Článek
K Elišce jsme se dostávali skoro čtyři roky. Prošli jsme několika neúspěchy a když se konečně narodila, byli jsme hlavně šťastní, že ji máme.
Po léčbě zůstalo jedno embryo.
První rok jsme jeho další osud vůbec řešit nechtěli. Zaplatili jsme za další uchování. Za rok znovu. A potom zase.
Vždycky jsme si řekli, že se rozhodneme později.
Minulý týden přišel další e-mail z kliniky. Seděla jsem večer s notebookem u stolu a jen tak mezi řečí jsem manželovi řekla, že bychom si měli promluvit o tom, jestli to ještě jednou nezkusíme.
Ani se dlouho nerozmýšlel.
„Já už další dítě nechci,“ řekl.
Docela mě to zaskočilo.
Petr mi vysvětlil, že je s naším životem spokojený. Eliška už chodí do školy, oba zase normálně pracujeme, můžeme někam odjet a nemusíme celý život přizpůsobovat malému dítěti. Je mu dvaačtyřicet a nechce znovu začínat od plen a probdělých nocí.
Navíc se nechce vracet k tomu, co jsme zažívali při léčbě.
Tohle chápu asi nejvíc. Nebylo to hezké období ani pro jednoho z nás.
Jenže já pořád nedokážu kliknout na odpověď klinice a napsat, že už embryo dál uchovávat nechceme.
Kdyby žádné nezůstalo, asi bych druhé dítě vůbec neřešila. Máme Elišku a jsem za ni každý den vděčná.
Ale ono tam je.
Vím, že embryo ještě neznamená dítě. Vím také, že pokus nemusí vyjít. Přesto ho nedokážu vnímat jen jako něco, co je několik let někde uložené a čeho se teď jednoduše vzdáme.
Když jsem to Petrovi vysvětlovala, řekl mi něco, co mě hodně zasáhlo.
„Ty už netoužíš po druhém dítěti. Ty se jen bojíš zavřít poslední dveře.“
Nejdřív jsem se naštvala.
Pak jsem o tom začala přemýšlet.
Možná má částečně pravdu. Když si představím miminko, samozřejmě po něm zatoužím. Zároveň ale nevím, jestli bych po druhém dítěti toužila tak silně, kdybych věděla, že bychom museli celé umělé oplodnění absolvovat znovu.
To nechci.
Chci jen využít to poslední, co už máme.
Petr to ale vidí přesně opačně. Podle něj skutečnost, že nám embryo zůstalo, není důvod mít dítě, které by jinak nechtěl.
A proti tomu vlastně nemám žádný argument.
Nemůžu ho do dalšího dítěte nutit. Stejně tak ale nevím, jak se mám smířit s tím, že rozhodneme o něčem, co už nepůjde vzít zpátky.
E-mail z kliniky mám pořád označený jako nepřečtený, i když jsem ho otevřela snad desetkrát.
Petr má jasno.
Já ne.
Mám přijmout, že naše rodina je kompletní, nebo ještě zkusit manžela přesvědčit, abychom dali poslednímu embryu šanci?
