Článek
Zavřela jsem se v kabince na dámských záchodcích. Opřela jsem se o dveře a zhluboka dýchala, abych zklidnila tep. V zrcadle nad umyvadlem jsem před chvílí zkontrolovala, jestli mi pod límečkem nečouhá bílá cedulka. Sako bylo ze Zary, stálo dva tisíce devět set devadesát, a já ho potřebovala pozítří vrátit. Cedulku jsem opatrně ohnula a přichytila k vnitřní podšívce malým zavíracím špendlíkem.
Když jsem si ráno v garsonce na Palmovce fénovala vlasy nad umakartovým umyvadlem, řekla jsem si, že tam vůbec nepůjdu. Dvacet pět let od deváté třídy. Dělám dispečerku v logistickém skladu ve Štěrboholích, na účtu mám do výplaty osm stovek a v šuplíku dvě upomínky za plyn. Ale pak jsem se podívala na Facebook, na ty vysmáté fotky z dovolených, a prostě jsem nechtěla být ta, co to v životě projela a radši ani nepřišla.
Vrátila jsem se ke stolu. Sedělo nás tam už jenom sedm. Ty největší hvězdy ročníku. Monika, která má dneska soukromou zubařskou praxi, Tomáš, z něhož je nějaký krajský radní, a další. Na stole stály napůl vypité karafy s vínem, prázdné misky od oliv a nedojedené tataráky. Já měla před sebou už hodinu a půl jednu decku prosecca.
„A ten tvůj David, proč vlastně nedorazil?“ zeptala se Monika. Naklonila se ke mně, voněla nějakým těžkým, drahým parfémem a na ruce se jí blýskaly hodinky.
„Je v Miláně na veletrhu. Mají tam prezentaci toho jejich nového softwaru,“ řekla jsem hladce. Davida jsem si vymyslela před třemi lety. Vlastně to začalo jen jako výmluva, proč nemůžu jet na podnikovou chatu, a postupně jsem ho začala používat jako takový štít. Architekt nebo ajťák, to se střídalo podle toho, s kým jsem zrovna mluvila.
„To je škoda. A jak se vám vlastně bydlí v těch Klánovicích? My tam jezdíme s manželem občas na golf. Ve které jste ulici?“
Polkla jsem. Ruka s vidličkou se mi zastavila na půl cesty k ústům.
„Ve Slavětínské. Kousek od lesa,“ vypálila jsem první jméno, které jsem si pamatovala z mapy, když jsem včera večer tenhle falešný život stavěla.
Monika zvedla obočí. „Ve Slavětínské? Není tam strašně slyšet ten vlak? My jsme tam chtěli kupovat pozemek, ale ten hluk od koridoru byl příšerný.“
„My máme… my máme trojskla. A je to za takovým valem, takže to vůbec nevnímáme,“ usmála jsem se a rychle se napila prosecca. Sklenička byla prázdná.
„To máte štěstí,“ kývla Monika, ale v jejím pohledu bylo něco, co mě nutilo se ošít. Možná tu ulici znala moc dobře. Možná věděla, že tam žádný val není.
Pod stolem jsem si odemkla telefon a stáhla jas obrazovky na minimum. Otevřela jsem aplikaci banky. Zůstatek: 842 Kč.
Číšník v černé zástěře začal sklízet prázdné talíře.
„Tak co, dáme ještě jednu láhev Rulandy, ne?“ navrhl Tomáš a rovnou mávl na obsluhu.
Žaludek se mi sevřel úzkostí. Každá láhev, kterou objednali, stála osm stovek. Věděla jsem, jak tohle dopadne. Mohla jsem se zvednout a říct, ať mi spočítají moje jedno deci a vodu. Ale to bych musela vysvětlovat, proč odcházím v deset večer.
Kolem půl dvanácté se začali zvedat první lidi. Číšník přinesl na stůl černou koženou knížku.
„Dohromady, nebo zvlášť?“ zeptal se neutrálně.
„Ale prosím tě, nebudeme to tady po nocích rozpočítávat po položkách,“ ozval se Tomáš, vzal účtenku a podíval se na ni. „Je to i se spropitným dvanáct a půl tisíce. Jsme tu sedm. Uděláme to jednoduše. Každý osmnáct stovek a je to vyřešené.“
Všichni kolem stolu začali přikyvovat a vytahovat peněženky.
Krve by se ve mně nedořezal. Můj reálný útratek byl sto šedesát korun za prosecco a pětaosmdesát za minerálku. Víc jsem si celou dobu neobjednala s tím, že jsem po pozdním obědě a nemám hlad. Ale teď se ode mě čekalo, že zaplatím osmnáct set za jejich tataráky, drahé sýry a čtyři láhve vína.
„Jasně, to je nejlepší,“ usmála se Monika a položila na stůl dvě tisícovky.
Otevřela jsem kabelku. V prstech jsem svírala svoji běžnou debetní kartu. Věděla jsem naprosto jistě, že když ji přiložím k terminálu, pípne to červeně a na displeji vyskočí Zamítnuto. Přede všemi. Před Monikou, před Tomášem. Znamenalo by to vysvětlovat. Znamenalo by to zničit ten dům s trojskly, zničit Davida v Miláně, zničit všechno.
Zasunula jsem debetku zpátky. Úplně vzadu v přihrádce, schovanou pod papírovými kapesníčky, jsem měla modrou kreditku od nebankovní společnosti. Tu, kterou mi poslali před půl rokem poštou a kterou jsem použila jen jednou, když se mi rozbila lednička. Úrok byl čtyřiadvacet procent.
Když mi číšník podal terminál, přiložila jsem ji.
Zelené pípnutí. Transakce schválena.
Vydechla jsem, až se mi zvedla ramena. Nikdo si ničeho nevšiml. Všichni už se bavili o tom, jak pojedou domů.
Krok ze dveří restaurace do tmy byl jako facka. Mrholilo a vál studený vítr. Zatáhla jsem si sako k tělu, abych nedejbože nezmokla. Zítra ráno ho musím odnést zpátky do Zary, jinak nezaplatím ten plyn.
„Šárko, odkud ti jede David?“ zavolala na mě Monika. Stála u krajnice, kde už blikalo velké černé Volvo jejího manžela.
„On… on čeká u Náměstí Míru. Jdeme ještě někam sednout,“ řekla jsem a ukázala rukou směrem nahoru k Vinohradům.
„V tomhle dešti nepůjdeš pěšky, nasedni, my tě k Míráku hodíme. Je to po cestě,“ trvala na svém. Její manžel už otevíral okýnko.
Nemohla jsem nasednout. Pokud bych nasedla, musela bych vystoupit u Míráku. A odtamtud už mi nejel žádný noční spoj na Palmovku. Znamenalo by to jít v noci přes půl Prahy nebo si vzít noční tramvaj z jiného směru a jet o hodinu déle.
„Ne, to je dobrý, já se chci projít! Potřebuju vyvětrat hlavu, bylo tam hrozně zakouřeno,“ zavolala jsem falešně vesele přes hluk motoru.
Monika se na mě podívala skrz ty svoje dokonale nalíčené řasy. Kapky deště mi padaly na béžovou látku drahého saka. Pak jen pokrčila rameny.
„Tak se měj. A pozdravuj Davida.“
Auto odjelo.
Otočila jsem se na podpatcích a vyrazila rychlým krokem na druhou stranu, dolů k tramvaji. Déšť houstl. K noční zastávce to bylo sedm minut pěšky.
Když jsem odemkla dveře své garsonky, byla jedna ráno. V chodbě vonělo savo od sousedky z přízemí. Nerozsvítila jsem velké světlo. Jen lampičku nad postelí.
Opatrně jsem si sundala sako. Položila jsem ho na žehlicí prkno, které sloužilo i jako odkládací stůl. Špendlík držel, cedulka tam byla. Ale pak jsem se podívala na pravý rukáv.
V úrovni lokte, přesně v místě, kde se ruka opírá o stůl, byla tmavá, mastná šmouha. Asi od toho tataráku, nebo od omáčky, kterou jsem sice nejedla, ale do které jsem si položila loket při tom křečovitém vyprávění o vymyšlených zvukotěsných oknech.
Došla jsem do koupelny, namočila si cíp ručníku do vlažné vody a přidala kapku jaru. Vrátila jsem se k žehlicímu prknu a začala tu skvrnu jemně třít. Byla to drahá, pórovitá látka. Šmouha nezmizela. Jenom se rozpila do většího, šedavého kola.
Ruka s mokrým ručníkem se mi zastavila. Zhluboka jsem vydechla a nechala ručník spadnout na zem. Otevřela jsem skříň, vzala obyčejné plastové ramínko z čistírny a to špinavé sako na něj pověsila, přesně vedle mých starých zimních bund.
