Článek
Klára přišla v sobotu s notebookem a telefonem. Je jí sedmnáct, mně osmašedesát. Ve škole dostali za úkol promluvit si s někým, kdo zažil změnu režimu, a připravit krátkou prezentaci.
Souhlasila jsem ráda. Poslední dobou jsme spolu mluvily hlavně o škole a o tom, zda si nechce vzít něco k jídlu. Těšilo mě, že tentokrát potřebuje slyšet také něco ode mě.
Posadila telefon proti mně a podložila ho krabičkou s čajem. Upravila jsem si límeček. Klára řekla, že mě nejdřív jen vyzkouší, abych nemusela opakovat celý rozhovor kvůli špatnému zvuku.
První otázka byla, kolik mi tehdy bylo. Odpověděla jsem, že jednatřicet.
„A kde jsi byla na demonstraci?“
Řekla jsem, že nikde.
Zvedla oči od papíru.
„Ani tady u nás?“
Zavrtěla jsem hlavou. Vypnula nahrávání a začala listovat otázkami.
Doma jsme měli jiné hodiny
V té době bylo mé dceři sedm a synovi čtyři. Maminka se zotavovala po těžkém zápalu plic a nějakou dobu bydlela u nás. Manžel pracoval na směny, já chodila do účtárny a večer jsem řešila, kdo půjde ráno s dětmi.
Klára se zeptala, jestli jsem vůbec věděla, co se děje.
Věděla. Poslouchali jsme rádio, v práci se o tom mluvilo a manžel nosil domů noviny. Měla jsem radost i strach. Jen jsem s tím vším nešla na náměstí.
„Tak jsi aspoň někomu pomáhala?“
Nevěděla jsem, co přesně chce slyšet. Řekla jsem, že jsem vařila mamince a hlídala děti.
Klára přikývla, ale nic si nezapsala.
Nebylo mi příjemné sledovat, jak hledá další otázku, kterou by mohla použít. Začala jsem jí vyprávět o kolegyni, která na shromáždění chodila. Klára se chytila jejího příběhu a ptala se, zda bych jí na ni dala kontakt.
Číslo jsem už neměla.
Natočily jsme pár odpovědí o práci a rodině. Potom si sbalila věci. U dveří řekla, že si z toho zkusí něco vybrat. Připadala jsem si jako návštěva, ze které si neodnáší žádnou použitelnou fotografii.
V jejím textu jsem chodila ven
V pondělí mi poslala návrh prezentace, abych zkontrolovala jména a věk. Na druhém snímku stálo, že jsem se večer účastnila místních demonstrací, zatímco manžel hlídal děti.
Zavolala jsem jí.
Řekla, že to napsala trochu stručněji. Vysvětlila jsem, že takhle jsem jí to nevyprávěla.
„Ale podporovala jsi to, ne?“
Podporovala. Přesto jsem tam nebyla.
Klára namítla, že ostatní mají fotografie z náměstí nebo někoho, kdo vyráběl plakáty. Ona má jen rozhovor v kuchyni. Pak se zarazila a dodala, že to nechtěla říct takhle.
Rozuměla jsem jí. Taky jsem si celý víkend přála vzpomenout na něco, co by se do jejího úkolu hodilo lépe.
Řekla jsem, že si může vybrat jiného člověka, ale tu větu u mě nechat nemůže. Slíbila, že ji smaže. Rozloučily jsme se rychleji než obvykle.
Večer jsem otevřela krabici s fotografiemi. Hledala jsem podzim roku 1989. Našla jsem syna v příliš velké čepici, dceru u školní tabule a maminku na naší pohovce. Žádný snímek nevypadal jako velká událost.
Jeden večer jsem si pamatovala
Klára přišla znovu ve středu. Přinesla mi vytištěné fotografie, o které jsem ji dřív požádala. Chvíli jsme mluvily o něčem jiném. Pak se zeptala, co si z těch dnů skutečně pamatuju nejvíc.
Vzpomněla jsem si na večer u kuchyňského stolu. Děti už spaly, maminka ležela v obýváku a já párovala ponožky. Z rádia jsme slyšely zprávy. Několikrát jsem šla přidat hlasitost a maminka mě pokaždé požádala, abych ji zase ubrala.
Klára se zeptala proč.
Nevěděla jsem. Tenkrát jsem se nezeptala. Maminka nebyla člověk, který by se snadno rozpovídal o tom, čeho se bojí.
Potom mi řekla, ať zavolám bratrovi.
S Milošem jsme se několik měsíců téměř nevídali. Pohádali jsme se kvůli péči o maminku. On žil dál od nás a tvrdil, že nemůže přijet pokaždé, když potřebuji. Já mu řekla, že já tu možnost odjet nemám.
Telefon stál v předsíni. Než jsem zvedla sluchátko, odnesla jsem složené prádlo. Nechtěla jsem volat. Pořád jsem čekala, že se ozve první on.
Nakonec jsem vytočila číslo.
„A co jsi mu řekla?“ zeptala se Klára.
Že maminka chce vědět, jestli je v pořádku. Ve skutečnosti jsem to chtěla vědět i já. Na jednom shromáždění byl a mluvil o něm tak rychle, že jsem ho několikrát musela požádat, aby začal znovu.
Přijel následující víkend. Tentokrát jsme se kvůli rozdělení péče nepohádali. To přišlo až později.
Neměla jsem na všechno dobrý důvod
Klára zapnula nahrávání. Vyprávěla jsem jí ten večer znovu a potom jsme mluvily o tom, proč jsem nikam nešla.
Mohla jsem si nejspíš jeden večer zařídit. Manžel neměl směnu pokaždé a maminka už zvládala být chvíli sama. Nechtěla jsem teď tvrdit, že mě rodina držela doma za každých okolností.
Bála jsem se také. Nevěděla jsem, co se ještě může stát. Navíc jsem byla zvyklá nejdřív zajistit běžné věci a teprve potom přemýšlet, zda mám čas na něco dalšího.
Klára se zeptala, jestli mě mrzí, že jsem nešla.
Řekla jsem, že někdy ano. Když jsem později poslouchala ostatní, připadalo mi, že jsme byli ve stejném městě, ale zažili jiný listopad.
Čekala jsem, že mě začne uklidňovat. Místo toho se zeptala, jak dlouho jsme ještě měli telefon v předsíni. Ukázala jsem jí místo, kde stával. Šla se podívat.
Fotografii vybrala sama
V nové prezentaci nechala můj věk, zaměstnání a děti. Větu o demonstracích odstranila. Přidala krátký úryvek o telefonátu a fotografii maminky na pohovce.
Požádala mě, abych jí popsala lidi na dalších snímcích. Tentokrát si zapisovala i jména, která neměla s listopadem nic společného.
Nevím, jak její prezentace dopadla proti ostatním. Klára mi řekla, že ji při vyprávění nikdo nepřerušoval. Učitel se pak zeptal, jestli s bratrem mluvím dodnes.
Mluvím. Někdy se pořád pohádáme.
Když Klára příště přišla, měla v telefonu další otázky. Už nebyly do školy. Chtěla vědět, proč na jedné fotografii držím v ruce botu a směju se.
Pamatovala jsem si to přesně. Začala jsem jí vyprávět a ona tentokrát telefon položila.
