Rodná zem s předkupním právem. Kdo bude první na řadě? Agrofert!

Skoro každá česká rodina má někde kousek pole. Pár tisíc metrů, které babička dostala zpátky v restitucích a o kterých se u nedělního oběda mluví jako o „našem poli“, i když na něm dávno hospodaří někdo jiný. Zemědělskou půdu u nás vlastní 3,3 milionu drobných vlastníků. Je to rodinné stříbro, památka na sedláky, kterým komunisté v padesátých letech půdu sebrali, a s ním poslední hmatatelné pouto milionů rodin k venkovu. A právě téhle půdy se týká zákon, který vláda chystá.

Ve svém programovém prohlášení se vláda Andreje Babiše přihlásila k zavedení zákonného předkupního práva k zemědělské půdě. Novelu chce předložit začátkem roku 2027, platit má od ledna 2028. Zní to vlastenecky: zamezit spekulacím, posílit potravinovou suverenitu, ochránit českou půdu. Kdo by nechtěl chránit rodnou zem? Slyšíme hlavně volání o ochraně před cizinci – data přitom říkají, že firmy s vlastníky mimo Evropskou unii obhospodařují pouhých 0,26 procenta české půdy. Když se zeptáte, kdo přesně by ono přednostní právo koupit vaše pole dostal, vlastenecká hudba utichne.

Mimochodem, není to poprvé. Předkupní právo pro pachtýře navrhovali už v roce 2017 poslanci KSČM a v roce 2024 poslanec ANO Josef Kott. Oba pokusy ztroskotaly – mimo jiné proto, že podmínky desetiletého pobytu a místní praxe by narazily na unijní právo, přesně jako na Slovensku, kde podobný zákon smetl ústavní soud. Komunisté a ANO. Dvě strany, jeden nápad, stejný okruh benefitujících. Náhoda?

Předkupní právo má svědčit pachtýři – tomu, kdo si vaši půdu pronajímá a hospodaří na ní. Ve Francii nebo v Rakousku, v zemích rodinných farem, dává takový nástroj smysl: pomáhá místním sedlákům ubránit se investičním fondům. Česko ale zemí rodinných farem není. Po kolektivizaci a divoké transformaci devadesátých let u nás vznikl model, který nemá v Evropě obdoby: půdu vlastní miliony drobných vlastníků, ale hospodaří na ní hrstka velkých podniků. Propachtováno je 71,8 procenta zemědělské půdy. Zatímco vlastníků jsou přes tři miliony, hospodařících subjektů je jen 33 tisíc. A nejvíc půdy si pronajímají logicky ti úplně největší.

Analytici projektu Živá půda zmapovali, kolik půdy si pronajímá šest největších agrokoncernů. Firmy holdingu Agrofert hospodaří zhruba na 130 tisících hektarů; to jsou asi tři procenta veškeré zemědělské půdy v zemi, stejná výměra, jakou vlastní stát. Jenže vlastní jen čtvrtinu z ní, 96 tisíc hektarů si pronajímají. Skupina JTZE, dvojka na trhu spojená s bankou J&T, hospodaří na 34 tisících hektarů a vlastní z nich pouhých 11 procent. Na všech těchto pronajatých pozemcích by od roku 2028 mohly holdingy uplatnit předkupní právo. Až se babiččino pole bude jednou prodávat, první u dveří nebude mladý farmář odvedle. Bude to agrooligarcha. Nebo spíš jeho agent.

V padesátých letech vzal stát sedlákům půdu násilím – akce Kulak, povinné dodávky, které likvidovaly odbojné hospodáře, vysídlování a kriminalizace celých rodin. Maminka mého muže si jako malá tenhle kolektivizační teror prožila.

Restituce půdu po roce 1989 vracely s tím, že se tak křivda aspoň částečně napraví. A teď přichází zákon, který drobným vlastníkům říká: prodat můžete, ale nejdřív musíte nabídnout tomu, kdo na vaší půdě hospodaří. Tentokrát ne rozkazem, ale paragrafem. Výsledek by však byl podobný: další koncentrace půdy v rukou několika málo holdingů a oslabení pozice těch, kdo drží poslední kousky rodné země. Půda, kterou dědové a babičky bránili často do posledních sil před kolektivizací, by se přednostně nabízela nástupcům těch samých velkých struktur, jen s jiným logem.

Koncentrace půdy přitom není český folklor, je to evropský problém. Pouhá 4 procenta největších podniků v Unii obhospodařují přes polovinu veškeré zemědělské půdy a malých farem za dvě dekády ubylo přes pět milionů. Evropský parlament před touto nerovností varuje a členské státy hledají cesty, jak spekulace brzdit. Zkušenosti ukazují, že špatně nastavená regulace koncentraci naopak prohlubuje – v Litvě velké skupiny obcházejí zákonné limity přes nastrčené osoby, na Slovensku měla mít přednost mladá a malá hospodářství, ale ve skutečnosti státní půdu dál drží velké firmy. Přesně tohle riziko hrozí i nám, jen v mnohem větším měřítku.

Půda přece není jen parcela v katastru. Živí nás. Zadržuje vodu v krajině a po oceánech je druhým největším úložištěm uhlíku na světě. A zacházíme s ní špatně: z českých polí zmizí erozí 21 milionů tun ornice ročně. Studie ukazují, že hospodařící vlastníci se o půdu starají výrazně šetrněji než pachtýři – zlepšující plodiny pěstují na 70 procentech svých pozemků, pachtýři jen na 37. Kdo půdu vlastní a chce ji předat dětem, ji prostě neždímá do poslední hroudy.

Jestli chceme půdě a krajině nějak prospět, potřebujeme, aby se dostávala do rukou lidí, kteří na ní žijí a hospodaří: místních sedláků, mladých farmářů a farmářek, rodinných podniků. Předkupní právo pro největší pachtýře udělá pravý opak. Mladým a začínajícím zemědělcům cestu k vlastnímu poli ještě víc zavře, a to v oboru, kde je stárnutí jedním z největších problémů. A drobné vlastníky navíc vystaví novému tlaku: kdo bude chtít prodat, přibude mu papírování, lhůty a riziko soudních sporů. Není těžké uhodnout, kdo v takovém sporu vydrží déle – ekologické pěstitelka s hektarem nebo holding s vlastní právní kanceláří?

Cesty existují a nemusíme je vymýšlet. Předkupní právo může sloužit dobré věci – tam, kde ho zákon namíří na místní sedláky, mladé farmáře a rodinné farmy, jako v Rakousku nebo Polsku. Ne tam, kde z něj nejvíc vytěží největší pachtýři. Inspirací je i Německo, kde právo prvního odmítnutí při prodejích státní půdy prokazatelně zvýhodňuje místní hospodáře před externími investory.

Hospodáři nejvíc pomáhá jistota. Dlouhé pachty za férové pachtovné tedy dávají farmáři dostatečný důvod investovat do půdy, kterou obdělává, i když mu nepatří. U nás by k tomu pomohly tři kroky. Zaprvé daň ze spekulačního zhodnocení půdy, která by odradila investiční fondy – ty, jak upozorňuje Živá půda, skupují pole přes neprůhledné struktury. Jen taková skupina Viagem má 188 schránkových firem. Zadruhé veřejný registr záměrů prodeje, jaký doporučují i autoři studie: místní zemědělec by se o prodávaném poli včas dozvěděl a mohl nabídnout stejnou cenu. A zatřetí důsledná podpora mladých farmářů, kteří se dnes k vlastní půdě skoro nemají šanci dostat.

Vládní politika ale míří přesně opačným směrem. Teprve od ledna mají mladí zemědělci do čtyřiceti let přednostní právo na pacht státní půdy – a to i té, kterou si jiný pachtýř drží na dobu neurčitou déle než deset let. A ještě než se nové pravidlo stačilo poprvé použít, předložil poslanec ANO David Pražák návrh, který ho omezuje jen na pozemky, které zrovna nikdo propachtované nemá. Přilepil ho k novele rostlinolékařského zákona, aby nebyl moc vidět. Zní to nevinně. Jenže volné státní půdy je minimum a většina je dávno propachtovaná – takže z přednosti pro mladé by zbylo přednostní právo na půdu, která není. Vzorec je čitelný: agrooligarchům předkupní právo, mladým farmářům chiméru. To není ochrana rodné půdy. To je další nahrávka pro ty, kdo už dnes drží skoro všechno.

Na začátku jsem psala o poli, které babička dostala zpátky v restitucích. Přesně o něj teď jde – o majetek tří milionů rodin a o jejich právo rozhodnout, komu ho jednou prodají. Proto budeme ve Sběmovně chtít vidět každý paragraf chystané novely a ptát se, komu skutečně slouží.

Stát nemá drobným vlastníkům přikazovat, že své pole musí nejdřív nabídnout holdingu, který z něj udělá další položku v účetnictví – a už vůbec ne, když by z takového zákona nejvíc vytěžily firmy premiéra. Zelení se postaví za každého, kdo kousek rodné země vlastní, aby o něm rozhodoval svobodně. A za každého sedláka a mladou farmářku, pěstitele nebo zelináře, aby měl férovou šanci půdu koupit dřív, než ji spolknou ti, kdo už dnes drží skoro všechno.