Nevíte, co je veřejný zájem? Evropa zná „dobrou vládu“ už sedm set let!

Stojím v Sále Devíti v historické radnici na hlavním sienském náměstí a prohlížím si monumentální freskový cyklus Alegorie a účinky dobré a špatné vlády. Ambrogio Lorenzetti ho vytvořil v letech 1338–1339 přímo pro místnost, v níž vláda Sienské republiky vykonávala svou moc. Členové takzvané Vlády devíti tu měli denně před očima nejen ctnosti dobré vlády, ale i obrazy možných důsledků svých rozhodnutí: bezpečné a prosperující město na jedné straně, strach, násilí a zpustošenou krajinu na straně druhé.

Evropa už skoro sedm set let ví, že moc má smysl jen tehdy, když slouží obci jako celku.

Co je veřejný zájem? Není to zájem nejsilnějšího podnikatele, nejbohatšího vlastníka ani politika, který právě ovládl stát. Je to obecné dobro – Bene Comune. V centru Lorenzettiho fresky sedí zosobnění Sieny – města, politické obce a jejího společného dobra. Žádný dědičný panovník ani všemocný vládce. Obec, jíž má moc sloužit.

Myšlenka je prostá: stát není obchodní společnost spravovaná ve prospěch největších akcionářů. Nemá přihrávat veřejné peníze těm, kteří jich už tak mají nejvíc, ani měnit zákony podle přání developerů nebo vlastníků médií a říkat tomu podpora ekonomiky. A to sienští obchodníci a finančníci patřili v tehdejší Evropě k nejzdatnějším.

Obecným dobrem je společnost, která drží pohromadě: pravidla platí pro všechny, lidé mohou důstojně žít a společné zdroje nejsou rozebrány několika vlastníky dřív, než si ostatní uvědomí, že o ně přišli.

Klíčovou postavou výjevu je Spravedlnost – Giustizia. Od jejích vah vedou provazy k postavě Svornosti – Concordia, která je předává skupině čtyřiadvaceti občanů; ti společný provaz dovedou až k personifikaci Sieny. Svornost má na klíně hoblík – nástroj, který zarovnává nerovnosti a obrušuje spory. Obecné dobro nevzniká příkazem shora. Vyrůstá ze spravedlnosti a prochází rukama občanů.

Společnost se nerozpadá proto, že v ní existují různé názory. Rozpadá se, když se lidé nemohou spolehnout, že pravidla platí pro všechny. Když někdo odvádí daně z každé výplaty, zatímco jiný si zajistí výjimku ušitou na míru. Když běžný člověk čeká na rozhodnutí úřadu, zatímco miliardář má přístup přímo k ministrovi.

Nespravedlnost není jen morální problém. Je to problém politický, hospodářský a bezpečnostní: ničí důvěru, bez níž demokratická společnost dlouhodobě nepřežije. Proto nelze hodit náklady energetické transformace na nízkopříjmové domácnosti, zatímco zisky fosilního hospodářství zůstanou soukromé. Nelze vlastnit stovky bytů a lidem radit, aby se sestěhovali. Z prostého důvodu: je to nespravedlivé.

Svornost neznamená, že mají všichni mlčet a souhlasit s vládou. Takovou jednotu vyžadují jen autoritáři. Demokratická svornost vyrůstá z důvěry, že hlas lidí něco znamená a že společnost nenechá nikoho padnout úplně na dno. Současným jazykem to znamená odolná společnost: dostupné zdravotnictví a vzdělávání, fungující obce, férová pravidla a účinná a včasná pomoc lidem v těžké situaci.

Odolnost nevzniká „zeštíhlením“ státu a poučkami, že se má každý postarat sám o sebe. Když se veřejné služby rozprodají a stát se začne dělit jako kořist vítězné skupiny, společnost se nestává svobodnější. Stává se křehčí a závislejší na těch, kdo vlastní nejvíce peněz, dat nebo médií.

Umírněnost – Temperanza – drží přesýpací hodiny. Připomínají, že čas je omezený, stejně jako přírodní zdroje i mandát těch, kdo právě vládnou. Rozumný správce obce nevytěží les do posledního stromu a nevyčerpá veřejné rozpočty jen proto, že zrovna může. Moc bez sebeomezení se mění ve svévoli.

Hlásat dnes umírněnost je něco jako rozdávat recept na chudobu – vždyť spotřeba, majetek i výnosy přece musí růst. Jenže na planetě s omezenými zdroji nemůže růst všechno donekonečna. Umírněnost neznamená chudobu ani stagnaci. Je to politika důstojného dostatku pro všechny namísto nadbytku pro několik desítek či stovek lidí – nadbytku, který už neslouží životu, ale jako nástroj moci nad ostatními. Stovky investičních bytů či koncentrace půdy a médií nejsou soukromým úspěchem, ale selháním vlády, jehož důsledkem je krize bydlení a pokřivená soutěž.

Rozvážnost – Prudenza – znamená posuzovat následky jednání držitelů moci: nerozhodovat podle toho, co přinese potlesk dnes a zítra, ale podle toho, co dnešní rozhodnutí způsobí za deset nebo třicet let. Vláda, která propustí odborníky, skryje nepohodlná data a vlastní přání vydává za skutečnost, je jednoduše nerozvážná.

Velkomyslnost – Magnanimità - je schopnost přesáhnout vlastní bezprostřední zájem a jednat i ve prospěch těch, kteří nemají přístup k moci: dětí, budoucích generací, lidí na okraji i přírody, která se sama nemůže hájit.

A Statečnost – Fortezza - neznamená tvrdost vůči lidem bez vlivu. Pozná se podle toho, zda vláda dokáže prosadit pravidla i vůči oligarchům, monopolům, velkým znečišťovatelům a vlastním sponzorům.

Uprostřed ctností odpočívá Mír – Pace – v bílém rouchu, s olivovou ratolestí, na polštáři položeném na odložené zbroji. Zbraně nezmizely; jsou přítomné, ale nemusí se použít. Lorenzettiho Mír není naivní představa světa bez konfliktů. Je výdobytkem spravedlivě uspořádané obce, v níž moc nemusí udržovat pořádek strachem.

Schopnost bránit se je nezbytná. Bezpečnost země se ale neměří jen množstvím zbraní a vojáků. Odolná společnost potřebuje také důvěru v instituce, fungující veřejné služby a sociální soudržnost. Teprve takový stát budou občané chtít bránit. Společnost, kde lidé nevěří pravidlům a politický vliv lze koupit za peníze, je zranitelná vůči strachu, dezinformacím i autoritářům – zranitelná uvnitř a slabá navenek, ať na obranu vydává sebevíc.

Lorenzetti nezůstal u abstraktních ctností. Ve městě dobré vlády lidé pracují, obchodují, učí se a tančí v ulicích. Za hradbami je obdělávaná a bezpečná krajina, nad níž se vznáší okřídlená Bezpečnost – Securitas. Bezpečná společnost není ta, v níž se lidé bojí vlády, sousedů, cizinců nebo budoucnosti, ale ta, v níž mají svobodu se pohybovat, pracovat, podnikat a veřejně sdělovat svůj názor.

Kvalita vlády se neměří počtem billboardů ani výčtem údajně splněných úkolů na propagačních videích. Pozná se podle účinků. Mohou si lidé dovolit bydlet? Fungují školy, nemocnice a doprava? Je práce důstojně placená? Pečuje stát o vodu, půdu, lesy a krajinu, nebo je přenechává tomu, kdo z nich vytěží největší krátkodobý zisk?

Na protější stěně vládne Tyranie: Spravedlnost je spoutaná, krajina pustá a veřejný prostor ovládá Strach – Timor. Dobrá vláda strach omezuje. Špatná ho vyrábí, živí se jím a používá ho k udržení moci. Počátky přitom bývají nenápadné: veřejná moc se stane nástrojem soukromého prospěchu, pravidla se postupně přepíšou podle potřeb těch, kdo mají přístup k moci, a vytáhnou se zástupné problémy, jejichž křik všechno přehluší. A zatímco se v kuchyni na dálku hádáte s neznámým člověkem o problému, který se vás vůbec netýká, někdo vám z předsíně krade boty.

Lorenzettiho freska neříká, že dobrá vláda má být bezchybná. Říká něco podstatnějšího: vládu musíme posuzovat podle toho, komu slouží a jaké má důsledky. Posiluje spravedlnost nebo privilegia? Spojuje společnost nebo ji rozeštvává? Chrání společné zdroje nebo je privatizuje a rozdává?

Veřejný zájem není prázdná fráze ani „komunismus“. Má konkrétní podobu: dostupný domov, zdravé prostředí, spravedlivá pravidla, kvalitní veřejné služby, bezpečí a možnost skutečně se podílet na rozhodování obce.

Zelená politika nevynalezla spravedlnost, umírněnost, svornost ani odpovědnost za společný svět. Jen připomíná, co Evropa ví už sedm set let: obec, v níž si nejmocnější vezmou všechno, co mohou, nemůže být svobodná ani bezpečná a zcela jistě nebude dlouhodobě prosperovat.

Otázkou není, zda víme, co je dobrá vláda. Otázkou je, proč znovu (!) dovolujeme špatné vládě, aby nám namlouvala, že veřejný zájem je jen jiný název pro zájem těch nejbohatších.