Článek
Popisy jsou často detailní a přesné, ale pro laiky naprosto nepochopitelné. Protože sama paličkuji, ráda bych tuto techniku přiblížila více lidem. V následujících řádcích vás stručně seznámím s historií, pomůckami a základními technikami, a nakonec shrnu celý postup.
Historie
Některé zdroje uvádějí, že nejstarší nalezené paličky pocházejí dokonce ze 4. století. Byly kostěné a nalezené na Kypru. Největší rozmach však krajkářství zaznamenalo v 16. století, a to v celé Evropě. O označení „kolébka paličkování“ se přetahují Itálie, Španělsko a Nizozemsko. V různých obdobích bylo paličkování podporováno, jindy zakazováno a někdy bylo určeno pouze pro bohaté.
Protože se krajka objevovala na šatech významných dam, jako byla například královna Viktorie, pomáhala dokonce zlepšovat ekonomiku. Větší úpadek přišel v době průmyslové revoluce, kdy se krajky začaly vyrábět strojově. Nicméně ručně paličkovaná krajka byla vždy považována za luxusní zboží, což platí dodnes.
V Čechách se paličkování nejdříve rozvíjelo v horských oblastech (Krušné a Orlické hory) a později se krajkářstvím proslavilo především Vamberecko.
Pomůcky
- Herdule (poduška) – válec z látky vyplněný pilinami, senem, slámou, na kterém se paličkuje. Může být vyrobený i z polystyrenu. Stojí na dřevěném stojánku (lze nahradit pekáčem nebo krabicí).
- Polštář – v některých zemích se používá místo herdule. Může být čtvercový nebo kulatý, ale hlavně musí být správně vycpaný, aby do něj šly dobře zapichovat špendlíky. Jestli je vyšší nebo nižší záleží na preferenci krajkářky.
- Paličky – speciálně tvarované dřevěné tyčky. Horní část je zakončená „čepičkou” (bambulkou), která zabraňuje sklouznutí nitě, která se na ní namotává. Drží se za spodní část. Používají se vždy v páru.
- Podvinek – šablona (vzor), podle které se paličkuje krajka.
- Nitě – nejčastěji se používají bavlněné nebo lněné, ale lze využít i jiné materiály. Důležitá je jejich pevnost a schopnost držet tvar po natužení. Při tvorbě prostorových šperků se používají také drátky (obyčejné nebo obalené lesklým vláknem – tzv. gympa).
- Špendlíky – pomocí nich se krajka tvaruje. Nejvhodnější jsou bez barevných hlaviček, protože při tužení by mohly krajku obarvit.
- Tužidlo – slouží k zafixování krajky. Používá se například perchlorethylen s rozpuštěným polystyrenem. Některé krajkářky používají škrob ve spreji, jiným stačí lak na vlasy (i když ten může krajku zabarvit).
- Háček – slabý háček na spojování různých částí krajky.
Dále existují různé pomůcky usnadňující práci:
- Nástroj na vytahování špendlíků (abychom si neničili nehty).
- Držák nití pro snadnější navíjení paliček (lze zapíchnout do herdule).
Základní techniky
- Řetízek – základní technika, kterou se učí každý začátečník. Vzniká tím tenká splétaná šňůrka ze dvou párů paliček. Důležité je správné utahování (to ostatně platí pro všechny techniky).
- Plátno – velmi často používaná technika. Paličky jsou zavěšeny svisle dolů a mezi nimi se prohazuje tzv. vodivý pár. Ten jde zleva doprava a zase zpátky.
- Polohod – další hojně využívaná technika. Jeden z rozdílů od plátna je v tom, že se ve vodivém páru jedna palička neustále mění. Tím vzniká jiný vzor.
Postup
- Příprava podvinku
Hotový podvinek si můžete koupit nebo sami navrhnout. Stačí nakreslit vzor na papír a rozvrhnout použité techniky. Náročnější vzory je nutné dobře promyslet, aby na sebe techniky navazovaly a aby se krajka snadno začínala i ukončovala. Papírový podvinek je vhodné podložit tvrdším papírem a následně ho přikrýt průhledným materiálem (např. potravinářská fólie, igelitový sáček, pečicí papír). Vždy je potřeba zohlednit druh používaného tužidla. Poté se přišpendlí na herduli. - Navinutí paliček
Jeden konec nitě se namotá na první paličku a zafixuje speciálním uzlíkem. Pak se ustřihne potřebná délka nitě a druhý konec se namotá na druhou paličku, čímž vznikne pár. Důležité je pečlivé navinutí, aby se nit snadno odvíjela. - Samotné paličkování
Každá technika znamená jiné vedení, prohazování a kroucení paliček. Na konci každého řádku se zapichuje špendlík. Z toho jsou pěkně ztvrdlé polštářky na ukazováčku. Po dokončení paličkování se jednotlivé páry nití zauzlíkují a odstřihnou. - Tužení
Tužidlo se nanáší štětečkem nebo rozprašovačem. Přebytečné tužidlo je dobré odsát papírovým ubrouskem. - Sundání krajky
Po zaschnutí tužidla se opatrně vytáhnou všechny špendlíky. Některé jdou snadno, jiné hůře kvůli zaschlému tužidlu. Pokud nemáte „vytahováček“, připravte se na to, že si touto činností poničíte nehty.
Paličkování je nádherná technika, kterou vznikají úžasné věci. Sama na něm nejvíc miluju ten zvuk paliček, když se o sebe. Vyžaduje pečlivost, trpělivost a přesnost. Žádná část z postupu se nesmí uspěchat. Je to náročné a bolí od toho prsty, zápěstí i záda. Přesto výsledek jednoznačně stojí za to.
Zdroje:
