Nejtragičtější železniční nehoda v Česku! U obce Stéblová uhořelo 118 lidí

Bylo 14. listopadu 1960, chvíli před šestou hodinou večer a v obci Stéblová panovalo typické podzimní počasí. Na zdejší zastávce čekalo v husté mlze na obou nástupištích hned několik lidí. Za okamžik sem měly přijet dva vlaky, které se právě tady měly křížit. Jednokolejná trať neumožňovala, aby se vlaky vyhnuly jinde než ve stanici, a tak bylo nezbytným rituálem, že jeden vlak vždy čekal na příjezd toho druhého.

Jako první přijíždí v 17:40 do Stéblové osobní vlak číslo 608 z Liberce do Pardubic. A jako vždy má ve stanici počkat, než přijede motorový osobní vlak číslo 653, který se už v této chvíli blížil po jednokolejné trati z Pardubic. Vlak 608 z Liberce nebyl žádný drobeček, za parní lokomotivou měl připojeno celkem dvanáct vagonů plných lidí. Plný je i protijedoucí motorový vlak, který měl připojené celkem čtyři lehké vozy.

Vlakvedoucí, strojvůdce i topič trať dobře znali, takže věděli, že se tady vlaky pravidelně křižují. Jenomže toho dne jejich pozornost rozptylovalo hned několik faktorů. Hustá mlha nebyla ani zdaleka vše. Strojvůdce vlaku 608 trpěl nachlazením, takže mu nebylo vůbec dobře, navíc stařičká parní lokomotiva měla hned několik drobných závad, které se strojvůdce i topič snažili cestou průběžně řešit. Vážnějším problémem bylo příliš drobné uhlí, které neustále propadávalo roštem, a tak se nedařilo kotel lokomotivy vytopit na požadovanou teplotu. Každý jeden z těchto problémů by nejspíš sám o sobě nic vážného neznamenal, ale jejich kombinace způsobila, že většina posádky vlaku neustále řešila nějaký problém a nevěnovala se naplno své práci.

Všichni mají svých starostí nad hlavu a nikdo nesleduje, jestli protijedoucí motorový vlak 653 už do stanice přijel nebo ne. Protijedoucí motorák má zrovna toho podvečera několikaminutové zpoždění, a tak stále není ve stanici, výhybka je pro něj nastavena, na vjezdovém návěstidle svítí volno a na odjezdovém návěstidle ve směru na Pardubice je nastaveno stůj. To, co se stalo v následujících vteřinách, nedokázal ani později nikdo pořádně vysvětlit.

Někteří cestující později potvrdili výpověď staršího průvodčího, který jasně viděl zelené světlo, které nejdříve dávalo návěst pohotovost k odjezdu a pak odjezd. Tuto informaci také starší průvodčí předal ústně i světelnou signalizací mladšímu průvodčímu až ke strojvedoucímu. Jenomže výpravčí byl v tu dobu prokazatelně v kanceláři, takže žádné znamení dávat nemohl. Zdroj zeleného světla je dodnes největší záhadou celé tragédie, záhadou, kterou se nikdy nepodařilo vyřešit.

Právě okamžik, kdy starší průvodčí zahlédne zelené světlo, zavolá na mladšího průvodčího: „Hotovo, jedeme,“ a zamává baterkou, je začátkem obrovského neštěstí.

Jediný, kdo si všiml, že je něco špatně, byl výpravčí. Když zahlédl rozjíždějící se vlak, vyběhl z kanceláře a pokusil se ho zastavit. Marně. Výpravčí tedy zoufale běžel za rozjíždějícím se vlakem, pískal na píšťalku a mával bílým světlem. Jediný, kdo výpravčího zahlédl, byl vlakvedoucí, ale jak později vypověděl, myslel si, že jde o opožděného cestujícího.

Když výpravčí zjistil, že se mu vlak zastavit nepodaří, běžel zpět do kanceláře a snažil se telefonicky spojit se závorářem na stanovišti číslo 10, kterým vlak musel projet. Závorář zvedl telefon až v momentě, kdy vlak stanovištěm projel. Zoufalství nádražního personálu umocňuje ještě zoufalý pokus výhybkáře, který se pokusil dohnat vlak na kole. Bohužel marně. Do tragédie v tuto chvíli zbývalo už jen pouhé desítky vteřin.

Parní vlak jede 55 km/h, proti němu jede rychlostí 60 km/h zpožděný motorový vlak 653. Viditelnost je sotva 50 metrů. A i když jde o naprosto rovný a přehledný úsek, oba strojvůdci spatřili protijedoucí vlak na poslední chvíli. Parní vlak zpomalí o několik kilometrů za hodinu, motorovému vlaku se nepodařilo zpomalit vůbec. Je právě 17:44 a obě vlakové soupravy do sebe narážejí. Relativně lehký motorový vlak nemá proti masivní parní lokomotivě nejmenší šanci.

Když napíši, že cestující zabiti nárazem měli velké štěstí, bude to znít velmi cynicky. Jenže bohužel, přesně takto to je. Posádka parní lokomotivy, která nehodu přežila bez větší újmy, se pokusila zabránit výbuchu kotle a vysypala z něj žhavé uhlí. To byla logická reakce. Jenže ne v případě, když se srazíte s motorovým vlakem, ze kterého vytéká nafta. Žhavé uhlí zapálilo rozlitou naftu ze zničeného motorového vlaku a zbývající vagóny motoráku, které byly téměř celé ze dřeva, a v nichž stále byli desítky přeživších lidí, okamžitě vzplály.

Většina pasažérů parního vlaku se zraněními přežila a téměř všichni se pokoušeli pomáhat obětem. Pomáhal i strojvedoucí parního vlaku, který se ale později psychicky zhroutil. Bohužel se našli i tací, kteří se rozhodli změnit své neštěstí ve štěstí, a objevily se případy okrádání mrtvých a raněných.

Soud se odehrál o pouhé 3 měsíce později a vynesl tresty odnětí svobody. Pro strojvůdce, vlakvedoucího a staršího průvodčího se pohybovaly kolem pěti let, topič dostal rok a půl natvrdo. Mladší průvodčí odešel od soudu s podmíněným trestem.

Na první pohled může jít o tresty velmi mírné, vždyť u Stéblové zahynulo 118 lidí a další stovka byla zraněna. Jenže je na místě klást si i otázku, kdo byl vlastně opravdu vinen. Je nepochybné, že doposud všechny předpisy dodrženy nebyly. Celý systém odbavování vlaků obsahoval několik úkonů a jejich potvrzení, ale právě pro svou složitost a zdlouhavost nebyly vždy úplně dodržovány, a vlastně to všichni věděli.

Jistě, návěstidlo bylo přeci nastaveno na stůj a svítilo. Jenže šlo o návěstidlo, v němž svítil nebo spíš poblikával kahánek. Když k tomu přidáme mlhu, bylo nejspíš návěstidlo téměř neviditelné. A ano, vlakvedoucí měl slyšet zvuk píšťalky, jenže kvůli hluku rozjíždějícího se vlaku nejspíš neměl nejmenší šanci jej zaslechnout.

Sešlo se tak o příliš mnoho náhod, příliš mnoho malých chyb, které by každá sama o sobě neznamenaly nic, ale dohromady bohužel způsobily katastrofu.

Tím největším zločinem ale bylo, že nevznikl žádný tlak na nápravu poměrů na tehdejší železnici. Lidé se totiž o nehodě pokud možno neměli vůbec dozvědět. Katastrofy a nehody se totiž v socialistické zemi nesměly stávat, a tak tehdejší média informovala o celé události jen velmi stručně. To bohužel vedlo k rozšíření celé řady fám, ale poměry na železnici, špatný technický stav vozidel i celého systému zabezpečení ještě dlouho po nehodě zůstaly beze změny.

A oběti? O mrtvé se stát nestaral a přeživší se dočkali v nemocnici podivné návštěvy. Tedy alespoň někteří. Navštívili je totiž zástupci ministerstva dopravy a každému dali 800 československých korun bolestného a dva pomeranče.

Zdroje: zoom.prima.cz, vlaky.net, YouTube.com: Tajemno a záhady