Článek
První hra podobná pexesu pochází z Japonska. Jmenovala se Kai-awase neboli „párování mušlí“. Hrála se v 11. a 12. století a oblíbená byla především mezi ženami a dívkami z aristokratických vrstev. Byla považována za elegantní způsob trávení volného času.
Jak název napovídá, hrálo se s mušlemi – nejčastěji druh hamaguri. Ty se nejprve pečlivě vyčistily a vyleštily. Poté se jejich vnitřní strana pokrývala papírem, zlatem a malovanými motivy z přírody nebo scénami z klasického díla Příběh o Genji. Každý pár mušlí měl samozřejmě shodný vnitřní dekor. Byly tak vzácné, že se často stávaly součástí věna.
Jak se Kai-awase hrálo
Hra měla svá pevná pravidla. Mušle se rozdělily do skupin – jedna polovina skončila v ozdobných krabičkách, druhá se rozmístila na stůl podle přesného plánu.
Hledalo se podle vzorů na vnější straně a podle intuice. Jestli k sobě vybrané mušle patří se nejprve zkoušelo pouze podle hmatu. Hráč si vzal obě poloviny do rukou, tak aby nebyli vidět a zkoušel, zda do sebe zapadají. Teprve pokud si myslel že ano, ukázal vnitřní strany obou polovin. Cílem samozřejmě bylo najít co nejvíce párů.
Nejpropracovanější verze této hry obsahovala až 360 mušlí – stejně jako počet dní v roce podle astronomického almanachu – a hrálo ji až 20 hráčů najednou.
Postupem času docházelo ke zjednodušování této hry až do podoby, která se více podobá našemu pexesu.
Odkud se vzal samotný název „pexeso“?
Překvapivě jde o čistě český název. Vznikl podle názvu televizní soutěže Pekelně se soustřeď, kterou v letech 1965 až 1972 vysílala Československá televize. Autorem soutěže byl Jaroslav Dietl a moderování se ujal Karel Štědrý.
Šlo o jednoduchou tipovací soutěž, ve které tři (původně dva) soutěžící odhadovali cenu tří výrobků ve třech kolech a také tipovali dva výrobky od jedné podnikové značky. Soutěž vyžadovala od hráčů soustředěnost. Určitá podobnost s právě vznikající stolní hrou inspirovala k jejímu názvu.
Název pexeso vznikl použitím začátečních písmen z názvu tohoto pořadu: Pekelně se soustřeď. KS bylo vyměněno za X pro větší poutavost. Důvodem této úpravy nebyla pouze délka, kdy se hledal název kratší a lehce zapamatovatelný, ale také licenční spory. Používání celého názvu televizní soutěže bylo totiž příliš drahé. Zamítnutý byl také úplně původní autorův název Obrázková mozaika.
A kdo byl onen autor?
Zdeněk Princ (1934–2019) zdědil výtvarné nadání po svém otci. Ten nepřestal malovat ani během zajetí za první světové války, ani na své cestě domů. Přesto bylo Zdeňkovo dětství naplněné spíše sportem. Věnoval se především tenisu, kterému zůstal věrný celý život a více než 50 let ho hrál závodně. Hrál ale také fotbal, stolní tenis či pozemní hokej.
Do svého prvního zaměstnání nastoupil už v 17 letech. Pracoval jako mozaikář v dílně národního podniku Česká mozaika. Díky své šikovnosti se podílel i na vzniku mozaiky Maxe Švabinského Křest Kristův v kapli sv. Ludmily v katedrále sv. Víta v Praze. Právě tam se zrodil i prvotní nápad na dnes tolik populární karetní hru. Od nápadu k jejímu prvnímu vydání však vedla ještě dlouhá cesta.
Další zaměstnání získal v Národním muzeu, konkrétně v oddělení zoologie. Tam se věnoval například dermoplastice – rekonstrukci vyhynulých zvířat. Do jednoho takového exponátu prý dokonce ukryl noviny a zprávu pro příští generace.
Následně vystudoval Vyšší školu umělecko-průmyslovou, během které si přivydělával například jako komparzista v barrandovských ateliérech. Po ukončení studia absolvoval povinnou vojenskou službu.
Poté nastoupil jako výtvarný redaktor do propagačního oddělení společnosti Čedok. A právě v této době se jeho nápad na karetní hru dostal do ČTK. První sada byla vydána nakladatelstvím Pressfoto v roce 1965 v nákladu deseti tisíc kusů – a během několika hodin byla beznadějně vyprodaná. Motivem se staly v té době populární filmy o Vinnetouovi. Následovalo dopravní pexeso a později i verze s motivy z Večerníčků.
Zdeněk Princ měl jako autor nárok na 1 % ze zisku. Během normalizace však vedení Pressfota smlouvu zneplatnilo a on musel vyplacené honoráře vrátit. Trvalo mu tři roky, než splatil částku padesáti tisíc korun, která byla na tehdejší dobu velmi vysoká.
Ochrannou známku na název pexeso získal až po roce 1989. Přesto se rozhodl, že nebude autorské honoráře dále řešit. Jeho nápad mu tak z finančního hlediska nepřinesl v podstatě nic.
Co mu ale jistě přinesl, byl dobrý pocit, že jeho výtvor se řadí mezi nejhranější hry, že ročně vychází přes 500 různých verzí pexesa, že existuje Klub sběratelů pexesa, a že největší sběratel jich vlastní více než 3600 kusů.
Letos pexeso slaví 60 let od svého prvního vydání. Určitě stojí za to si tuto populární hru připomenout — a ideálně si ji rovnou i zahrát.
Zdroje:
