Článek
Mitrochinův archiv se skládá z obrovského množství materiálů vybraných z desítek tisíc přísně tajných spisů KGB, které během 12 ti let práce jako vedoucí archivu pracně přepsal a ukryl v plechovkách a konvích od mléka pod svou dačou. Obsahovaly podrobné záznamy o všech operacích, které KGB uskutečnila od svého vzniku v roce 1917 až do Mitrochinova odchodu do důchodu v roce 1984. Ukazovaly, do jaké míry se KGB podařilo infiltrovat na Západ a také jakým způsobem utlačovala ruský lid.
Dokumenty mimo jiné odhalily, že více než polovina sovětských zbraní byla založena na návrzích ukradených z Ameriky, že KGB odposlouchávala telefony amerických představitelů, například Henryho Kissingera a že měla špiony téměř ve všech velkých obranných firmách v zemi. Ve Francii bylo prokázáno, že nejméně 35 vysoce postavených politiků pracovalo během studené války pro KGB. V Německu byla KGB prokazatelně infiltrována do všech hlavních politických stran, soudnictví a policie.
Kam až byli ochotní Rusové zajít?
Fascinující byl také vhled do absurdních mezí, do kterých byli Rusové ochotni zajít, aby zdiskreditovali ty, které považovali za ideologické nepřátele. Existoval plán na zlámání nohou baletního tanečníka Rudolfa Nurejeva poté, co v roce 1961 přeběhl na Západ. Jednou byl na Filipíny vyslán tým 18ti agentů KGB, kteří měli za úkol zajistit, aby sovětský mistr světa v šachu Anatolij Karpov nebyl na mistrovství světa v šachu poražen zběhem Viktorem Korčnojem. Mezi použité metody patřilo umístění hypnotizéra do první řady diváků, kteří po celou dobu zápasů upřeně hleděli na Korčnoje. Dvojice agentů Vasilij Gordijevskij a Valentin Gutin měli unést dva československé spisovatele, Václava Černého a Jana Procházku, kteří podporovali reformisty. Chtěli je vylákat pod záminkou nabídky pomoci proti údajně hrozícímu nebezpečí od odpůrců reforem. Černý ani Procházka na to prozíravě nekývli.
11. září 1999 se archiv náhle dostal na první stránky novin, když se v deníku The Times začala psát kniha The Mitrokhin Archive, kterou Mitrochin napsal společně s historikem Christopherem Andrewem. Odhalení, která upoutala pozornost médií, nebyla ani tak odhalení o operacích KGB proti NATO a potlačování disentu v Sovětském svazu, ale příběhy o lidských zájmech, které se týkaly sovětských špionů ve Velké Británii. Patřila k nim Melita Norwoodová, 87letá prababička z Bexleyheathu ("špionka, která přišla z Coopu"), která byla odhalena jako nejdéle sloužící agentka KGB v Británii.
Získání Mitrochinova archivu bylo obrovským úspěchem pro britskou rozvědku. Odhalení se však ukázalo jako nepříjemné pro úřady, když vyšlo najevo, že totožnost špionů byla bezpečnostním službám známa již od roku 1992, kdy byl Mitrochinův archiv předán britským úřadům, ale nebyla přijata žádná opatření.
Proč?
Mitrochinovy motivy byly předmětem mnoha spekulací. Zběhl snad kvůli penězům nebo byl vydírán? Pravděpodobně ne, jeho nový život na Západě se mu vůbec nelíbil. Někteří naznačovali, že se rozhořčil poté, co byl z operativních povinností pro KGB přesunut do archivu. Stejně tak je ale možné, že jeho vlastní vysvětlení bylo to pravé. Prostě se rozhodl, že sovětský komunismus je zlo a je třeba se mu postavit.
Při předávání svého archivu si kladl jedinou podmínku, aby jeho dílo bylo zveřejněno jako záznam pro ruský lid a varování pro budoucí generace.
Idealistický komunista
Vasilij Nikitič Mitrochin se narodil 3. března 1922 v Jurasovu na venkově v Rjazaňské oblasti sovětského Ruska jako syn dekoratéra. Po ukončení školní docházky nastoupil do dělostřelecké školy, poté navštěvoval univerzitu v Kazachstánu, kde vystudoval historii a práva. Ke konci druhé světové války nastoupil na místo vojenského prokurátora v Charkově na Ukrajině.
Jako idealistický komunista pak Mitrochin nastoupil na Vyšší diplomatickou akademii v Moskvě a v roce 1948 byl přijat do KI, která byla v roce 1954 začleněna do nově vzniklé KGB.
Z terénu do archivu
V padesátých letech působil na různých tajných misích v zahraničí. V roce 1956 například doprovázel sovětský tým na olympijské hry v Austrálii. Ale později téhož roku, poté, co zřejmě špatně zvládl jeden operativní úkol, byl z operativních povinností přesunut do archivu Prvního hlavního (zahraničního) zpravodajského ředitelství KGB a bylo mu řečeno, že už nikdy nebude pracovat v terénu.
Mitrochin někdy datoval počátky svého rozčarování do doby, kdy Chruščov na sjezdu komunistické strany pronesl slavný projev odsuzující Stalina, i když se zdá, že pochybnosti mohl mít už nějakou dobu předtím. Po léta poslouchal vysílání BBC, Hlas Ameriky a všímal si propastného rozdílu mezi jejich zprávami a stranickou propagandou.
Když však začal pátrat v archivech, tvrdil, že byl šokován tím, co zjistil o systematických represích KGB vůči ruskému lidu.
„Nemohl jsem uvěřit takovému zlu,“ vzpomínal. „Všechno to bylo naplánované, připravené, předem promyšlené. Byl to strašný šok, když jsem si to přečetl.“
Víkendy na dače a bezúhonný soudruh
Když byly v roce 1972 archivy přestěhovány z moskevské Lubjanky do nového depozitáře na okraji města, Mitrochin se chopil své šance. Dostal na starost kontrolu a zapečetění asi 300 000 spisů a začal si dělat poznámky k dokumentům, které propašoval z budovy v botách, kalhotách nebo kabátě. O víkendech si svazky poznámek odnášel na svou daču a poté, co je přepsal, zakopával je v plechovkách a nádobách od mléka pod podlahu. Kdyby ho chytili, byl by zcela jistě popraven.
Mitrochin pokračoval ve své tajné činnosti dvanáct let až do svého oficiálního odchodu do důchodu v roce 1984, kdy mu jeho šéf Vladimir Kjučkov blahopřál k úspěchu při předávání úřadu archivu a k jeho „bezúhonné službě státní bezpečnosti“.
Rozpad Sovětského svazu a útěk do Lotyšska
V důchodu Mitrochin pozoroval a čekal, aniž by očekával, že bude mít někdy příležitost vynést svůj archiv na světlo. Příležitost se mu naskytla, když se Sovětský svaz začal rozpadat.
V roce 1992 získal povolení k dovolené v Lotyšsku. Vzal si s sebou vzorky svého archivu, vešel na americké velvyslanectví v Rize a požádal o azyl. Úředníci CIA na ambasádě, kteří se potýkali se stovkami ruských exulantů snažících se uprchnout z rozpadajícího se Sovětského svazu, neměli zájem. Usoudili, že Mitrochin není špion, jen podivný knihovník a ručně psané dokumenty jsou pravděpodobně padělky.
Odmítnut Amerikou, zachráněn Brity
Mitrochin se obrátil na nedaleké britské velvyslanectví, které okamžitě rozpoznalo jeho význam a začalo zařizovat jeho odvoz ze země. Ten byl zpočátku zkomplikován nutností vyzvednout zbytek archivu, který byl stále zakopán pod Mitrochinovou dačou. Byl vypracován plán, do něhož bylo zapojeno šest důstojníků MI6 převlečených za dělníky, kteří vykopali šest kufrů s materiály a naložili je do dodávky. Dne 7. září 1992 dorazil Mitrochin se svou rodinou a archivem do Velké Británie.
Nepodařená odveta z Východu
Operace MI6 byla tak úspěšná, že se zdálo, že ruské úřady nějakou dobu vůbec nevěděly, že odjel. Následně podnikly neobratný pokus o diskreditaci archivu tím, že do západních zpravodajských agentur vyslaly dva zjevné „přeběhlíky“, kteří tvrdili, že nástupce KGB, Služba Vněšněj Razvedki SVR, se rozhodla pro masivní čistku vysloužilých agentů a vybrali si Mitrochina, aby jejich údaje předal Západu. V té době však již bylo jasné, že Mitrochinovy materiály jsou příliš cenné na to, aby je SVR předala dobrovolně, a „přeběhlíci“ byli brzy odhaleni jako nastrčení Rusové.
Po knižním vydání Mitrochinova archivu v roce 1999 následovaly další publikace, včetně Mitrochinova lexikonu KGB z roku 2002.
Exil, strach, Nina…
Život ve vyhnanství byl však pro Mitrochina těžký a žil ve strachu, že ho budou pronásledovat pomstychtiví bývalí kamarádi. Mluvil málo anglicky, měl málo přátel a byl zdrcen, když mu v roce 1999 zemřela manželka Nina. Mitrochinův archiv vedl k rezignacím, zatýkání a několika trestním stíháním po celém světě, ačkoli se předpokládá, že ve Velké Británii a Americe stále žije asi 300 sovětských agentů, kteří dosud nebyli veřejně identifikováni.
Mitrochin zemřel přirozenou smrtí 23. ledna 2004 ve věku 81 let v Londýně.
Zdroje: Kniha: Neznámé špionážní operace KGB : Mitrochinův archiv (Autoři: Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin), cs-magazin.com, idnes.cz, washingtonpost.com, en.wikipedia.org
