Když extrémně bohatí ovládají politiku a baví lid hrou na Babiše a Antibabiše

Viděli jsme před několika dny, jak ministr financí Zbyněk Stanjura prosadil daňovou výjimku pro kapitálové zisky nad 40 milionů korun. Předvolební „dárek“ končící vlády nedostali učitelé, jejichž reálné mzdy navzdory slibům klesly téměř o pětinu, ani nízkopříjmoví zaměstnanci, kteří odvádějí nepoměrně vyšší daně než ve většině vyspělých zemí.

Své příjmy si zase o kousek zvýší desítky miliardářů a multimilionářů, kteří z části svých obrovských zisků nemusí zaplatit ani korunu. U schválení asociální výjimky pro nejbohatší asistovali ve  Sněmovně poslanci ODS, TOP 09, SPD, většina zástupců a ANO (proti jednomyslně pouze Piráti). Jasný doklad toho, jak se politická rozhodnutí ohýbají ve prospěch nejbohatších – na úkor milionů lidí, kteří poctivě pracují a odvádějí daně a přitom se někteří z nich horko těžko uživí.

Oligarchizace – proces, kdy malá skupina nejbohatších získává ekonomický vliv a přetváří ho v nepřiměřenou politickou moc – patří mezi největší hrozby moderních demokracií. A Česká republika není výjimkou.

Jako bývalá diplomatka jsem sledovala v několika zemích na východ od nás, jak se moc a bohatství po pádu totalitních režimů postupně koncentrovaly v rukou úzkých elit. Především v Rusku, kde jsem pracovala s občanskými a politickými aktivisty a investigativními novináři, jsem viděla přes dvacet let narůstat korupci, která stvořila oligarchy srostlé s dnešním putinovským fašistickým režimem.

V roce 2023 zkoumal britský týdeník The Economist ve svém Crony-Capitalism Index, jak v jednotlivých zemích světa souvisí extrémní bohatství s politickým vlivem. Česko v  žebříčku vybraných čtyř desítek zemí skončilo druhé hned za Ruskem. Oligarchizace není abstraktní pojem – je to realita, která se dotýká každého z nás.

Podnikatelé jsou pro ekonomiku klíčoví. Jenže  oligarcha není podnikatel. Podnikatel se prosazuje díky kvalitě svého zboží nebo služeb, musí neustále inovovat a  hlídat ceny, aby se udržel v konkurenci. Oligarcha konkurenci neřeší, protože trh ohýbá díky politickému vlivu. Nemusí ho trápit beztak málo funkční antimonopolní úřad. Místo investic - třeba do výzkumu nebo přechodu na čistší technologie - investuje do lobbistů a spřátelených politiků. Ovlivňuje podobu zákonů i jejich schvalování, jak nám názorně ukázala nedávno např. PPF, která si nechala napsat pozměňovací návrh k zákonu o regulaci lobbingu. Ten pak ve Sněmovně prosadila dnešní ministryně spravedlnosti Eva Decroix.

V Česku jede oligarchizace naplno. Média, která mají být „hlídacími psy“ demokracie, si kupují miliardáři, aby tlačili své politické a byznysové zájmy. Spolumajitel Penty Marek Dospiva kdysi poznamenal, že média jsou jako jako „atomový kufřík“ — pojištění proti kritice a strategická výhoda díky vlivu na veřejné mínění. Daniel Křetínský, majitel vydavatelství CNC (mj. deník Blesk), využil svá média, aby brojil proti státnímu nákupu společnosti Net4Gas, který mu nevyhovoval. Tak vypadá systematické využití mediálního vlivu k prosazení ekonomického zájmu vlastníka.

Politické strany v Česku jsou často závislé na darech nejbohatších. A protože systém jejich financování je málo průhledný a umožňuje obcházení pravidel, není šance mít jasný přehled, kdo kterého politika (či stranu), jak a za co platí. Symbolem propojení politiky a velkého byznysu může být kariérní dráha bývalého premiéra Mirka Topolánka, který po skončení v politice přešel do služeb Energetického a průmyslového holdingu Daniela Křetínského, kde setrvává dodnes.

Když se řekne oligarcha, většině lidí naskočí jméno Andrej Babiš. Pochopitelně. Jeho éra, kdy kombinoval výkon nejvyšší politické funkce s provozováním vlastního byznysu a mediálním vlivem, se stala synonymem pro oligarchizaci v Česku. Problém je ale mnohem hlubší a personálně pestřejší.

„Skvělým“ příkladem je energetický magnát Pavel Tykač. Jeho byznysový model stojí na fosilních palivech, především na uhlí. A s tím, jak se blíží konec spalování uhlí, které je neekonomické a zároveň dramaticky škodí zdraví i klimatu, se snaží vytěžit maximum. Díky svému vlivu dokáže účinně lobbovat za co nejdelší udržení uhelného statusu quo, využívá dotační schémata a evropské fondy a zároveň se dlouhodobě vyhýbá odpovědnosti za rekultivaci vytěžených oblastí, kterou mu ukládá zákon. Výsledkem je situace, kdy společnost platí – v podobě špinavého ovzduší a dražší energie – zatímco jemu zůstávají miliardové zisky.

Další kapitolou jsou takzvaní agrobaroni. Nejde jen o Babišův Agrofert. Postavy jako Zdeněk Jandejsek, majitel holdingu Rabbit a bývalý prezident Agrární komory, ztělesňují systém, kde nejde o dobré a zdravé potraviny, ale o co největší balík dotací. „Vtipné“ je, že Zdeněk Jandejsek zároveň stojí za hnutím Stačilo! Vtip spočívá v tom, e Jandejsek je příjemce stamiliónových dotací z evropské zemědělské politiky a přitom podporuje hnutí, které chce, aby Česko vystoupilo z Evropské unie. Velcí agrobaroni ovládají obrovské lány půdy, které často využívají k pěstování technických plodin (např. biopaliv) velmi nešetrným způsobem. Jejich lobbistická síla v organizacích, jako je Agrární komora, jim léta zajišťuje přízeň ministrů zemědělství a přísun dotací na úkor malých a rodinných farem, které mnohem lépe pečují o krajinu. Výsledkem jsou absurdní ceny potravin, zničená půda, vodní zdroje a krajina s nízkou biodiverzitou.

Dopady nekontrolované moci oligarchů jsou zdrcující. Eroze demokratických institucí, dramatický nárůst ekonomické nerovnosti nebo třeba slabá sociální mobilita – velmi malá šance, že se člověk vypracuje. Stát ovládaný nejbohatšími dává vzniknout kastovní společnosti, kde původ a majetek předurčují životní dráhu mnohem více než vlastní úsilí a schopnosti. To je nejen nespravedlivé, ale i ekonomicky neefektivní, protože společnost přichází o potenciál talentovaných lidí, kteří nikdy nedostanou příležitost.

Zastavme to

Právě z těchto důvodů vznikla petice „Zastavme oligarchy“ na www.zastavmeoligarchy.cz. Konkrétní soubor kroků, které pomohou systémově omezit destruktivní vliv oligarchických struktur. Naše petice požaduje především přísnější legislativu proti střetu zájmů, která by reálně znemožnila politikům rozhodovat o věcech, na nichž mají osobní finanční zájem. Dále voláme po transparentním financování politických stran a kampaní, aby bylo jasné, kdo za politiky stojí a čí zájmy prosazují. Klíčovým bodem je také ochrana nezávislosti veřejnoprávních médií a podpora pluralitního mediálního prostředí, které je odolné vůči tlaku velkých hráčů. Tyto kroky jsou nezbytné k tomu, abychom obnovili důvěru v demokratické instituce a zajistili, že stát bude sloužit všem občanům, nikoli jen těm nejmocnějším.

Oligarchizace není přírodní zákon. Je to důsledek naší pasivity a selhání politických elit, které jim tento systém dovolily vybudovat. Cesta zpět k férové společnosti vede přes aktivní občanství a nekompromisní politiku. Znamená to nebát se ukázat prstem na ty, kteří si privatizují stát pro vlastní prospěch – ať už se jmenují Babiš, Tykač, Jandejsek, nebo se skrývají za anonymními jmény developerských firem.