Ekodesign? Příležitost pro „zlaté české ručičky“

Úplně běžná situace. Sušička, která normálně funguje. Motor běží, elektronika svítí, buben se otáčí, prádlo se suší. Jenže je popraskaný plastový límec kolem bubnu. Kus plastu, který by při výměně mohl stát nanejvýš pár stovek. Jenže vyměnit nejde. Praskliny ale trhají při sušení prádlo, a tak je celá sušička k ničemu. Pokusíte se přístroj rozebrat a zjistíte, že poškozený kus samostatně vyměnit nejde, protože je napevno spojený s celým vnitřním modulem.

A tak kvůli jednomu plastovému dílu skončí celý spotřebič. Protože byl navržený tak, aby oprava byla buď drahá, příliš složitá anebo prakticky vyloučená. Nejnamáhanější část bubnu je vyrobená z plastu, který se celkem brzy opotřebuje a popraská. Díl z levného materiálu vyřadí z provozu celý spotřebič, který doslouží mnohem dřív, než by musel.

A přesně tady začíná debata o ekodesignu.

Ekodesign je jednoduchý princip, který mívali v ruce všichni zruční řemeslníci: výrobek se má od začátku navrhovat tak, aby vydržel, šel opravit, rozebrat, repasovat, znovu použít a nakonec recyklovat. A recyklaci výrobku není možné řešit až někdy na konci životnosti, ale musí se na ni myslet už ve chvíli, kdy vzniká jako návrh.

Neopravitelnost navíc nemusí být jen důsledkem zjednodušování technologického postupu při výrobě, ale může být přímo i cílem výrobce. Výrobek je prostě rovnou navržený tak, aby po určité době selhal, aby se jeho oprava nevyplatila. Lidově se tomu říká „kazítka“. Může jít o slepené nebo nerozebratelné součástky, nedostupné náhradní díly staršího modelu, software, který blokuje nezávislou opravu, nebo o konstrukci, kde plastová drobnost za pár korun znamená výměnu celého modulu. Spotřebiteli víceméně nezbývá, než si jít koupit výrobek nový.

Evropské nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků rozšiřuje dosavadní pravidla na mnohem širší okruh zboží. Nejde už jen o energetickou účinnost spotřebičů. Nová pravidla sledují i trvanlivost, opravitelnost, recyklovatelnost, obsah recyklovaných materiálů, spotřebu zdrojů, uhlíkovou stopu a informace pro spotřebitele. Cílem je, aby výrobky měly dlouhou životnost, byly energeticky účinné, opravitelné a recyklovatelné.

Kvalitní výrobek nemá být past na spotřebitele. Pravidla ekodesignu zabrání tomu, aby se z neopravitelnosti stal obchodní model.

V Česku si pěstujeme mýtus o „zlatých českých ručičkách“. Jsme hrdí na to, že si umíme poradit. Umíme věci opravovat a přizpůsobovat. Nedostatek a nedostupnost zboží za reálného socialismu nás naučila tvořivosti. Dnešní výrobky naší pověstné šikovnosti vzdorují. A ekodesign to může změnit. Otevírá novou příležitost pro moderní opravárenství, repasování, renovace, recyklaci a materiálové inovace.

Zlaté české ručičky dnes už nejsou kutilové v garáži. Jsou to servisní firmy, „hodinoví manželé“, opravárenská družstva, malé dílny, sociální podniky, technici, materiáloví inženýři, recyklační firmy a technologické startupy, které umí díky inovativnímu postupu zase z odpadu udělat zdroj.

Evropské nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků je mimochodem součástí Zelené dohody a principu oběhového hospodářství. Hezky ukazuje, že Zelená dohoda neřeší jen ekologii v úzkém slova smyslu. Řeší ekonomickou odolnost Evropy, pohodlí spotřebitelů a jejich možnost uspořit. Ekodesign je cesta k tomu, jak vyrábět věci zase pořádně. Ať vydrží. Ať se dají opravit. A ať práce opravářů a malých firem znovu dává ekonomický smysl.

Když si koupíme nový levný spotřebič z druhého konce světa, velká část hodnoty odteče pryč. Když se výrobek opraví, repasuje nebo znovu použije, vzniká práce a příjmy tady: v místním servisu, v dílně, v regionu.

Evropská agentura pro životní prostředí uvádí, že počet pracovních míst spojených s cirkulární ekonomikou v EU mezi lety 2014 a 2023 vzrostl o 10 %, přibližně na 4,4 milionu. Největší potenciál mají právě činnosti jako opravy, opětovné použití, repasování, recyklace nebo služby prodlužující životnost výrobků.

Cirkulární ekonomika je příležitost posílit a obnovit praktické malé podnikání: opravy elektrospotřebičů, nábytku, textilu, kol, elektroniky, nářadí. Je to příležitost pro města, obce, sociální podniky i regiony, které hledají nová pracovní místa.

Ne každá práce budoucnosti musí být v kanceláři u počítače. Hodně práce budoucnosti může být v dílně, servisu, recyklačním provozu nebo materiálové laboratoři. Tam umělá inteligence dosáhne jen těžko.

Pamatujete si jeden z častých argumentů proti větrným elektrárnám? „Nejdou recyklovat.“ (Jako kdyby někdy někdo reálně diskutoval o recyklaci generátorů uhelných elektráren – ale to je jiná debata…)

Realita je velmi zajímavá: většina hmotnosti větrné elektrárny je recyklovatelná. WindEurope uvádí, že přibližně 85 až 90 % celkové hmotnosti větrné turbíny lze recyklovat. Běžně se recykluje ocel, beton, měď, elektronika nebo části převodovek. Složitější jsou hlavně lopatky, protože jsou z kompozitních materiálů.

A to je výzva pro nové technologie.

Evropský větrný průmysl se zavázal k tomu, že od 1. ledna 2026 nebude ukládat vysloužilé lopatky na skládky a bude hledat cesty k jejich opětovnému použití, recyklaci nebo materiálovému využití.

A české firmy mohou být u toho.

Česká společnost Millenium Technologies testuje plazmové zplyňování obtížně zpracovatelných materiálů včetně lopatek z větrných turbín. Firma vyvíjí technologii, která umí v plazmovém reaktoru zpracovávat materiály, s nimiž si běžná recyklace neporadí.

Nové výzvy přinášejí nová řešení a z nových řešení mohou vznikat nová a slibná průmyslová odvětví. A české firmy v nich mohou uspět!

Podobně bychom měli začít přemýšlet i o dalších výrobcích jako o budoucích zdrojích surovin. Možná dnes dovezeme solární panel z Číny. Ale spolu s ním dovezeme i sklo, hliník, křemík, měď, stříbro a další cenné materiály. Analýza Společného výzkumného střediska Evropské komise ukazuje, že z jedné tuny vysloužilých křemíkových fotovoltaických panelů lze pokročilými postupy získat zpět velkou část skla, hliníku, křemíku, mědi i stříbra.

To je zásadní pro často diskutovanou evropskou a českou surovinovou bezpečnost. Nebudeme soběstační ve všem. Ale můžeme být mnohem chytřejší v tom, jak zacházíme se surovinami, které už jsme jednou dovezli, zaplatili a použili. Každý mobil, notebook, elektromotor, baterie nebo fotovoltaický panel je vlastně malým skladem materiálů. Otázka je, jestli je po skončení životnosti vyhodíme na skládku nebo je dokážeme znovu „vytěžit“.

Například hliník je materiál, jehož recyklace šetří energii, snižuje potřebu těžby a recyklovaný hliník se může znovu vracet do výroby. Výroba primárního hliníku je totiž mimořádně energeticky náročná.

Evropa je zároveň u surovin pro výrobu hliníku výrazně závislá na dovozu. Bauxit, tedy ruda, ze které se vyrábí oxid hlinitý a následně hliník, se sice v Evropské unii těží, ale evropská spotřeba je z velké části krytá dovozem; v roce 2018 činila dovozní závislost EU u bauxitu 91 %. Hliník je přitom jedním z materiálů dekarbonizace: díky nízké hmotnosti, pevnosti, odolnosti a velmi dobré recyklovatelnosti se uplatňuje v dopravě, stavebnictví, elektroenergetice i obnovitelných zdrojích. Recyklace z něj dělá surovinu, která může v ekonomice obíhat znovu a znovu. Konkrétní českou stopu v tomto odvětví má například společnost Alltub Central Europe v Kolíně. Alltub Group má environmentální produktovou deklaraci pro hliníkovou tubu ze 100% recyklovaného hliníku.

A to je cirkulární ekonomika v kostce: méně odpadu, menší závislost na dovozu surovin, více technologické přidané hodnoty a více chytré práce doma. A právě proto je ekodesign tak důležitý. Recyklace totiž nezačíná až ve sběrném dvoře. Začíná už u návrhu výrobku: u toho, jestli půjde rozebrat, opravit, repasovat a materiálově využít.

V parlamentu se chystá projednávání zákona o ekodesignu výrobků. Je dobře, že evropská pravidla převádíme do českého systému. Ale nestačí jen odškrtnout si povinnost, abychom se vyhnuli pokutám z Bruselu.

Pokud má ekodesign opravdu fungovat, musí být spojený s podporou firem a spotřebitelů. Malé a střední podniky potřebují srozumitelnou metodiku, dostupné informace, podporu při práci s digitálními pasy výrobků, poradenství, cirkulární huby a veřejné zakázky, které budou zvýhodňovat opravitelné, recyklovatelné a trvanlivé výrobky.

A spotřebitelé zase potřebují vědět, co kupují. Jestli výrobek půjde opravit. Jak dlouho budou dostupné náhradní díly. Jestli se dá ta věc rozebrat. Jestli je navržená poctivě, nebo spíš tak, aby byla po záruce na vyhození.

Ekodesign je tedy velmi praktická věc. Týká se každého, kdo někdy zažil, že se mu rozbil spotřebič kvůli drobnosti, ale oprava byla dražší než nový výrobek. Každého, kdo slyšel větu: „Paninko, ta oprava se vám nevyplatí.“ Každého, komu vadí, že věci, které dřív sloužily roky, už prostě nic nevydrží.

Nechceme ekonomiku jednorázových šmejdů. Chceme ekonomiku poctivých výrobků, oprav, zručnosti a chytrých technologií.

A to je moc dobrá zpráva i pro „zlaté české ručičky“ 21. století. Umíme hledat praktická řešení. Ale musíme nastavit pravidla tak, aby se vyplatila.