Soumrak Krále Slunce: Vzestup a pád Ludvíka XIV.

Je časně z rána 1. září 1715 a na zámku ve Versailles u Paříže panuje hrobové ticho. Kolem lože francouzského krále Ludvíka XIV. stojí jen pár jeho nejbližších. Muži, který vládl své zemi 72 let, tedy více než jakýkoliv jiný panovník v celých evropských dějinách, právě zbývají poslední vteřiny života.

Éra Ludvíka XIV. přivedla Francii na výsluní slávy, dobyla řadu území a stala se vzorem, který napodobovaly ostatní evropské monarchie. Byla to však také éra zhýralé šlechty, nekonečných večírků, plných kurtizán a erotických radovánek, éra marnotratnosti a vládnutí podle okamžitého rozmaru. Takový byl svět muže, který si nechával říkat Král Slunce.

Jeho cesta na francouzský trůn začala sice velmi časně, ale přímočará nebyla. Po smrti svého otce Ludvíka XIII. se sice stává oficiálně králem už jako čtyřletý, ale fakticky vládnout má zatím jeho matka, rakouská královna Anna. Ve skutečnosti však zemi řídí někdo třetí. První ministr a zároveň kardinál Jules Mazarin. Jak se později ukázalo, právě tento ambiciózní muž, který se moci velmi rád chopil, zcela zásadně ovlivnil pozdější způsob Ludvíkova vládnutí.

Z Mazarina a Anny Rakouské se brzy stala nerozlučná dvojice, mluvilo se dokonce o jejich mileneckém vztahu. Mazarin začal časem osobně dohlížet na královskou domácnost, podílel se na výchově mladého krále a postupně se stal nejbohatším mužem Francie. Vlastnil rozsáhlá panství, zámky, byl majitelem flotily nákladních lodí a své peníze dával rád na odiv. Nechával si šít šaty ze zlatých nití a nejvytříbenějších materiálů, používal jen ty nejdražší parfémy, nakupoval klenoty a obrazy. Mezi lety 1648–1653 přečkal povstání, které proti němu vyvolala nespokojená francouzská šlechta, byť musel uprchnout ze země. Až do své smrti v roce 1661 pak zůstal královým hlavním rádcem, důvěrníkem i mužem, který v pozadí tahal za politické nitky.

Oficiální korunovace Ludvíka XIV. proběhla 7. června 1654 v katedrále Notre-Dame v Remeši. Už o rok později pronesl 17letý král v parlamentu slavná slova, která měla charakterizovat celou jeho pozdější vládu: „L´État, c´est moi! – Stát jsem já!“. V následujících letech se Ludvík svého sebevědomého hesla opravdu drží. Odstřihne od moci dosavadní šlechtu, důležitá místa ministrů a vysokých úředníků obsazuje novými, jemu loajálními lidmi, omezuje práva krajů a měst a nechává nově dohlížet královské úředníky, kteří se zodpovídají pouze jemu.

Podobně nakládá s vojskem, vymění všechny generály a s pomocí těch nových vytvoří největší armádu na kontinentu. Jeho 382 000 mužů podniká válečné výpady ve velké části Evropy. Válčí proti Nizozemí, zmocní se části Lucemburska, okupuje Štrasburk. Výsledky válečných výbojů jsou však kolísavé a doma se začínají ozývat první kritici. Vidí obrovské náklady na vojenská tažení, ale i platy úřednického aparátu a v neposlední řadě horentní výdaje na státní, tedy královu reprezentaci.

Ludvík si ale z katastrofálního stavu státní pokladny příliš hlavu neláme. Naopak. Rozhodne se, že pro sebe a svůj dvůr vybuduje velké sídlo, které nemá na světě obdoby. Vyhlédne si k tomu malý lovecký zámeček ve Versailles u Paříže, zaplatí nejvýznamnější architekty, sochaře a zahradníky a najme 20 000 dělníků. Ti zde mají vybudovat palác snů. Výstavba Versailles trvala 50 let. Na jejím konci stál zámek se stovkami místností zdobených zlatem a benátskými zrcadly a naplněných uměleckými skvosty. V jeho zahradách rostlo 250 000 stromů, protékaly jimi dva vodní kanály a v jejich centru se skvěla téměř kilometrová promenáda.

Okázalý lesk paláce měl však i svou odvrácenou stránku, a to byly hygienické podmínky. Splachovací záchody neexistovaly, dvořané si ulevovali výhradně do nočníků nebo toaletních křesel. Méně významní hosté a početný personál měli k dispozici latríny, jejichž počet byl však absolutně nedostačující. Osazenstvo zámku si tak ulevovalo v zahradách, ale i na chodbách nebo schodištích. Výsledkem byl odporný zápach, který se zámkem ustavičně linul. Situaci ještě zhoršovalo dobové přesvědčení, že koupání je pro zdraví člověka škodlivé. Král sice měl mělkou vanu, ale tu používal výhradně pro sexuální hrátky a zoufalou tělesnou hygienu kompenzoval silnými vůněmi.

Versailles se stala středobodem tehdejší Francie. Tady Ludvík XIV. přijímal nejdůležitější politická rozhodnutí, tady pro své dvořany, kterých zde žilo na 5 000, pořádal koncerty a především baletní představení. On sám měl k baletu vřelý vztah, kdysi patřil mezi nadané tanečníky a jeho mladistvá role boha Apollóna v neuvěřitelném dvanáctihodinovém představení Balet noci mu dokonce vynesla přezdívku Král Slunce.

Francie se pod vedením Ludvíka XIV. stává společenským a mocenským centrem Evropy. Král si také svůj život náležitě užívá. Má sice jen jednu manželku, Marii Terezii Habsburskou, což je jeho vlastní sestřenice, ale k tomu celou armádu milenek. Se šesti, které oficiálně přiznává, má 16 dětí, vlastní žena mu porodila dětí 6. Dospělosti se však dožívá jen jediné z nich, nejstarší syn Ludvík. Ani ten však na trůn nikdy neusedne. Zemře dříve než otec a stejný osud potká také jeho nejstaršího syna. Nástupcem Ludvíka XIV. na francouzském trůně se stane až jeho pravnuk.

Ke konci Ludvíkova života se ideál života ve Versailles bortí. Další války, především se Španělskem, zemi finančně zcela zruinují. K tomu přispívají i náklady na provoz královského dvora, které každoročně vysávají ze státní kasy více než pětinu veškerých příjmů. A aby toho nebylo málo, v roce 1709 postihne Francii kvůli neúrodě hladomor, během něhož zahyne na 650 000 lidí. To už je příliš i na absolutistickou monarchii. Obyčejní Francouzi svého krále nenávidí a také jeho dvořané se od něj postupně odklánějí. Ludvík se snaží situaci řešit rozprodáváním vlastního majetku, jenže to nestačí. Nakonec propadá depresím a uzavírá se na svém zámku. Bolest v levé noze, na kterou si v té době začíná stěžovat je předzvěstí jeho blížícího se konce.

13. srpna 1715 se naposledy objeví na veřejnosti, posléze ulehá do postele a už z ní nikdy nevstane. V jeho ložnici se střídají věhlasní lékaři, ale to, že jeho noha je zasažená gangrénou, rozpoznají až příliš pozdě. Chirurg se sice ještě odhodlá k jedinému možnému řešení, amputaci nohy, ale po několika zářezech ji ani nedokončí. Nemoc je v příliš pokročilém stadiu. Král Ludvík XIV. umírá v bolestech 1. září 1715 uprostřed těžkých časů Francie. Vládl neuvěřitelných 72 let.

Zdroje: Wikipedia.org: Ludvik XIV.,Wikipadia.org: Versailles, YouTube: Životy Slavných,