Článek
Krátký život plný vášně
Václav Hrabě se narodil 13. 6. 1940 v Příbrami rodičům Magdaleně a Janovi. Jeho otec se živil jako železničář. Měl o jedenáct let starší sestru Jarmilu. Dětství i dospívání prožil v Lochovicích u Berouna. Po základní škole studoval na gymnáziu v Berouně a poté odešel do Prahy na Vysokou školu pedagogickou, kde si zvolil obor český jazyk a dějepis. Před koncem studia absolvoval povinnou vojenskou službu. Během ní se oženil s Olgou a narodil se mu syn Jan. Jeho manželka je označována za jeho životní lásku. Po návratu z vojny dokončil studium. Pracoval jako pomocný dělník, knihovník, vychovatel, lektor poezie a krátce také jako učitel.
Když byly jeho synovi dva roky, rozvedl se. Kvůli těžké bytové situaci však nadále žil s Olgou v jednopokojovém bytě, a to i v době, kdy se znovu vdala a porodila dalšího syna. Ona se svým novým manželem a dvěma dětmi obývala jediný pokoj, zatímco Václav přespával v kuchyni. Právě tam se 5. 3. 1965 otrávil oxidem uhelnatým. Obsahoval ho svítiplyn, který se tehdy používal v plynových sporácích, a když si jím v noci přitápěl, plamen zhasl. Bylo mu pouhých 24 let. Zemřel v době, kdy konečně získal práci učitele v Košířích a měl přislíbený nový byt. Pohřben je v Lochovicích u Berouna, u hřbitovní zdi, za kterou vede železniční trať.
Václav Hrabě
Básník v rytmu jazzu
Už od malička projevoval mimořádné nadání. Brzy začal chodit, mluvit i číst. Čtení se stalo jeho vášní a trávil jím většinu svého volného času. Zbytek věnoval hudbě – nejprve se učil hrát na housle, později na klarinet a saxofon.
Po příchodu na studia do Prahy objevil kouzlo nočního života tehdejší metropole. Uchvátily ho kluby jako Reduta, Olympic nebo Pygmalion. Právě v Olympicu se seznámil se svou budoucí ženou Olgou. Zásadní roli v jeho životě hrála také poetická kavárna a vinárna (dnes divadlo) Viola, kde působil jako technik a později tam recitoval svá díla. Měl rád blues, propadl jazzu a především dixielandu.
Aby zvládl skloubit studentský a noční bohémský život, užíval fenmetrazin. Nad ránem pak skládal a psal svou tvorbu. Když mu po vojně byla nabídnuta práce učitele v pohraničních Kraslicích, odmítl ji – nechtěl opustit Prahu. Byl spokojený v bytě na Malé Straně, v Jánské ulici, kde žil se svou rodinou.
Jeho tvorba je přímočará a bez zbytečně komplikovaných metafor. Často se věnuje tématům jako láska, samota a hledání vnitřní svobody. Kritizuje tradiční způsob života i literatury. Básně mívají melancholický nádech, jsou plné naléhavosti a silných citů.
Láska je jako večernice za večera vylézá a dívá se do oken milencům, kteří ji nezavřou před nosem…
Ve své tvorbě vyjadřoval názory jdoucí proti proudu a inspiroval se zahraničními básníky, jako byli Lawrence Ferlinghetti nebo Allen Ginsberg. Právě s Ginsbergem se setkal a pořídil s ním rozhovor několik dní před svou smrtí. Mnohem více ho však ovlivňovali čeští autoři, například Antonín Sova, Jiří Šotola nebo Vítězslav Nezval. Možná i proto neměl rád, když byl označován jako „český beatník“.
Jeho bohémský životní styl se mu zřejmě stal osudným. Když přišel 5.3.1965 kolem třetí hodiny ráno domů, měl v krvi 2,8 promile alkoholu. Zatímco si přitápěl plynovým sporákem, tvrdě usnul. Nevšiml si tedy, že jeden z plamínků zhasl. O pár hodin později probudil dětský pláč ve vedlejším pokoji jeho bývalou ženu – díky tomu byla ona i její nová rodina zachráněna.
Václav Hrabě
Život jeho díla
Za svého života publikoval v různých časopisech a magazínech, ale ucelená sbírka mu nevyšla. První jeho verše byly otištěny v červencovém čísle armádního Zápisníku během jeho vojenské služby.
Po smrti se jeho texty šířily především opisováním. Často byly nalezeny na nejrůznějších cárech papíru, z nichž je přepsal Jiří Růžička. Ten je předal vydavateli literárního časopisu Divoké víno Ludvíku Hessovi (známého také jako zakladatele babyboxů). Od něj se dostaly k Miroslavu Kováříkovi, který z nich sestavil scénický pořad STOPTIME – Rekviem za Václava Hraběte. S ním jezdil se svým litvínovským hereckým souborem Docela malé divadlo po celé republice a šířil Hrabětovu tvorbu. Celé pásmo bylo později vydáno v Mladé frontě (1969) a postupně s drobnými úpravami (přidáním nebo odebráním několika básní) pod názvy Blues v modré a bílé (1977), Blues pro bláznivou holku (1990) a naposledy v roce 1995 jako Blues s podtitulem Blues pro bláznivou holku a jiné básně.
Jednou, až budem velký a moudrý budem se smát na celou ulici že jsme se báli tak hloupých věcí…
Z prózy byla vydána jediná dochovaná povídka Horečka – melancholický příběh z doby kolem maturity, který je plný lásky, cigaret a alkoholu. Hrabě napsal také divadelní hru Královna Margot (někdy uváděnou jen jako Margot), ta se však bohužel ztratila. Pravděpodobně byla její součástí i jedna z jeho nejznámějších básní Variace na renesanční téma.
Právě tato báseň se stala slavnou především díky Vladimíru Mišíkovi, který ji zhudebnil a vystoupil s ní například na Letenské pláni v roce 1989. Byla vydána na albu Etc…2 v roce 1980. Nejde však o jedinou Hrabětovu báseň, která byla zhudebněna. Mezi další patří Ty II a Jam Session (album Etc…2, 1980), Tma stéká do kaluží (Etc…3, 1987), Kdybych už měl umřít (Umlkly stroje, 1991) nebo Jednou (Jednou tě potkám, 2019). Básně Václava Hraběte zaujaly také písničkáře Vladimíra Veita nebo kapelu Budoár staré dámy.
Zdroje:
