Článek
Nechci si ale stěžovat na život rodiče, mám ho ráda i se všemi nevýhodami.
Jednu z nich vidím v nemožnosti si pořádně zanadávat. Určitě to všichni znáte. Jsou chvíle, kdy si opravdu potřebujete pořádně ulevit. Něco nebo někdo vás rozčílí a vy potřebujete vypustit z úst nějaké to sprosté slovíčko – ideálně s písmenem R, aby to pořádně znělo a vy jste se zbavili nahromaděné negativní energie.
Jenže jakmile jste rodič, trávíte 90 % času s dětmi nebo s kolegy z práce. A asi se shodneme, že před nimi není úplně vhodné hlasitě nadávat.
V práci se člověk většinou ovládne. Přeci jen je ve formálním prostředí a přirozený tlak okolí ho nutí chovat se co nejvíc distingovaně. Při opravdu velké potřebě si, jako obvykle, skočí na záchod. Tam pár slovíček vypustit může. Trochu ze sebe sklepe napětí a pokračuje s křečovitým úsměvem v práci.
Doma je to ale jiné. Celý den byl náročný – šéf pořád něco chtěl nebo jste udělali nějakou chybu. Přijdete domů a tam na vás čeká malý ďáblík, který přesně vycítí, že vaše trpělivost je na samém krajíčku. Stačí jen malinko a přijde nekontrolovatelný výbuch.
Samozřejmě, že si váš miláček nenechá tuhle příležitost ujít. Neváhá a vyšplhá se až k nejvyšší poličce, aby s blaženým úsměvem na tváři převrhl květináč s vaší jedinou pokojovou rostlinou, která přežila déle než čtyři měsíce. Květináč se rozbije, hlína se rozsype po celém bytě a květina utrpí fatální škody. „Ty jeden malej…!“ hledáte ta správná slova. Potřebujete si ulevit, ale před dětmi se přeci sprostě nemluví. nemluví sprostě.
„Ty jeden malej…!“ hledáte ta správná slova. Potřebujete si ulevit, ale přeci před dětmi se mluvit sprostě nemá. Navíc jakmile to uděláte, vrátí se vám to jako bumerang. Samozřejmě třeba v obchodě plném lidí. Tak přemýšlíte, co říct. Je slovo prevít už moc? Nebo to ještě projde? Obsahuje R, takže by se vám ulevilo…
Když jsem se asi před měsícem dostala do podobné situace, napadla mě spásná myšlenka. Vždyť vůbec nejde o to, co řeknete. Důležitý je ten pocit úlevy. A vlastně ani nechcete tomu svému malému pokladu nadávat, jde jen o ten ventil.
Proto ze mě najednou vylítlo: „Ty jeden malej kečupe!“ To mi ale nestačilo: „Ty jedna hořčice žlutá!“ a nakonec to vyvrcholilo zvoláním: „Počkej, co s tebou udělám, ty tatarko jedna!“
Dítě na mě chvíli zaraženě koukalo. Pak se jeho překvapený výraz změnil v neustávající smích. Nevydržela jsem se a začala jsem se smát taky.
A tak jsem zjistila, že není potřeba používat sprostá slova nebo nadávky. Alespoň ne takových, jaké známe všichni. Nesmírnou výhodou je i to, že tohle „nadávání“ můžu použít kdekoliv. Jasně, lidi na vás budou koukat divně, ale pořád lepší než si vysloužit odsouzení za drsný slovník.
Takže pokud někdy potkáte běsnící matku, která na dítě volá něco jako: „Okamžitě přestaň, ty jedna majolko!“ – jsem to nejspíš já. Uleví se mi, dítě se směje, a nakonec se smějeme všichni. A vy si na mě zkuste v těžkých chvílích vzpomenout a nebrat se tak vážně.
