Máme nejnižší chudobu v Evropě? Tak se zeptejte někoho, kdo bydlí v nájmu

Kdykoli Eurostat zveřejní čísla o chudobě, mají je čeští politici do hodiny na sociálních sítích. Česko má podle nejnovějších dat nejnižší podíl lidí ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením v EU. A také velmi nízkou míru relativní příjmové chudoby. Touhle větou se chlubily pravicové i levicové vlády. Zní totiž vždycky jako důkaz, že to dělají dobře a že je v Česku všechno v pořádku.

Jenže ten údaj neměří to, co si pod ním většina lidí představí. Když se ale použije měřítko, které umožní srovnat skutečnou kupní sílu napříč Evropou, vyjde něco, co většina nájemníků ví i bez statistiky: chudoba v Česku není vzácnost. A má svou konkrétní adresu.

Ukazatel, kterým se chlubíme, se jmenuje ohrožení relativní příjmovou chudobou. Počítá, kolik lidí má příjem pod šedesáti procenty národního mediánu – tedy pod šedesáti procenty toho, co vydělávají ostatní Češi (přesněji: mediánu disponibilního příjmu českých domácností). Sám Eurostat uznává, že tím neměří chudobu, ale nízký příjem ve srovnání se sousedy. A to nemusí znamenat nízkou životní úroveň.

Důsledky jsou absurdní. Čím je země chudší a příjmy v ní vyrovnanější, tím lépe v tabulce vypadá. Nepřekvapí proto, že nejnižší relativní chudobu jsme jako Československo měli v osmdesátých letech. Přitom „chudý“ člověk v Rakousku nebo Lucembursku má reálný příjem zhruba na úrovni české středněpříjmové domácnosti.

PAQ Research proto zkusil počítat jinak. Hranici chudoby nastavil na šedesát procent mediánu celé Evropské unie a přepočetl ji podle cen v jednotlivých zemích. Vyšlo mu, že pod ní u nás žije téměř 22 procent domácností – víc než dvojnásobek oproti národní hranici. Nejsme premianti. Jsme zhruba na evropském průměru, možná mírně nad ním. Pro jednoho člověka by ta hranice v Česku vycházela na necelých 19 500 korun čistého měsíčně.

Podstatnější než celkové číslo je ale to, koho se týká. To nám napoví něco o příčinách.

Pod hranicí chudoby je 62 procent samostatně žijících seniorů, evropský průměr je 28 procent. Mezi samoživitelkami a samoživiteli 43 procent, o šestnáct bodů více než v Evropě. A výrazně hůř než evropský průměr jsou na tom také české domácnosti v nájmu. Právě nájemní bydlení je jedna z nejsilnějších dělících čar.

Potvrzuje to rozsáhlá analýza Platformy pro sociální bydlení, PAQ Research, Sdružení nájemníků, Ostravské univerzity a Asociace pro mezinárodní otázky. U úplných rodin v nájmu, kde jsou dva dospělí a zpravidla oba pracují, vzrostla míra chudoby za pět let z 34 na 47 procent. U ostatních úplných rodin je přitom jen kolem sedmi procent. Od roku 2019 přibylo 190 tisíc chudých rodin a 90 tisíc chudých samoživitelek. Seniorům se naopak ulevilo – ovšem ne kvůli bydlení, ale kvůli valorizaci důchodů.

Autoři analýzy to říkají natvrdo: nejde o rodiny bez práce ani o ty, které se „málo snaží“. Do chudoby padají domácnosti s běžnými příjmy prostě proto, že jim po zaplacení nájmu a energií zbude míň, než je hranice chudoby. Krize bydlení dostihla střední třídu.

Příčiny jsou známé. Ceny bydlení rostou rychleji než příjmy a Česko má mimořádně malý fond sociálního a dostupného nájemního bydlení: sociální nájemní bydlení představuje jen asi 3,6 procenta bytového fondu, přibližně polovinu průměru OECD. Velká část domácností je tak odkázána na soukromý nájemní trh pokřivený spekulacemi.

Nájemní vztah nenabízí velkou jistotu. Téměř polovina nájemníků má smlouvu kratší než dva roky a skoro pětina kratší než rok: na tři měsíce, někdy na jediný měsíc. Opakované krátkodobé smlouvy znamenají, že nájemník každý rok znovu řeší, zda bude moci zůstat a za jakou cenu. Kdo nemá jistotu bydlení, těžko plánuje práci, školu dětí nebo stáří.

Ani nová dávka státní sociální pomoci (tzv. superdávka) problém drahého bydlení sama nevyřeší. Její složka na bydlení jen dorovnává část nákladů na trhu, jehož ceny stát jinými nástroji téměř nekrotí. Navíc je podmíněna příjmovým a majetkovým testem. Stát tak část veřejných peněz používá k dorovnávání nákladů na bydlení, zatímco samotnou dostupnost bydlení důsledně neřeší.

Další sociální riziko přinese od roku 2028 ETS2, tedy cena uhlíku promítnutá do fosilních paliv pro vytápění a dopravu. Nejtvrději dopadnou právě na nízkopříjmové domácnosti v nájmu, protože ty si zateplení domu samy zařídit nemohou. Proto musí Sociální klimatický fond a výnosy z povolenek cílit právě na zranitelné domácnosti a renovace. Jinak zaplatí transformaci ti, kdo mají nejmenší možnost svou spotřebu změnit. Bohužel aktuální osud Sociálně klimatického fondu je pod vedením Motoristů na Ministerstvu životního prostředí velmi nejistý.

Nájemníci nezchudli sami od sebe. Na jedné straně jim rostou náklady na bydlení, na druhé stát daňově zvýhodňuje vlastnictví a v některých případech i investiční využití nemovitostí.

Stát každý rok poskytuje miliardovou daňovou podporu vlastnickému bydlení prostřednictvím odpočtu úroků z hypoték, přičemž z této výhody nadprůměrně těží domácnosti s vyššími příjmy. Po splnění časového testu je navíc zisk z prodeje nemovitosti osvobozen od daně, což dále zvýhodňuje držení nemovitostí jako investice.

Daň z nemovitých věcí je u nás i po nedávném zvýšení v evropském srovnání nízká a počítá se pořád spíš z rozlohy než hodnoty.

A pak je tu Airbnb. Jen v Praze se krátkodobě pronajímají turistům tisíce celých bytů, které by jinak mohly sloužit k dlouhodobému bydlení. Daňový systém pro to navíc vytváří zvláštní pobídku: u běžného pronájmu lze uplatnit 30% výdajový paušál, zatímco u krátkodobého ubytování provozovaného jako živnost až 60 %. Stát tak alespoň v tomto ohledu zvýhodňuje turistické ubytování před dlouhodobým nájmem. Proč?

Česko přitom už jednou mělo na stole první skutečně systémový nástroj proti bytové nouzi. Původní návrh zákona o podpoře bydlení, připravený experty na Ministerstvu pro místní rozvoj počítal s dostupnou sítí kontaktních míst, garancemi pro pronajímatele, podporovaným obecním bydlením a asistencí, která měla lidem pomoci bydlení nejen získat, ale hlavně si ho udržet. Smyslem nebylo rozdávat byty, ale poskytnout lidem podporu dřív, než kvůli dluhu, rozpadu rodiny nebo ztrátě příjmu o bydlení přijdou.

Už za minulé vlády vedené ODS se ale původní návrh výrazně osekal. Místo kontaktních míst ve všech 205 obcích s rozšířenou působností jich zákon povinně stanovil jen 115; další se přidala dobrovolně, takže od ledna 2026 jich funguje 154. Přibyly podmínky a příjmové testování. Přesto si zákon ještě zachoval základní logiku prevence: poradenství, garance, podporované bydlení a asistenci.

Současná vláda zákon znovu překopala. Novela č. 129/2026 Sb. bude účinná od 1. září. Kontaktní místa sice rozšíří do všech 205 obcí s rozšířenou působností, ale přesouvá významnou část posuzování na Úřad práce a zužuje preventivní funkci systému. Právě proti tomu jsem ve Sněmovně namítala, že Úřad práce je nastaven především na posuzování příjmů a dávek, nikoli na komplexní individuální vyhodnocování bytové situace a potřeby asistence.

Problém není v tom, že by novela zrušila garance nebo asistenci. Problém je v posunu celé logiky. Zákon měl zachytit lidi dřív, než o bydlení přijdou. Ve Sněmovně jsme rozhodovali o tom, zda budeme bytovou nouzi řešit preventivně, nebo převážně hasit její následky. Vládní většina rozhodla pro to druhé.

Je to typický český příběh bytové politiky. Nejdřív stát připravil poměrně komplexní preventivní systém, který už za vlády ODS před schválením výrazně okleštil. Současná vláda ho ještě před plným rozběhnutím znovu přestavěla. V české bytové politice pořád raději platíme za následky, než abychom levněji zabránili jejich vzniku.

Přitom prevence bytové nouze není jen sociálně rozumnější, ale také levnější. Samo Ministerstvo pro místní rozvoj odhadovalo náklady, které veřejné rozpočty nesou kvůli bytové nouzi, na více než čtyři miliardy korun ročně.

Na podporu vlastnictví a investorů máme desítky miliard a celé daňové výjimky. Když ale stát má pomoci člověku udržet si nájem dřív, než skončí bez bydlení, najednou je systém příliš drahý a administrativně náročný. To není nedostatek peněz. To je otázka politických priorit.

Zelení prosazují tyto změny:

1. Rozšíření obecního, družstevního a neziskového nájemního fondu. V případě obecního fondu nejen novou výstavbou, ale i renovacemi prázdných domů, které vyjdou levněji a zároveň sníží účty za energie.

2. Stabilizaci nájemních smluv: rok jako zkušební doba, pak doba neurčitá.

3. Přesun daňové podpory od investorů k dostupnému bydlení, včetně reformy daně z nemovitých věcí podle hodnoty a srovnání sazeb u krátkodobých a dlouhodobých pronájmů.

4. Nastavit normativní nájemné ve složce na bydlení nové dávky státní sociální pomoci podle skutečných cen bydlení v jednotlivých městech a regionech, ideálně s využitím pravidelně aktualizovaných cenových map.

Ve Sněmovně se budu ptát na důsledky osekání zákona o podpoře bydlení, který měl původně pomáhat lidem ohroženým bytovou nouzí, tedy před tím, než ztratí střechu nad hlavou.

Až se příště někdo pochlubí, že Česko má nejnižší chudobu v Evropě, zeptejte se ho, kdy naposledy mluvil s někým, kdo bydlí v nájmu. Ti lidé neselhali. Selhala politika, která nechala z domova vyrůst jednu z nejdražších životních potřeb v zemi.