Článek
Je mi čerstvých „skoročtyřicet“ a za můj životopis se rozhodně nestydím. Mám za sebou roky poctivé praxe, krocení deadlinů a ovládám i umění neusnout na meetingu. Jako třešnička na dortu zdobí mé CV rok v zahraničí, který mě vybavil schopností objednat si nejen kafe, ale i čaj ve třech jazycích a tvářit se u toho, že mě jen tak něco nerozhází. Zkrátka, papírově jsem přesně ten „seniorní expert s mezinárodním přesahem“, po kterém personalisté touží tak vášnivě, až se jim mlží brýle.
I proto jsem po sedmiletém vztahu s jedním korporátem skočila do nové řeky. Mimo jiné mě nalákal slibovaný klid. Chtěla jsem utéct z hlučného openspacu, kde jsem byla nucena poslouchat debaty některých kolegů na vyšších pozicích o tom, zda je sedačka na míru za tři sta tisíc dostatečně reprezentativní pro obývací pokoj o rozloze 50 metrů čtverečních, nebo jestli je rodinná dovolená za „kilo“ vlastně smutně levná záležitost.
Byla jsem na sebe přísná a nedopřála si před nástupem na novou pozici ani den volna. Brzy jsem litovala. Stejně jako svého přání o klidné kanceláři. Samostatnou místnost pouze pro tři lidi jsem sice získala, ale bylo v ní takové ticho, že ťukání do klávesnice znělo jako zatloukání hřebíků. Jediné slovo, které za celý den zaznělo, bylo „ahoj“. Alespoň že dvakrát denně, jinak bych si vážně myslela, že jsem přišla o sluch.
Zbytek času mezi ranním a odpoledním pozdravem, při kterém došlo občas i k očnímu kontaktu, vyplňovalo jen mechanické klikání myší. Moje práce spočívala v monotónním vkládání vzorců do buněk a kopírováním dat zprava doleva – činnost, kterou by s přehledem zvládla i průměrně inteligentní cvičená opička. Po pár měsících v tomto prostředí, které ničilo duševní zdraví spolehlivěji než mexická telenovela, se mi zastesklo i po openspacu. Tam jsem se sice občas chtěla propadnout o deset pater níže, ale aspoň jsem se měla nad kým pohoršovat.
S podstatně zredukovanou slovní zásobou jsem se rozhodla pozici opustit, naordinovala jsem si léto plné pohody a návštěvu Úřadu práce. Na podzim jsem se pak s čerstvým sebevědomím vrhla do kolotoče výběrových řízení. Věřila jsem, že s mou aurou profesionálky najdu perfektní místo do dvou měsíců. Kdo by mě taky nechtěl? Netušila jsem, že právě vstupuji do úplně jiného světa, kde někdy logika a soudnost zůstávají zamčené na recepci.
Samostatnou kapitolou, které se při hledání práce nevyhnete, i kdybyste se modlili k jakémukoliv korporátnímu bohu, jsou personální agentury. Heslo „neférovost nade vše“ sice nemají v e-mailovém podpisu, ale z jejich přístupu ho často cítíte. Jejich strategií je totiž posbírat co nejvíc duší (rozuměj životopisů), aby měli v databázi plno, zatímco vy máte v kalendáři prázdno.
Pozitivní je, že z agentury vám zamítavý e-mail přijde málokdy. Naopak, většinou jste „ideální kandidát“ a máte „perfektní match“. To je ale jen milosrdná lež. Agentury jsou v podstatě jako milenci na jednu noc – na začátku vám extrémně zvednou sebevědomí, slíbí společnou budoucnost, ale ráno už o nich nikdy neuslyšíte.
Vrcholem mého agenturního turné byl hodinu a půl trvající osobní pohovor. Už samotné pozvání v dnešní online době mě trochu překvapilo, ale plná odhodlání jsem se do kanceláře na druhém konci Prahy vydala. V těchto pro mě vzdálených končinách jsem naposledy byla, když hořelo Výstaviště za zvuku písně „Hoří ti maštal“, linoucí se z nedaleko probíhajícím Majálesu. Udělat si menší výlet mi tedy nevadilo.
Posadila jsem se do nepohodlného designového křesla ve sterilně vypadající kanceláři budící dojem, že personalistka ji navštěvuje méně často než její přítomná čivava manikúru. Recruiterka usrkávala espresso tak dlouho, až jsem se bála, že vypije i dno hrnečku, a přitom si mě měřila pohledem agenta FBI. Já se zatím soustředila na malého psíka pro případ, že by se vrhl na moji nohu s úmyslem rozcupovat ji na kousky pasující do jeho pelíšku.
A pak to začalo. Nekonečný výslech o každé pozici i brigádě z dob, kdy se ještě platilo haléřovými mincemi. Snažila jsem se být vtipná a neodolatelná. Teprve v devadesáté minutě, když už jsem měla v krku sucho jako na Sahaře, z paní vypadlo, že inzerovaná pozice vlastně ještě neexistuje. „Víte, já to tak nějak cítím, že se brzy otevře. Tak za měsíc,“ ubezpečila mě s úsměvem, jako by to právě vyčetla z křišťálové koule. Díky křeči ve tváři jsem se stále usmívala i já.
A tak jsem s úsměvem, ze kterého mě ještě hodinu bolely tváře, vykročila vstříc dalším pohovorům. Netušila jsem kolik jich bude, ale brzy mi došlo, že společně s novou prací hledám i vlastní hranice trpělivosti a že tohle bude rozhodně běh na dlouhou trať.
----------------------------------------------------------------------Poznámka pod čarou: Tento text je inspirován skutečnými událostmi, i když realita byla místy pro potřeby fejetonu lehce přifouknuta. Žádná čivava nebyla při psaní (ani na pohovoru) zraněna a jakákoliv podobnost se skutečnými recruiterkami je čistě záměrná.
