To my jsme koalice proti suchu!

Kopu rýčem na Šumavě drny.

S dobrovolnictvem opravujeme dříve revitalizované mokřady – utěsňujeme podemleté hrázky v bývalých odvodňovacích kanálech, doplňujeme zeminu, udusáváme ji a překrýváme mokřadní vegetací. Cílem je obnovit mokřad, aby plnil svou funkci v krajině: zadržoval vodu, umožňoval její postupné vsakování, čistil ji, zpomaloval odtok a poskytoval domov mnoha vzácným druhům rostlin i zvířat.

Jiný den upravujeme koryto budoucího potůčku, kterým poteče voda doposud zavřená v betonových drenážních kanálech hluboko pod zemí. Bez užitku pádí pryč z už tak odvodněné krajiny. I na Šumavě je letos nebývalé sucho - v regionu, který patří k nejdeštivějším oblastem celého Česka.

Je to jeden z nejlepších kurzů vodního hospodářství, jaký si můžu přát.

Ještě před sto lety dávalo smysl krajinu odvodňovat, aby se získala půda pro zemědělství a lesnictví. Už desítky let ale víme – díky klimatickým modelům dokonce velmi přesně – jak se mění podmínky pro náš život a hospodářství. Stoupají průměrné teploty, prodlužují se období sucha, vlny veder jsou častější a extrémnější. Přívalové deště jsou silnější a s nimi i povodně. Ubývá zimní sněhové pokrývky, takže na jaře, kdy je vláha pro přírodu i zemědělství nejvíc zapotřebí, jí není dostatek. Sucha tak začínají už brzy zjara.

To, co spousta z nás vidí na vlastní oči, jsou někteří pořád schopni popírat a zlehčovat.

Šumava patří k nejvýznamnějším pramenným oblastem Česka. Právě tady vyvěrá tisíce pramenů a drobných horských toků. To, jak s vodou zacházíme nahoře, se postupně projeví i níže v celém povodí.

Šumavská krajina se v 19. a 20. století ve velkém odvodňovala. Vznikaly sítě příkopů a drenáží, vysušovaly se mokřady, narovnávaly potoky. Dokonce se drenážemi odváděla voda přímo z pramenišť – jakmile pronikla k povrchu, už ji hnali pryč. Ale nemá smysl minulost moralizovat. Lidé potřebovali půdu a žili v jiných klimatických podmínkách.

Ivana Bufková, hydroložka a dlouholetá pracovnice Správy Národního parku Šumava, patří k hlavním osobnostem šumavských revitalizací, které tu začaly v 90. letech. Žena, která by podle mě měla být váženou členkou obnovené Národní koalice pro boj se suchem, své zkušenosti shrnuje jednoduše: „Krajina bez mokřadů je krajina bez vody.“

Mokřad je přechod mezi souší a vodou – místo, kde si krajina vodu podrží, zpomalí její odtok, a pomáhá tak udržovat přirozený vodní režim. Mokřad pomáhá zvládnout jak sucho, tak povodeň. Není to libůstka od reality odtržených ekologů, ale inteligentní vodohospodářské opatření.

Její tým díky technologii LiDAR zmapoval kolem 1800 kilometrů odvodňovacích kanálů zasahujících zhruba tři čtvrtiny území národního parku. A to mluvíme o horské, z velké části lesnaté krajině. V celé republice bylo zatrubněnou drenáží odvodněno přibližně milion hektarů zemědělské půdy – asi osmina území celého Česka.

Na konci letošního léta, po období sucha trvajícího od časného jara, zní nepochopitelně, že jsme v minulosti vysušovali krajinu v takovém měřítku. V krajině, která čelí suchu a horku, už není dobré vyhánět vodu co nejkratší cestou do řeky a pryč z území. Potřebujeme ji přivést zpátky na povrch, zpomalit, rozptýlit v krajině a nechat ji co nejvíc vsáknout.

Ve stejné chvíli, kdy na Šumavě s partou lidí vracíme vodu do mokřadů – jako to dělaly stovky podobných skupin před námi – vláda slavnostně obnovuje Národní koalici pro boj se suchem. Kromě premiéra v ní zasedá ministr zemědělství Šebestyán, ministr životního prostředí Červený, hejtman Ústeckého kraje Brabec, šéf Povodí Vltavy Kubala a pět dalších mužů.

Deset mužů?

Ženy jistě nemají žádný vrozený talent pro vodní hospodářství. Jde ale o kvalitu výběru a odbornost. Ivana Bufková, která se téměř třicet let prakticky věnuje obnově vodního režimu na Šumavě - v jedné z nejdůležitějších pramenných oblastí v zemi, odborně dohlíží i na dobrovolnické projekty jako je ten náš. Proč v té „koalici“ není ona? V poradním orgánu pro sucho  zřejmě není pro takovou zkušenost místo. Možná by tam ani jít nechtěla. K čemu hrát vedlejší roli v orgánu, který výsledek své práce prakticky oznámil předem: stavět další přehrady.

Další problém je, že v čele koalice stojí Andrej Babiš – člověk, který ještě nedávno přímo vlastnil největší český agroholding a nejspíš ho skrytě vlastní dál. Vedle něj  Martin Šebestyán, bývalý šéf Státního zemědělského intervenčního fondu, který podle závěru soudu vyplatil protiprávně na 7 miliard dotací  Agrofertu. Pak ministr životního prostředí Červený za Motoristy, který klimatickou změnu systematicky bagatelizuje, oslabuje ochranu přírody a místo sebe na Radu ministrů do Bruselu vysílá zmocněnce Filipa Turka bez hlasovacího práva.

Taková sestava má zachraňovat českou krajinu před následky sucha?

Ještě před prvním jednáním koalice vyrazil premiér s ministrem zemědělství a šéfem Povodí Vltavy na Slapy. A přišla stará známá mantra: nové přehrady. Čtyři miliardy korun a speciální zákon na urychlení dvaceti vodních nádrží. Je fér dodat, že deklarované miliardy nemají jít výhradně na přehrady, ale i na menší nádrže, rybníky a opatření pro zadržování vody v krajině. Zásadní problém je ale pořadí priorit.

Velká přehrada může být někde potřebná pro zásobování pitnou vodou nebo protipovodňovou ochranu. Ale žádná přehrada nenahradí zdravou krajinu. Potřebujeme vodu v krajině, ne v betonové nádrži.

Soustava Nové Mlýny je mementem. Pod nádržemi zmizely rozsáhlé lužní lesy a mokřady, vodní režim celého dolního Podyjí se narušil. Původně uvažované zavlažování 65 tisíc hektarů se už nikdy nerealizuje. Vypuštění jedné z nádrží je reálně zvažovaný scénář. Velká technická řešení prstě dost často nefungují – vyřeší jeden problém a vytvořit spoustu dalších. Navracet přirozené funkce krajiny může trvat desítky let a stát nepředstavitelné peníze.

Česká zemědělská půda má podle Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy teoretickou kapacitu zadržení vody kolem 8,4 miliardy kubíků. Kvůli degradaci, erozi a utužování ale reálně zadržuje výrazně míň. Zlepšení hospodaření a návrat organické hmoty do půdy mohou její schopnost zadržovat vodu zvýšit v řádu miliard kubíků. To nejsou „ekologické sny“. To je vodohospodářství. To je ekonomika.

Potřebujeme meze, travnaté pásy, meziplodiny, pestré osevní postupy, organickou hmotu v půdě a hospodaření, při němž z pole po prvním prudkém dešti neodteče ornice i s vodou do nejbližšího příkopu. Vláda přitom letos oslabila některá protierozní opatření – přesný opak toho, co bychom v době klimatické změny měli dělat.

Podobně to platí pro lesy. I hospodářské lesy musíme přizpůsobit klimatické změně. Voda může zůstávat v lese díky drobným průlehům a zasakovacím tůním. Mrtvé dřevo ponechané v lesích pomáhá půdě držet vodu. Pestrý, věkově a druhově různorodý les má stabilnější mikroklima a je odolnější než stejnověká monokultura. Lesy České republiky obhospodařují zhruba polovinu hospodářských lesů v zemi. Kdyby koalice proti suchu uložila lesním správám několik jednoduchých a nepříliš nákladných opatření na zadržování vody, byla by to za pár let skutečná, viditelná a ekonomicky výhodná změna.

Ale chceme opravdu dostupná a praktická řešení anebo jen záminku pro další velké a drahé stavby?

Kdo?

Lidé jako Ivana Bufková a desítky a stovky odborníků a odbornic, kteří díky svým znalostem a letité praxi vědí, jak vrátit vodu vysušené krajině, jak s ní hospodařit a jak ušetřit spoustu peněz, kterých nikdy není nazbyt.

Dobrovolnice a dobrovolníci, kteří místo tiskové konference vezmou rýč a jdou opravovat mokřad. Lesníci, kteří dokazují, že hospodářský les může produkovat dřevo a přitom být pestrý, zdravý a schopný zadržovat vodu. Farmáři a farmářky, které vracejí do půdy organickou hmotu, zakládají meze a chrání půdu před erozí. Obce, vědci a vědkyně, ochránci a ochránkyně přírody.

Taky Zelení. Ne proto, že bychom si chtěli přivlastnit téma vody. Ale protože už dlouho říkáme a snažíme se v praxi ukazovat to, co je kvůli klimatické změně stále očividnější: Vodu nezadrží beton, ale zdravá krajina.

Začněme vracet vodu do půdy, na pole, do mokřadů, do hospodářských lesů, do niv a lužních lesů. Do podzemí, kam se vsakuje a pak vrací na povrch v podobě pramenů a studánek a kterou lze čerpat ze studní.

A teprve potom schraňujme vodu za hrází.

Krajinu jsme po generace odvodňovali, abychom ji mohli co nejintenzivněji využívat. Teď se podmínky změnily. Abychom mohli krajinu využívat dál, musíme jí nutně vodu zase vrátit. A moc času na to není.

To my jsme koalice proti suchu. Přidejte se k nám.