Článek
Chudoba má v Česku jasný ukazatel – nájemní byt. V Praze dnes průměrný nájem dvoupokojového bytu přesahuje 28 tisíc korun měsíčně. Jeden člověk, který bydlí sám, vydá na bydlení a energie tři čtvrtiny svého čistého příjmu – a zbývá mu necelých sedm tisíc na všechno ostatní. Šedesát dva tisíc dětí v Česku žije v bytové nouzi. V žebříčku OECD patříme v cenové dostupnosti bydlení k absolutní špičce, ale odzadu. Kdo žije v nájmu, žije v soustavné obavě, že si bydlení už příští měsíc třeba nebude moct dovolit. To říkají čísla.
A pak jsou tu bytové kauzy hnutí ANO. To nejsou bulvární skandálky, ale výstižný a neúprosný obraz toho, jak lidé ve vedoucích pozicích uvažují o bydlení – o něčem, co pro miliony Čechů představuje existenciální stres.
Ministryně Mrázová vyřešila bytovou krizi. Sama pro sebe.
Zuzana Mrázová je ministryně pro místní rozvoj. Tedy člověk, který má v popisu práce bytovou politiku státu. Sedmnáct let bydlela v obecním bytě v Bílině o rozloze 130 metrů čtverečních, přímo na náměstí. Platila zhruba 4 500 korun měsíčně – pět let z toho jako starostka města, které byt vlastní. V komerčním pronájmu stojí v Bílině byt o poloviční rozloze kolem patnácti tisíc, víc jak třikrát tolik. Nyní bydlí s manželem v Bílině jako ministryně v jiném městském bytě, zatímco v Praze má navíc zdarma k dispozici ministerský apartmán v Salvátorské, poblíž Pařížské, nejdražší ulice v Praze.
Když kauza propukla, paní Mrázová se rozplakala v televizním rozhovoru a vysvětlovala, že jí byl byt kdysi přidělen jako samoživitelce. Prosím. Ale to přece nevysvětluje, proč i jako starostka města s vysoce nadprůměrným příjmem bydlela v obecním bytě určeném pro lidi v bytové nouzi.
Šéfka Úřadu vlády pronajímá byt, který jí nepatří.
Tünde Bartha, šéfka Úřadu vlády a Babišova nejbližší spolupracovnice, má v pronájmu městský byt na Žižkově o 70 metrech čtverečních. Platí za něj asi 11 tisíc měsíčně. Tržní nájem v dané lokalitě je podle odhadů třikrát vyšší. Bartha v městském bytě ale nebydlí. Bydlí v Průhonicích, kde si pronajímá jiný byt od Babišovy firmy Imoba. A v městském bytě na Žižkově - aby nezůstal prázdný - ubytovala dvě slovenské studentky místo, aby byt vrátila městské části.
Nepovoleným podnájmem Bartha nejspíš porušuje nájemní smlouvu. Jistě není účelem bytové politiky přidělovat byty lidem, kteří je soukromě pronajmou dál. Šéfka Úřadu vlády, „vrcholná manažerka“, jak o sobě ráda nechává psát, žena, které se přisuzuje vliv srovnatelný s Babišovým – si drží levný městský byt, ve kterém ani nežije, a platí za něj méně než lidé v sociální nouzi v téže čtvrti, zatímco vlastní další byt v Libni, dvě nemovistosti v Maďarsku a nedávno prodala dům za Prahou v hodnotě 19 milionů Kč. Přejme jí to, ale v bytové nouzi ta paní opravdu není.
Hodí se připomenout, že zrovna na Praze 3 se podařilo Zeleným díky pečlivé a férové bytové politice zabydlet za poslední dvě volební období 179 domácností v bytové nouzi, z toho víc jak 180 dětí. A bylo by jich mnohem víc, kdyby lidé jako paní Bartha nezabírali obecní byty, zřejmě i s vidinou jejich možné privatizace.
Čachrování s obecními byty je bez nadsázky jednou z příčin bytové krize, na kterou jsme si v Praze zadělali už v 90. letech. Paní Bartha takto hladce vplula do pražských devadesátkových poměrů, které její šéf dramaticky ve svých projevech označuje za „polistopadový kartel“. Babišova pravá ruka je stejně jako on sám jeho součástí.
Kandidát ANO na primátora prý zapomněl, kolik vlastní bytů
Ondřej Prokop, šéf pražské organizace ANO a kandidát na primátora, loni koupil čtyřpokojový byt v nové rezidenci na Břevnově za 19,5 milionu korun. Navíc si pořídil tři družstevní byty, každý za více než 2,6 milionu. A žádný z nich neuvedl v majetkovém přiznání. Přiznal je až poté, co ho na to upozornily Seznam Zprávy. Řekl, že na ně „zapomněl“.
Prokop předsedá kontrolnímu výboru pražského zastupitelstva – orgánu, který má dohlížet na transparentnost hospodaření města. Člověk, který má kontrolovat druhé, nedokáže anebo nemůže čestně přiznat vlastní majetek. Asi proto, že ho získal nečestně. Není jediný, kdo měl potíže vyplnit majetkové přiznání. Vysvětlení po něm prý chce i Andrej Babiš. Premiér, který dosud nevyjasnil způsob, jakým vyřeší svůj střet zájmů. Jako poslankyně jsem se ho ptala několikrát a nikdy neodpověděl jedinou smysluplnou větou.
Kvíz ministra Juchelky: Vlastní a) 4 byty, b) 8 bytů nebo c) 2 byty?
A pak je tu Aleš Juchelka, ministr práce a sociálních věcí. Když byl zvolen poslancem, uvedl v majetkovém přiznání čtyři byty. Když se o pár týdnů později stal ministrem, v přiznání se objevilo bytů osm. Když se ho novináři zeptali, odpověděl – a teď prosím čtěte pomalu: „Fakt tam mám osm bytů?“ Vysvětlil, že formulář vyplňovala asistentka. Ve skutečnosti prý vlastní dva. Tedy žádné čtyři, žádných osm. Dva.
Ministr práce a sociálních věcí. Člověk, který určuje pravidla sociálního bydlení, příjmové testy pro dávky a podmínky pomoci pro rodiny v bytové nouzi. Autor myšlenky tzv. Sociální kobry, která má sledovat (zcela rozpočtově marginální) problém zneužívání sociálních dávek. V zemi, kde je čerpání sociální podpory už tak administrativně náročné a stigmatizující, že mnoho lidí, kteří mají na dávky nárok, o ně vůbec nežádají. A tento člověk neví, kolik bytů vlastní. Zní to jako vtip, ale není. Je to odpověď na otázku, proč vládní sociální politika včetně dostupného bydlení vypadá tak, jak vypadá.
Kapitáni bez (morálního) kompasu
Vím, jak se budou bránit. Politici mají jistě také právo bydlet a vlastnit byty. Jenže tohle není o tom, co kdo vlastní. Je to o vzorci, který ukazuje, že pro část politické reprezentace je bydlení něčím naprosto samozřejmým. Když ministr neví, kolik má bytů, říká tím, že to je pro něj tak běžná komodita, že ji ani nepočítá. (Copak vy víte přesně, kolik máte ve spíži pytlíků mouky?!?) Pro rodinu se dvěma dětmi v pronajatém jednopokojovém bytě na Žižkově za dvacet pět tisíc měsíčně je byt něčím, na co myslí každou noc. A paní Mrázová a Bartha, ty rovnou zabírají obecní byty nějaké rodině v bytové nouzi. Prostě nějaké dvě konkrétní rodiny v Bílině a na Žižkově jsou v bytové nouzi právě kvůli těmto dámám.
ANO šlo do voleb s heslem „dostupné bydlení“. Podívejme se na výsledek. Novela stavebního zákona, která prohlásí developerské projekty za veřejný zájem a ztíží lidem ochranu jejich práv. Novela zákona o podpoře bydlení, která zužuje okruh lidí oprávněných k pomoci. Propouštění odborníků na ministerstvech. Zrušené granty na podporu bydlení. A k tomu seriál bytových kauz, ukazující jak přímočaře si lidé u moci zajišťují komfort z veřejných zdrojů.
Nemůžete nastavovat pravidla hry, kterou jste nikdy nehráli. Nemůžete řešit bytovou krizi, když nerozumíte tomu, co to znamená nemoci si dovolit bydlet. A nemůžete mluvit o veřejném zájmu, když jako první, na co myslíte, je váš vlastní zájem.
Jako Zelení se postavíme za každého nájemníka a nájemnici, za každou rodinu v bytové nouzi a za každého člověka, kterému stát bere právo se bránit. Tak jako to dělají naši komunální politici a političky už druhé volební období na Praze 3. Stojíme za tím, že veřejná funkce není samoobsluha.
