Článek
České soudy i evropské instituce došly k jednoznačnému závěru, že Agrofert neměl v době, kdy byl Andrej Babiš premiérem, na část dotací nárok. Státní orgány měly neprávem přidělené dotace zastavit a vymáhat je zpět.
Jenže střet zájmů není jen právní kauza. Je to strukturální problém, který deformuje férovou soutěž, vysává peníze od malých a středních farmářů a poškozuje českou krajinu systémem zemědělské „výroby“ pozdního socialismu.
Když je premiér největší „farmář“
Agrofert je dlouhodobě jedním z největších příjemců zemědělských dotací v Česku. Jen v roce 2024 inkasovaly firmy z holdingu na dotacích přibližně 1,7 miliardy korun, převážně jako provozní podporu navázanou na hektary půdy a počty zvířat.
Aktuálně běží proces, ve kterém stát začíná vymáhat zpět dotace vyplacené firmám Agrofertu v letech 2017–2021 v objemu odhadovaném až na sedm miliard korun. Současně se ministrem zemědělství jako „odborník za SPD“ v nové vládě Andreje Babiše má stát člověk, který tyto dotace v minulosti vyplácel. Martin Šebestyán je přímo spojený s nezákonně vyplacenými dotacemi Agrofertu. Co myslíte, bude jím vedený rezort opravdu dotace vymáhat zpět?
Advokát Jan Rozehnal, který se dlouhodobě věnuje této kauze, shrnul situaci větou, kterou stojí za to zopakovat: „Agrofert bez dotací a veřejných zakázek nemůže přežít.“ Toto je popis byznysového modelu, ve kterém je velký politicko-ekonomický hráč strukturálně závislý na penězích daňových poplatníků – a zároveň má přes svého majitele přímý vliv na nastavení pravidel, podle kterých se tyto peníze rozdělují.
Andrej Babiš je černý pasažér první třídy. A protože je zároveň i revizor, nikdy nezaplatí jízdné. A protože teď bude zároveň i řidič (premiér), pojede se tam, kam řekne on, a někteří z nás možná nepojedou nikam, protože jejich „jízdenka“ už bude příliš drahá.
Dotace pro „malé a střední“? V praxi pro Agrofert.
Evropská zemědělská politika počítá s tím, že malé a střední podniky mají mít zvláštní podporu, protože jsou zranitelnější vůči cenovým výkyvům, suchu a tržní síle velkých hráčů. Veřejné peníze ale mají pomáhat také přírodě blízkému hospodaření, a také životu na venkově, který nás všechny živí.
V české realitě Babišovy éry to ale vypadá jinak:
Dotace určené výhradně pro malé a střední farmáře opakovaně čerpají velké koncerny jako Agrofert. Podobně u programu podpory pojištění plodin a hospodářských zvířat, kde Evropská komise konstatovala, že velké podniky byly chybně vykazovány jako malí a střední. Asociace soukromého zemědělství (ASZ) připomíná, že miliardy neoprávněně vyplacené holdingu Agrofert v době, kdy byl jeho majitel premiérem, jsou přesně ty peníze, které chyběly menším a znevýhodněným farmářům – včetně těch, kteří hospodaří v horských a podhorských oblastech.
To je systém, ve kterém stát pod vedením člověka v přímém střetu zájmů nastavil pravidla tak, aby si velké koncerny sáhly i na peníze, které jim nepatří. V jazyce běžných lidí se tomu říká zlodějina.
Dotační koláč, ze kterého velcí ukusují dvakrát
Sedlák z Vysočiny má typicky méně půdy, menší přístup k úvěrům a vyšší relativní riziko (jedna špatná sezóna ho může stát živobytí). Dotace a programy pojištění mají být přesně tím polštářem, který mu dovolí přežít sucho, krupobití nebo propad cen.
Když ale stejný polštář čerpají velké koncerny, které už mají výhodu velikosti, finančního zázemí a politického vlivu, není to „podpora zemědělství“, ale veřejná podpora koncentrace moci. ASZ dlouhodobě upozorňuje, že největší díl zemědělských dotací v Česku končí u několika obřích podniků, především u Agrofertu.
Jak vypadá realita pro malé a střední zemědělce? Jejich žádosti se odkládají, protože „na všechno nejsou peníze“, dotační programy se „vyčerpají“ dřív, než se na ně dostane, horské a podhorské regiony čekají na platby, zatímco velké firmy roky inkasují neoprávněnou podporu.
Koncentrace půdy a likvidace konkurence
Peněz z dotací se dá využít i jinak než jen na „udržení provozu“ – třeba k nákupu půdy a farem, které to vzdávají. Velké podniky, včetně firem z Agrofertu, systematicky skupují další hektary – často právě od středních farmářů, kteří neustáli tlak cen, sucha a složitých dotačních pravidel.
Koncentrace zemědělské produkce do stále větších podniků vede k úbytku farem, nerovnoměrné distribuci příjmů a oslabení hospodářské i ekologické stability venkova. Jinými slovy zhoršuje kvalitu potravin a ničí českou krajinu a přírodu.
Malý sedlák neprohrává jen v nerovném souboji o dotace. Prohrává i na trhu: velký holding má silnější vyjednávací pozici při prodeji do řetězců i při nákupu vstupů (osivo, hnojiva, chemie) a může dočasně snižovat ceny, protože část jeho nákladů nese veřejný sektor. Má vlastní zpracovatelské kapacity, značky, marketing. A někdy i politickou stranu s premiérem v čele.
Když krajina slouží Agrofertu
Zemědělské dotace nemají být odměna za co největší produkci. Jejich účelem je také zadržování vody v krajině, ochrana půdy, řešení krize biodiverzity a adaptace na dopady klimatické změny, například dlouhá sucha, povodně a náhlé změny počasí.
Pestrá krajina jsou menší půdní bloky (ne socialistické lány), remízky, aleje, mokřady, agrolesnictví, smíšené osevní postupy. Právě taková opatření dnes stát i Evropská unie – často v malých programech – podporují a sedláci je zavádějí tam, kde to dává smysl.
Velké agroholdingy staví svůj byznys na něčem jiném. Hodí se jim co největší lány kvůli efektivitě mechanizace, monokultury, vysoká míra používání chemických hnojiv a pesticidů a „standardizovaná“ produkce pro průmyslové zpracování a velké odběratele.
Agroholdingy škodí zdraví a ohrožují bezpečnost potravin
Potravinová bezpečnost není jen o tom, jestli najdeme v regále levná kuřata a rohlíky. Je to taky otázka pestré nabídky (místní a sezónní odrůdy, různé typy produkce), odolnosti Česka vůči krizím (sucho, výpadky dovozů) a kontroly kvality a původu. Malé a střední farmy často prodávají přímo nebo přes krátké dodavatelské řetězce – farmářské trhy, bedýnky, lokální řeznictví a mlékárny, což zvyšuje transparentnost a posiluje vztah mezi producentem a spotřebitelem.
Naopak model, který zvýhodňuje velké koncerny, vede k tomu, že se zužuje okruh dodavatelů velkých řetězců, mizí lokální a malé značky, roste tlak na „standardizaci“ a snižování nákladů spíš než na kvalitu a rozmanitost.
Když stát – v rozporu se smyslem evropských pravidel – nechá velké koncerny čerpat podporu určenou pro malé a střední farmáře, oslabuje tím přesně ty producenty, kteří by mohli zajišťovat pestřejší a kvalitnější nabídku potravin v regionech.
Střet zájmů jako strukturální problém, ne osobní spor
Nejde jen o to, zda politik ve vládní funkci formálně „vlastní“ firmu, která čerpá dotace nebo veřejné zakázky. Jak ukazuje analýza iniciativy Veřejnost proti korupci i rozhodnutí soudů, v případě Andreje Babiše je zcela zřejmé, že skutečný vliv na Agrofert si ponechal i po převedení majetku do svěřenských fondů. Je namístě, aby Andrej Babiš podrobně a veřejně vysvětlil, jak hodlá postupovat tentokrát, protože posledně v premiérské funkci svůj střet zájmů zneužil. A je namístě, aby to učinil předem, než bude do funkce jmenován.
Střet mezi obchodním modelem určitého odvětví a dlouhodobým veřejným zájmem nevyřeší „transparentnost“. Je potřeba účinná obrana. Vhodný příklad je tabákový průmysl. Tabákové firmy nemohou mít zastoupení v poradních orgánech pro veřejné zdraví a nestanovují pravidla pro protikuřáckou politiku. Podobně není správné, aby největší příjemce dotací určoval podobu dotační politiky celé země.
Střet zájmů Andreje Babiše není osobní spor prezidenta s jedním politikem. Je to zrcadlo toho, jak snadno se může stát změnit v obří servisní organizaci pro jednoho oligarchu – a jak velkou cenu za to platí sedláci, venkov, krajina a budoucí potravinová bezpečnost nás všech.
