Článek
Sedím ve fabii na parkovišti před obchodním centrem. Je úterý, za deset minut šest večer. Nejspíš ten nejhorší možný čas, ale odpolední směna na dispečinku mi končí v pět a domů to nemělo cenu stáčet. Motor už je deset minut vypnutý. Skrz čelní sklo koukám na obrovský svítící nápis IRON BASE.
Vybrala jsem si to největší fitko ve městě schválně. Nechtěla jsem do nějaké malé sklepní posilovny, kde se všichni znají, plácají se po zádech a hned by si všimli, že je tam někdo nový. Chtěla jsem anonymitu. Velkou halu, kam prostě zapadnu. Koupila jsem si jednorázový vstup rovnou přes web, zaplatila kartou a do mailu mi přišel QR kód. Žádné vysvětlování na recepci, žádné trapné dotazy.
Vezmu sportovní tašku, zamknu auto a jdu k proskleným dveřím.
Přede mnou projdou dovnitř dva kluci v teplákách a s obrovskými barely na vodu. Dojdou k nízkým proskleným turniketům. Pípnou si čipem na gumovém náramku, sklo o kousek uhne a pustí je.
Přijdu na řadu já. Otevřu v mobilu mail, přiložím displej k červeně svítící čtečce. Nic. Posunu mobil trochu blíž, pak ho oddálím. Zase nic.
Zezadu slyším kroky. Někdo za mnou čeká.
Za pultem recepce sedí holka. Je jí tak dvaadvacet, vlasy má stažené do dokonalého hladkého culíku a na sobě legíny, které vypadají, že ji stály víc než můj měsíční nákup jídla. Zvedne oči od monitoru.
„Musíte si přidat jas,“ řekne do mikrofonu, který má vyvedený ven k okénku.
„Prosím?“
„Jas na mobilu. Ta čtečka to přes tmavý displej nevezme.“
Stojím tam, palcem přejíždím po obrazovce a snažím se stáhnout horní lištu, abych našla posuvník. Ruka se mi trochu klepe, displej nereaguje, místo lišty se mi otevře kalendář. Za mnou si chlap v šedém tílku ztěžka povzdechne. Přejede si rukou po vyholené hlavě a zadívá se někam do stropu. Konečně se mi podaří najít nastavení, posunu jas na maximum. Píp. Turniket cvakne a sklo uhne.
Udělám krok dovnitř, ale recepční na mě mávne zpoza pultu.
„Máte s sebou ručník?“
Zastavím se. „Mám. V tašce. Do sprchy.“
„Na stroje. Z hygienických důvodů musíte mít ručník na stroje. Jestli nemáte, můžu vám ho půjčit. Padesát korun na kartu, nebo hotově.“
Polknu. Mám chuť říct, že na stroje vlastně nechci, že se jdu jen schovat někam na běžící pás do rohu, ale za mnou už se přes turniket tlačí ten chlap v tílku.
„Tak mi ho půjčte.“
Vytahuju peněženku, kterou jsem už měla zazipovanou na dně tašky. Lovím padesátikorunu v mincích, protože terminál u pultu zrovna svítí červeně. Holka mi přes pult podá bílý, na okrajích trochu roztřepený ručník s vybledlým modrým pruhem. Připadám si, jako bych dostala veřejnou jmenovku pro začátečníky.
Šatny jsou v suterénu. Voní to tu po citrusech, suchém šamponu a starém potu. Uličky mezi skříňkami jsou úzké. Najdu volnou s číslem 142. Chci si do ní hodit tašku, ale na dvířkách není žádná dírka na klíč. Nejsou tam ani očka na visací zámek. Je tam jen číselník, trochu jako na starém tlačítkovém telefonu, se zelenou a červenou diodou.
Koukám na to. Zkouším zmáčknout jedničku. Nic to nedělá. Dioda se ani nerozsvítí.
Vedle mě se zrovna převléká ženská, tak o pět let mladší než já. Má na břiše úplně vyrýsované svaly a opálenou kůži. Otevře svou skříňku tak, že k číselníku přiloží ten gumový náramek, který jí dali nahoře na recepci. Já žádný náramek nemám. Mám jen pitomý QR kód.
Ona si mě nevšímá. Stáhne si sportovní tričko. Rychle uhnu pohledem zpátky k mým dvířkům.
Asi si ten kód musím vymyslet. Zavřu dvířka, namačkám svůj rok narození a zmáčknu křížek. Nic. Zkusím to znovu a zmáčknu fajfku. Zámek bzučivě zacvakne a rozsvítí se červené světlo. Zkusím za madlo zatáhnout. Drží. Uleví se mi tak, až mi spadne kámen ze srdce.
Vezmu si z tašky svoje staré černé legíny a vytahané šedé tričko. Rozhlédnu se. Uprostřed místnosti je dlouhá koženková lavička. Na ní sedí další dvě holky, normálně se baví, smějou se něčemu v mobilu a u toho se svlékají do spodního prádla. Dělají to tak naprosto samozřejmě, že si najednou přijdu hrozně velká a nepatřičná. Tohle nedám. Popadnu svoje věci a zalezu dozadu do kabinky se záchodem.
Zavřu se. Na zemi je u mísy trochu mokro. Opřu se zády o dveře, abych nestála v té louži, a soukám se do legín. Sportovní podprsenku si natahuju přes hlavu tak nešikovně, že se mi zadní ramínko zkroutí a zařízne se mi mezi lopatky. Musím ho složitě lovit a natahovat. Když ze sebe konečně stáhnu civilní oblečení, musím ho přehodit přes dveře, protože tu není háček. Jsem zpocená, ještě než jsem vůbec začala cvičit.
Vydupu po schodech nahoru do hlavní haly. Hraje tu docela nahlas nějaká elektronická hudba, do toho cinká železo a monotónně hučí obří větráky u stropu. Prostor je obrovský. Plný strojů, činek a lidí, kteří přesně ví, co dělají. Všude, kam se podívám, jsou zrcadla.
Snažím se nedívat se na sebe. Zatáhnu za okraj šedého trička, aby mi sahalo o pár centimetrů níž a zakrylo zadek.
Dojdu k pásům. Ty aspoň chápu. Vlezu na jeden volný na kraji řady. Displej je velký jak menší televize. Zmáčknu velké zelené tlačítko QUICK START. Pás sebou škubne a začne se rozjíždět. Jdu. Deset minut. Patnáct. Koukám přes prosklenou stěnu dolů na parkoviště na svou zaparkovanou fabii. Jsem tu. Cvičím. Nikdo po mně nekouká. Vlastně to není tak strašné.
Po dvaceti pěti minutách si řeknu, že bych měla zkusit i něco jiného. Přece jsem neplatila plný vstup za to, že se tady jen projdu u okna, to jsem mohla chodit zadarmo po lese za barákem.
Zastavím pás a slezu. Rozhlédnu se po sekci strojů. Většina z nich je obsazená. Vyhlédnu si jeden v zadním rohu. Vypadá jednoduše – takové to masivní křeslo, kde nohama něco odtlačujete od sebe. Sedí na něm nějaký kluk, ale zrovna pije z lahve, vstává a odchází.
Dojdu k němu. Položím si ten půjčený bílý ručník s modrým pruhem přesně na opěrku zad, jak mi řekla recepční. Sednu si.
Nohy dám na černé polstrované pedály. Chytím se madel po stranách. Zaberu stehny.
Nic. Stroj se ani nehne.
Zkusím to znovu, opřu se do toho celou silou, až mi zrudne obličej a nehty se mi zaříznou do gumových držadel. Ani milimetr.
Pak mi to dojde. Zátěž. Podívám se dolů vedle sedačky. Do sloupce železných cihel je zapíchnutý kovový kolík. Číslo na cihličce ukazuje 75. Nevím, jestli jsou to kila nebo libry, ale na moje nohy je to prostě moc.
Sáhnu po kolíku, že ho vytáhnu a přendám někam nahoru na dvacítku. Tahám. Nejde to. Zkusím s ním zakroutit. Je tam vzpříčený. Nakloním se z křesla, oběma rukama se snažím ten pitomý železný čep vytrhnout z dírky. Zvedám se u toho, opírám se kolenem o hranu sedačky, ručník mi sjede na zem.
„Dobrý den, máte tady ještě sérii?“
Trhnu sebou. Stojí nade mnou chlap. Kolem krku má hozený žlutý ručník, v ruce drží plastovou lahev. Je to ten samý chlap v šedém tílku, co za mnou stál u turniketu. Kouká na mě. Vlastně ne, nekouká na mě. Kouká na ten zablokovaný stroj pod mýma nohama.
V tu chvíli si přesně uvědomím, jak vypadám. Narvaná v křesle, zpocená z pásu, červená ve tváři, s napůl srolovaným tričkem, zápasící s obyčejným kusem kovu. Myslela jsem si, že se na mě všichni budou dívat, protože jsem tlustá. Že mě budou tajně soudit za to, jak mi přetéká břicho přes gumu legín, když si sednu.
Ale jemu je moje postava úplně ukradená. Vůbec ho nezajímá, jak vypadám. Jsem pro něj jen překážka. Problém v provozu, který blokuje stroj, na kterém chce zrovna cvičit. Zdržuju ho.
„Ne,“ vyhrknu. „Já… už jsem vlastně skončila.“
Vstanu tak rychle, že si málem ukopnu palec o ocelový podstavec. Shýbnu se pro spadlý ručník.
Chlap nic neřekne. Jen zlehka přikývne a sedne si na moje místo. Dvěma prsty zespodu lehce nadzvedne tu pětasedmdesátikilovou cihlu, čímž uvolní tlak na zaseknutý kolík, hladce ho vytáhne a plynule ho přendá úplně dolů, někam na stovku. Chytí madla a začne.
Otočím se a jdu pryč.
V šatně už nehledám záchodovou kabinku. Je mi to úplně jedno. Namačkám na skříňce svůj rok narození, vyrvu z ní tašku. Naházím propocené legíny a tričko dovnitř, natáhnu na sebe džíny a svetr přímo před tou prostřední lavičkou. Nemám sebemenší chuť se tady sprchovat a zjišťovat, jak fungují místní sprchy. Chci být pryč.
Vystoupám po schodech zpátky k prosklené recepci.
Slečna s dokonalým culíkem zrovna ťuká něco do počítače. Zvedne hlavu.
„Už jdete? Jaké to bylo poprvé?“ usměje se. Je to takový ten profesionální úsměv, který zapíná automaticky, když někdo přijde k pultu.
„Dobrý,“ řeknu suše.
„Nechcete si rovnou zařídit naši členskou kartu? Máme teď takovou akci. Když si předplatíte čtvrtletí, neplatíte zápisné pět set korun. Vyplatí se to už při dvou vstupech týdně.“
Podívá se na mě. Já se podívám na ni. Pak se podívám na ten bílý ručník s modrým pruhem, co pořád křečovitě držím v pravé ruce. Vedle pultu jsou dva koše. Jeden nerezový na běžný odpad a vedle něj velký plátěný koš s jasným nápisem POUŽITÉ RUČNÍKY.
„Ne, děkuju. Já už nepřijdu,“ řeknu úplně klidným hlasem.
Natáhnu ruku a pustím ten půjčený ručník přesně do toho nerezového koše na odpadky. Zapadne tam mezi prázdné plastové lahve, obaly od proteinových tyčinek a zmačkané papírové kapesníky.
Recepční pootevře pusu a překvapeně zamrká, ale než stihne cokoliv říct, otočím se, projdu otevřenou brankou ven z haly a už se neohlédnu. Fotobuňka se za mnou tiše zavře. Venku fouká studený vítr. Zmáčknu v kapse klíček a fabie v dálce blikne.
