Článek
Dnes na spartakiády vzpomínáme s nostalgií i rozpaky – zatímco někteří je vnímají jako vrchol tělovýchovy, jiní jako nástroj propagandy komunistického režimu. V socialistickém Československu patřila tato událost k největším sportovním a společenským akcím, symbolizovala nejen kolektivní cvičení, ale také jednotu a disciplínu.
V roce 1985 se na ploše Strahova prohánělo na 200 tisíc cvičenců v pečlivě nacvičených sestavách. Televizní kamery přenášely dechberoucí pohled na synchronizované formace všech cvičenců. Ale co bylo za oponou? Kdo dbal na to, aby tato masová akce proběhla hladce?
Sport, ideologie a povinná účast
Spartakiády měly své kořeny v meziválečné tělovýchově a navazovaly na tradici sokolských sletů. Po roce 1948 je však komunistický režim přetvořil k obrazu svému – spartakiády měly demonstrovat sílu socialismu a kolektivní duch národa. Byly povinné, a to nejen pro školáky, ale i pro vojáky, zaměstnance podniků nebo členy různých svazů.
Představte si, že jste v roce 1985 středoškolák. Od září do června trénujete každý týden, v hodinách tělocviku i po škole. Máte přidělený cvičební úbor – ikonické modré trenýrky a bílé tričko u dívek, červené trenýrky a bílé tílko u chlapců. Nácviky probíhají v tělocvičnách, na hřištích a později i na Strahově. Pokud se vám spartakiáda nelíbí? Smůla. Absence může znamenat potíže s kádrovým posudkem.
Vrchol a konec jedné éry
Poslední spartakiáda v roce 1985 byla ve všech ohledech největší. Její součástí byly známé skladby, například dětská sestava na hudbu „Poupata“ od Michala Davida. Tehdy snad každá rodina sledovala vystoupení v televizi a hrdě hledala svého rodinného příslušníka nebo známého.
Avšak zatímco cvičenci v harmonii tvořili složité obrazce, za kulisami probíhala důkladná bezpečnostní opatření. Režim si nemohl dovolit žádné narušení – spartakiáda měla být ukázkou socialistického řádu, ne scénou pro demonstrace nebo útoky.
Bezpečnostní opatření: Maminka v minisukni s pistolí a volací znak „Orel“
Spartakiáda byla nejen velkolepou sportovní událostí, ale taky logistická noční můra a bezpečnostní cvičení v jednom. Režim se bál kdečeho – provokací, narušitelů, nebo dokonce západních agentů. A kdo měl v roce 1985 tento potenciální chaos na Strahově pod kontrolou? No přece lidé jako moje maminka!
Ve svých dvaatřiceti letech pracovala na ministerstvu vnitra na oddělení správy pasů a víz, takže k potírání špionáže a diverzantů měla asi stejně blízko jako prodavačka v samoobsluze. Přesto byla spolu s kolegy vyslána, aby v civilu „nenápadně dohlížela“ na spartakiádu. Stadion byl rozdělený do sektorů a hlídali je ve dvou až třech lidech. Jejich vedoucí se vysílačkami domlouvali přes nejrůznější volací znaky, takže se mezi davy diváků dalo zaslechnout „Tady Orel, tady Orel“ nebo „Tady Lípa, tady Lípa“.
Maminka byla samozřejmě na takovou akci plně vyzbrojena! Jakožto zaměstnankyně Ministerstva vnitra měla přidělenou pistoli CZ vzor 70, kterou po většinu výkonu zaměstnání ani neviděla – ležela schovaná v trezoru jejich nadřízeného a světlo světa spatřila maximálně dvakrát do roka na povinné střelby. Jenže tentokrát ji opravdu dostala do rukou. A kam ji schovala? No kam jinam než do kabelky.
Představte si tu scénu: elegantní mladá žena v minisukni a lodičkách si vykračuje mezi spartakiádními diváky s kabelkou, do které se nevešlo nic jiného než pistole. Žádná rtěnka, žádné zrcátko – jenom zbraň, kterou by při případném zásahu asi stejně nestihla použít, protože by se dříve „přerazila“ díky vysokým podpatkům.
Dnes, s odstupem času, se nad tím můžeme jen pousmát. Režim měl pocit, že na každém rohu číhá záškodník, a tak nasadil „tajné bezpečnostní síly“, které ve skutečnosti tvořili úředníci, jejichž nejnebezpečnější zbraní byl psací stroj a razítko. A mezi nimi moje maminka – nenápadná bojovnice v minisukni, připravená bránit spartakiádu před „imperialistickou hrozbou“ s pistolí v kabelce.
Proč spartakiády skončily?
Po revoluci v roce 1989 spartakiády skončily. Důvodů bylo hned několik. Spartakiády sloužily jako nástroj propagandy, což bylo v novém demokratickém státě nepřijatelné. Změnil se také životní styl – lidé začali preferovat individuální sportovní aktivity namísto organizovaného kolektivního cvičení. Dalším důvodem byla ekonomická náročnost. Spartakiády byly finančně i logisticky velmi drahé, protože přeprava, ubytování a stravování tisíců cvičenců představovalo obrovskou zátěž pro státní rozpočet.
Vrchol tělovýchovy, nebo propaganda?
Dnes na spartakiády vzpomínáme různě. Pro některé byly nádherným zážitkem, na který se těšili, pro jiné povinnou aktivitou, která je spíš otravovala. Mnozí si dodnes pamatují vyčerpávající nácviky, smích i nervozitu před vystoupením. A pak tu jsou vzpomínky těch, kteří stáli v zákulisí – jako moje maminka, která možná v ten den nevystupovala na ploše Strahova, ale byla stejně tak součástí velkého obrazu spartakiádní historie.
A co vy? Byli jste někdy součástí spartakiády, nebo na ni máte vzpomínky z vyprávění? Podělte se v komentářích!
