepého. Pár výletů, léto na chalupě, pes na první dovolené a my dva. Poslední položka se ukázala jako překvapivě náročná.
Dokonalý výlet bez jedné účastnice
V telefonu jsem měla skoro všechno. Tomáše u rozhledny, Tomáše s mokrým psem, Tomáše před cukrárnou. Tři fotografie stejného západu slunce, protože na první nebyla dost růžová obloha a na druhé se naklonil horizont.
Našla jsem i detail koláče, který jsme si dali cestou domů. O tom, že jsem tam byla taky, svědčila druhá vidlička.
Všímám si světla, uklízím ze záběru igelitku a čekám, až kolem projdou cizí lidé. Tomáš stojí na správném místě a směje se, že už snad můžeme jít.
Když se role obrátí, vydržím před objektivem asi čtyři vteřiny.
„Ne, počkej, z týhle strany ne.“
„Mám divný vlasy.“
„Ukaž. To smaž.“
Obvykle jsem mu pak vzala telefon a vyfotila radši výhled. Výhled měl tu výhodu, že si nestěžoval na bradu.
Ve složce z jižních Čech jsem našla sedmdesát šest fotografií. Já byla na dvou. Na jedné jsem se otočila zády, na druhé měla před obličejem zmrzlinu. Ten snímek jsem si pamatovala. Tomáš mě tehdy vyfotil bez varování a já se na něj zlobila, že nemohl počkat, až dojím.
Kdyby počkal, řekla bych mu, že mám upatlanou pusu.
Fotografie, kterou jsem mu zakázala
Zavolala jsem ho k notebooku. Řekla jsem mu, že mě vůbec nefotí.
Podíval se na mě, pak na otevřenou složku. Neodpověděl hned. Sáhl po telefonu a chvíli v něm hledal.
Ukázal mi fotografii z chalupy. Seděla jsem na schodech v dlouhém tričku, jednou rukou držela hrnek a druhou škrábala psa za uchem. Vlasy jsem měla sepnuté skřipcem, několik pramenů mi stálo do stran. Smála jsem se něčemu mimo záběr.
„Tu jsem přece chtěla smazat,“ řekla jsem.
„Já vím.“
Vadilo mi, že si snímek nechal. Tomáš se bránil, že ho nikomu neposlal a že mě na něm má rád. Jenže já ho požádala o něco jiného.
„Neměl jsem si ji nechávat,“ dodal nakonec.
Seděli jsme vedle sebe a já si tu fotografii prohlédla znovu. Pořád jsem na ní viděla hlavně sebe v tričku, které mělo dávno zůstat jen na spaní. Tomáš si podle svých slov pamatoval, čemu jsem se smála. Pes mu předtím ukradl ponožku a odmítal ji vrátit.
Já si z toho rána pamatovala, že mě vyfotil rozcuchanou.
Požádala jsem ho, ať snímek smaže. Udělal to. Potom jsem se zeptala, jestli nemá nějaký jiný, který jsem mu nechala.
Našel jeden ze svatby kamarádky. Šaty, účes od kadeřnice, vyzkoušený úhel. Byla jsem spokojená, jak vypadám. Jen se nehodil mezi naše výlety.
Počkám, až budu vypadat líp
Fotoknihu jsem ten večer nedokončila. Prošla jsem si ještě jednou všechna místa, kde jsem za poslední rok stála za telefonem.
U rozhledny jsem se nechtěla fotit zpocená. U rybníka jsem měla špatné kraťasy. Na Vánoce jsem čekala, až si umyju vlasy, a potom už byl večer a špatné světlo.
Každý důvod zvlášť mi připadal rozumný. Dohromady znamenaly, že se na fotografiích objevím buď slavnostně upravená, nebo po částech.
Některé moje snímky jsou prostě hrozné. Poprvé mě ale mrzelo, kolik obyčejných chvil jsem smazala zároveň s nimi.
Tentokrát se vyfotíme oba
V sobotu jsme šli se psem k řece. Měla jsem starou bundu, protože začalo poprchávat. Tomáš se u lavičky zastavil a vytáhl telefon. Automaticky jsem se natáhla, že ho vezmu a udělám mu fotku.
„Nechceš být taky na nějaký?“ zeptal se.
Chtěla jsem odpovědět, že dneska ne. Vlasy mi pod kapucí zplihly.
Místo toho jsem mu řekla, ať nastaví samospoušť.
Telefon jsme opřeli o jeho rukavici na lavičce. Tomáš doběhl ke mně, pes se otočil přesně ve chvíli, kdy měl hledět dopředu, a vodítko nám zůstalo napnuté přes nohy. Na druhý pokus jsem se smála, protože Tomáš uklouzl na mokrém listí.
Podívali jsme se na výsledek. Obloha byla bílá, řeka sotva vidět a mně se pod kapucí slepil pramen vlasů na čele.
„Ještě jednu?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. Už jsem chtěla jít dál.
Večer jsem ji vložila do fotoknihy. Tomáš stál vedle mě a ukazoval, že by šel dole oříznout kus cesty.
Zkusila jsem to. Zmizely nám boty. Vrátila jsem obrázek zpátky a nechala cestu tam, kde byla.
