Článek
V pekárně pracuju šest let. Zůstala jsem na ranní směně, protože mi vyhovovalo volné odpoledne. Mám dobré kolegyně a líbí se mi, že při odchodu už je většina toho, co jsme nachystaly, prodaná.
Jen ráno nezačínám v osm.
Budík mám nastavený na tři čtyřicet. Obléknu se, vypiju čaj a ve čtvrt na pět odcházím. Do pěti už musíme mít připravený pult. Manžel vstává později, takže se někdy potkáme až odpoledne.
Večer chodím spát kolem půl deváté. Když se zdržím, druhý den to poznám hned po probuzení.
Pro mámu byl večer nejlepší čas na povídání
Máma žije sama a po večeři většinou sleduje televizi. Kolem deváté si vzpomene, co mi chtěla říct, a zavolá. Někdy potřebuje domluvit nákup nebo návštěvu. Často ale jen vypráví, koho potkala a co nového ví o sousedech.
Ty hovory mám ráda. Někdy mi máma řekne něco o sousedce, kterou znám od dětství, a smějeme se obě. Jen bych je raději vedla o dvě hodiny dřív.
Říkala jsem jí to několikrát. Máma pokaždé souhlasila a pak dodala, že jí večer přijde nejklidnější. Přes den něco dělá, chodí ven a nechce telefonovat, když mám práci nebo vařím.
Když zavolala po deváté, většinou jsem to vzala. Zeptala se, jestli už spím. Odpověděla jsem, že ano, a ona řekla, že mě tedy nebude dlouho zdržovat.
Pak jsme mluvily dvacet minut.
Sestra měla podobný zvyk
Irena pracovala v obchodě a končila většinou v šest. Domů dorazila později, připravila večeři a teprve potom měla čas. Často mi zavolala, když uklízela kuchyň nebo skládala prádlo.
Když jsem jí řekla, že už ležím, zasmála se, že chodím spát jako malé dítě. Nemyslela to zle. Jen si nedokázala představit, že v půl desáté už hodinu spím.
Jednou potřebovala probrat, co koupíme mámě k narozeninám. Bylo čtvrt na deset. Řekla jsem jí, že to dořešíme zítra. Irena namítla, že zítra nebude mít čas a teď už mě stejně vzbudila.
To byl argument, který jsem slyšela častěji.
Když už jsem vzhůru, můžeme přece chvíli mluvit.
Jenže po hovoru jsem někdy neusnula hned. Přemýšlela jsem o tom, co mi vyprávěly, a počítala, kolik času zbývá do budíku.
Telefon jsem nevypínala kvůli mámě
Manžel mi navrhl, ať si na noc vypnu zvuk. To jsem samozřejmě mohla. Jenže mámě je přes sedmdesát, bydlí sama a já jsem z nás dvou sester blíž. Kdyby se něco stalo, chtěla jsem, aby se mi dovolala.
Jednou večer upadla v koupelně. Přijeli jsme s manželem a pomohli jí. Nic si nezlomila, jen se lekla. Jinak je samostatná, ale ten večer jsem si pamatovala.
Od té doby jsem při každém pozdním zazvonění nejdřív pomyslela na ni.
Když jsem pak zjistila, že mi chce vyprávět o novém seriálu, ulevilo se mi. A zároveň jsem byla naštvaná. Pak mě ta zlost mrzela. Vždyť si máma jen chce popovídat.
Zkusila jsem jí říct, ať po osmé volá jen v něčem naléhavém. Odpověděla, že nebude vědět, co už za naléhavé považuju, a raději tedy nebude volat vůbec.
To jsem nechtěla. Začala jsem ji uklidňovat a u dalšího večerního hovoru se všechno opakovalo.
Odpolední volno podle nich stačilo
Máma jednou řekla, že si můžu po práci lehnout. Irena připomněla, že ona je celý den v obchodě, zatímco já už ve dvě bývám doma. Technicky měly pravdu. Jenže doma člověk také potřebuje něco udělat a někdy chce být chvíli s rodinou.
Občas jsem si po obědě zdřímla. Jen jsem nechtěla odpoledne dospávat proto, abych večer byla dostupná v čase, který vyhovuje jim.
Na rodinné oslavě jsem jednou před devátou řekla, že pojedeme domů. Ráno jsem měla směnu. Irena se zeptala, jestli si kvůli jedné sobotě nemůžu trochu posunout režim. Máma připomněla, že nás takhle všechny pohromadě vidí málokdy.
Zůstali jsme ještě hodinu.
Druhý den jsem si v práci připadala pomalá a měla jsem chuť se zlobit na všechny. Jenže odjet jsem mohla. Nikdo mi nevzal klíče ani mi nezakázal vstát od stolu.
Pouze jsem zase nechtěla být ta, která ostatním kazí večer.
Pak sestra změnila práci
Irena nastoupila do provozu, kde se střídaly denní a noční směny. Měla z toho obavy a první měsíc si zvykala těžko. Po noční přišla domů ráno, zatáhla závěsy a snažila se dospat.
Přes den jsem jí posílala zprávy a čekala, až odpoví. Když jsme potřebovaly mluvit, zeptala jsem se, kdy bude vzhůru.
Máma nás na její režim upozorňovala také. Do rodinné skupiny napsala, že Irena tento týden slouží noční a nemáme jí před druhou telefonovat. Když jsme chtěli naplánovat nedělní oběd, řekla, že ho posuneme, aby se sestra vyspala.
Připadalo mi to rozumné.
Jen mě zarazilo, jak snadno tentokrát všichni pochopili, že spící člověk nebude odpovídat na telefon.
Připomněla mi to máma sama
Jednou jsem za ní přišla odpoledne. Chtěly jsme zavolat Ireně kvůli víkendu. Máma se podívala na hodiny a řekla, že počkáme, protože má sestra za sebou noční a určitě ještě spí.
Přikývla jsem. Potom jsem se zeptala, proč se stejně nedívá na hodiny, když večer volá mně.
Máma odpověděla, že to je přece něco jiného. Irena pracuje celou noc. Já chodím spát dřív, protože si to tak zařídím.
Řekla jsem jí, v kolik mi zvoní budík. Věděla to, ale zopakovala jsem jí to. Kdybych šla spát v jedenáct jako ona, zbývalo by mi do vstávání necelých pět hodin.
Máma namítla, že si člověk někdy může udělat výjimku. S tím jsem souhlasila. Jen ne několikrát týdně a pokaždé kvůli tomu, že někdo začne mít čas až po deváté.
Nechtěla jsem, aby kvůli tomu začala budit Irenu. Jen jsem se ptala, proč mi stejná prosba tolik měsíců neprocházela.
Se sestrou jsme se neshodly hned
Ireně jsem o tom řekla při další návštěvě. Nejdřív se zasmála, že jí závidím spaní přes den. Odpověděla jsem, že jí nezávidím nic, ale všimla jsem si, že její odpočinek je pro rodinu samozřejmý a můj se pořád projednává.
Řekla, že noční směny jsou opravdu náročné. Věřila jsem jí. Nikdy jsem netvrdila, že moje práce je těžší. Jen mi připadalo zbytečné rozhodovat, koho už ostatní nechají vyspat.
Irena si vzpomněla na večer, kdy se mnou chtěla řešit mámin dárek. Řekla, že tehdy potřebovala využít chvíli, kdy už doma všechno udělala. Odpověděla jsem, že tomu rozumím, ale moje chvíle na spaní už v té době začala.
Irena se podívala na rozpis směn. Navrhla, že zavolá odpoledne cestou z práce. Jindy jsme se mohly potkat o víkendu. Mámin dárek opravdu nemusel být vybraný ještě ten večer.
Nestačilo znovu vysvětlit, že jsem unavená
Nejdřív jsem mámě navrhla, že jí budu volat kolem půl sedmé. Většinou už máme po večeři a do spaní mi zbývá dost času. Pokud bude venku nebo se jí to nehodí, napíše mi a domluvíme se jinak.
Telefon zůstal zapnutý. Po osmé už ale nebudu probírat běžné věci. Kdyby potřebovala pomoc, má zavolat hned.
Za dva dny volala v devět deset. Vzala jsem to a zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Bylo. Chtěla vědět, zda v sobotu přijede i moje dcera.
Řekla jsem, že jí to povím zítra, a rozloučila se.
Máma se zarazila. Poznamenala, že by mi odpověď zabrala půl minuty. To měla pravdu. Jenže po první otázce často přišla druhá a já se zase probrala úplně.
Tentokrát jsem hovor ukončila.
Druhý den jsem jí zavolala v dohodnutou dobu. Dcera přijede, přiveze koláč a nemusí jí nic zvlášť chystat. Máma chtěla ještě probrat nákup. Měly jsme na to skoro půl hodiny.
Nešlo to ze dne na den
Máma občas zavolá pozdě i teď. Někdy si opravdu nevšimne času, jindy řekne, že počítala s tím, že v pátek nebudu chodit spát tak brzy. Musím jí připomenout, že v sobotu také pracuju.
Už se ale nesnažím pokaždé dokazovat, jak moc jsem unavená. Když nejde o něco naléhavého, domluvím jiný čas. Irena mi večer většinou napíše a já odpovím až další den.
Nedávno jsme u mámy seděly všechny tři. Před osmou jsem začala chystat věci a řekla, že pojedu. Máma se nadechla, pak se podívala na hodiny a zeptala se, jestli si vezmu zbytek koláče do práce.
Vzala jsem si ho.
Irena se druhý den ozvala až odpoledne. Poslala fotografii bot, které si chtěla koupit, a zeptala se, které jsou lepší.
Zavolala jsem jí. Měla jsem hotový nákup, manžel byl ještě venku a do večera zbývaly skoro čtyři hodiny.
Tentokrát jsem se nemusela ptát, jak dlouho to bude trvat.
