Článek
Dvacet let v zaměstnání. Každé ráno vstát za tmy, dojíždět, plnit normy, platit daně. Každý měsíc ze mzdy odchází tisíce korun na sociální pojištění – nevidíte je, ale platíte se stejnou pravidelností jako nájem. A pak přijdete o zaměstnání. Firma zavře provoz, reorganizuje, přesune výrobu. Zkrátka to přijde. A zjistíte, že stát, kterému jste celý život platili, vám chce od příštího roku nabídnout v prvních měsících bez práce výrazně méně než dnes. Ne proto, že by vláda doložila, že vyšší podpora nefunguje. Sama říká, že změnou chce ušetřit až pět miliard korun ročně.
Sedmdesát šest procent lidí to vidí. Vláda ne.
Analytický ústav STEM v červnu zveřejnil průzkum, nad kterým by se měl každý ministr zamyslet. Sedmdesát šest procent Čechů považuje systém sociálních dávek za nespravedlivý. Mezi ženami je to sedmdesát devět procent. A mezi lidmi nad šedesát let? Osmdesát sedm procent si myslí, že systém zvýhodňuje ty, kteří si pomoc nezaslouží, a já k tomu dodávám, že poctivé lidi nechá na holičkách.
Ale pozor – podívejme se, co tím lidé skutečně myslí. Polovina dotázaných pochybuje, že systém vůbec dokáže pomoct člověku v nouzi. Mezi těmi, kteří jsou na tom finančně špatně, věří v přiměřenou pomoc jen dvacet dva procent. Šedesát devět procent říká, že podání žádosti o dávky je zdlouhavé – a mezi špatně zajištěnými je to celých osmdesát procent. Pro 56 procent lidí by složitá pravidla a administrativa představovaly překážku při žádosti o dávku. Čtyřicet sedm procent se bojí ponižujícího jednání na úřadech. Třicet sedm procent se prostě stydí.
Přečtěte si ta čísla znovu. Právě lidé, kteří pomoc mohou potřebovat nejvíc, čelí největším překážkám, když o ni mají požádat. Nejde jen o formuláře. Je v tom nedůvěra, obava z ponižujícího jednání i obyčejný stud.
Lidé říkají: systém je složitý, pomalý a pro řadu lidí obtížně dostupný. A ve stejné chvíli vláda přichází s jiným škrtem v sociálním zabezpečení: chce výrazně snížit podporu lidem v prvních měsících po ztrátě práce.
Podpora v nezaměstnanosti samozřejmě není totéž co sociální dávky posuzované podle příjmu domácnosti. Výzkum ale dobře ukazuje širší problém: lidé od sociálního státu očekávají především srozumitelnost, dostupnost a jistotu, že je nenechá v těžké situaci.
Pojistné platíte. Pojistku nedostanete.
Ministr práce Aleš Juchelka předložil – a vláda schválila – snížení podpory v nezaměstnanosti z osmdesáti procent předchozího čistého příjmu na šedesát pět. Od ledna 2027. Maximální měsíční podpora klesne z 38 537 korun na 28 903 korun (přepočet podle hodnot roku 2026). U lidí, kteří dnes dosáhnou na maximální podporu, může být rozdíl v prvních měsících téměř deset tisíc korun měsíčně. A podpora při rekvalifikaci? Ta spadne z osmdesáti procent výdělku na šedesát. Jinými slovy: chcete se přeškolit, abyste měli lepší práci? Stát vám pomůže míň, než dosud.
Zopakujme si jednu věc: podpora v nezaměstnanosti není almužna od státu. Je to nárok navázaný na předchozí výdělečnou činnost a získání potřebné doby důchodového pojištění. Celý systém stojí na povinných odvodech z práce, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který odvádějí zaměstnavatelé z objemu mezd
Podle analytika pracovního trhu Tomáše Ervína Dombrovského stát na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vybere kolem 32 miliard korun ročně. Tyto peníze plynou z práce lidí a jejich zaměstnavatelů a financují mimo jiné podporu v nezaměstnanosti, rekvalifikace a další nástroje politiky zaměstnanosti. Mají mimo jiné zajistit, aby člověk po ztrátě zaměstnání neskončil ze dne na den bez příjmu. Ano, nejde o osobní účet, na který si každý spoří sám pro sebe. Ale právě proto má být celý systém založený na důvěře: když pracujete a odvádíte, můžete čekat, že vás stát v přechodném období podrží.
Když si platíte pojištění auta a pak nabouráte, pojišťovna vám nezavolá, že letos se rozhodla vyplácet míň, protože potřebuje lepší hospodářský výsledek. To je samozřejmě nadsázka – podpora v nezaměstnanosti není individuální spoření ani komerční pojistka. Ale odvody spojené s prací, z nichž se systém financuje, také nejsou rozpočtová rezerva pro vládu, která potřebuje vylepšit čísla. Zároveň ale zachovává daňové výjimky pro nejbohatší.
Ministr chválí, ministr škrtá
Na celém příběhu je zvlášť pikantní jedno: zvýšení podpory na osmdesát procent podpořil sám ministr Juchelka. Ještě v únoru 2026 vysvětloval, jak vyšší podpora „dává lidem prostor hledat práci podle kvalifikace“ a „snižuje riziko chudoby“. Argumentoval, že umožňuje změnu zaměstnání vedoucí k vyšším příjmům. A teď, o pár měsíců později, tentýž ministr tutéž změnu ruší. Důvod? Vláda chce na podpoře lidí bez práce ušetřit až pět miliard ročně. Přitom dál financuje miliardové dotační a podpůrné programy, z nichž profitují i největší holdingy stále bohatších českých oligarchů.
Podle dat MPSV je změna zaměstnání spojená s citelným růstem mzdy o osm až dvanáct procent. Právě vyšší podpora v prvních měsících měla lidem dát prostor nehledat první práci z nouze, ale najít místo odpovídající jejich kvalifikaci.
Česko přitom patří k zemím s mimořádně nízkou pracovní mobilitou. Smyslem reformy bylo odstranit jednu z překážek, která lidi drží v nevyhovujícím zaměstnání: strach, že při změně práce na několik měsíců finančně propadnou. Vyhodnotit skutečný dopad reformy po několika měsících fungování je ještě brzy. Vláda ji ale chce z velké části vzít zpět dřív, než vůbec dostala šanci se pořádně projevit.
Koho to zasáhne? Ty, kdo pracovali.
Ministr Juchelka argumentuje stabilizovaným pracovním trhem a nízkou nezaměstnaností – pět procent k červenci 2026. Ke konci července podporu pobíralo necelých 103 tisíc lidí – jen 28 procent všech evidovaných nezaměstnaných! Ale právě proto je ta změna tak absurdní. A právě na nich chce vláda ušetřit miliardy.
Jsou to třeba matky a otcové, kteří se po rodičovské vracejí na trh práce a potřebují čas najít odpovídající místo. Právě u lidí bez předchozího příjmu, typicky po delší rodičovské, má přitom počáteční podpora klesnout ze 40 na 30 procent průměrné mzdy. Při rekvalifikaci dokonce ze 40 na 25 procent. Padesátníci, jejichž firma zavřela nebo přesunula výrobu do Polska. Kvalifikovaní dělníci a dělnice z regionů, kde další zaměstnavatel je hodinu cesty daleko. Lidé, jejichž obor zanikl a kteří se potřebují rekvalifikovat. Těmto lidem teď ministr vzkazuje: berte, co přijde. Nehledejte místo podle kvalifikace. Nehledejte vyšší plat. Prostě pracujte – za cokoliv, kdekoliv.
Reakce? Odbory jsou proti. Zaměstnavatelé jsou proti – zaslali ministrovi společný nesouhlasný dopis. To se nevidí často: odbory a zaměstnavatelé na jedné straně, ministerstvo na druhé. Analytik Dombrovský upozorňuje na rozpor: stát zvyšuje sociální odvody, ale snižuje, co z nich vyplácí. Sociolog Prokop dodává, že problémem není výše podpory, ale nefunkční rekvalifikační systém. Odbory, zaměstnavatelé, analytici, sociologové – všichni to říkají. Ministr neslyší. Nebo nechce slyšet.
Systém, který trestá poctivost
Sedmdesát dva procent lidí říká, že některé sociální dávky jsou příliš nízké. Sedmdesát šest procent považuje dávkový systém za příliš složitý. Průzkum STEM jasně ukazuje, že lidé nežádají méně solidarity – žádají víc spravedlnosti. Chtějí systém, který jim vrátí to, co do něj vložili. Ne systém, který si z jejich odvodů udělá rozpočtovou rezervu.
Spravedlivý stát nebere lidem jistotu právě ve chvíli, kdy přijdou o práci. Neřekne člověku, který roky pracoval a odváděl do společného systému: teď potřebujeme čtyři nebo pět miliard ušetřit, tak se uskromněte. Skutečná reforma pomáhá lidem rychle najít práci, která odpovídá jejich schopnostem, a umožňuje jim rekvalifikovat se tam, kde práce mizí. Nenutí je vzít první horší místo jen proto, že si nemohou dovolit hledat lepší.
Zelení budou vždy stát na vaší straně.
