Článek
Reformovat státní správu je nutné. Kdo zná české úřady, ví, že potřebují modernizaci: lepší platy, digitalizaci, kyberbezpečnost, projektové řízení, efektivitu. Právě proto mě štve, že návrh, který teď prochází Sněmovnou, nic z toho neřeší.
Sněmovní tisk 76 neřeší zastaralý platový systém. Neřeší nekonkurenceschopnost státu jako zaměstnavatele. Neřeší pomalé rozhodování. Co řeší? Postranní zájmy této vlády. Má odstranit pojistky, které chránily úředníky a úřednice před politickým nátlakem. Přesně ty mechanismy, díky kterým se úředník mohl vzepřít, když mu shora přijde pokyn: „Téhle firmě vyřiď dotaci. Tuhle zakázku ušij na míru. Tenhle právní posudek potřebujeme s přesně opačným vyzněním.“
Oligarchizace se neděje přes noc. Dělá se po paragrafech
Stát není firma. Nastavením můstku a cestiček k soukromým zájmům se nestane efektivním. Rozbije se. Stát je soustava pravidel, která mají platit pro všechny stejně. Úřady rozhodují o tom, komu půjdou dotace, kdo vyhraje veřejnou zakázku, jak rychle a spravedlivě proběhne řízení. Když se úředníci začnou bát jenom zvednout obočí nad tlakem shora, přestane fungovat poslední brzda. Z demokracie se stane systém, kde vyhrává ten, kdo má víc peněz, víc kontaktů a vlivu na politiky.
Oligarchizace státu se neděje tak, že někdo přijde a řekne: „Odteď stát patří nám.“ Děje se po kouskách. Oslabí se pravidla, rozvolní se kontrola, naruší stabilita, vytlačí se odbornost, aby nepřekážela. A nakonec rozhodování státu začne obsluhovat zájmy vlivných a přestane sloužit veřejnosti. Známe to z Ruska, vidíme to v Maďarsku. Tahle logika je přítomná i v návrhu sněmovního tisku 76.
Pojistky proti zvůli? Ty jdou jako první!
Začněme u toho, jak návrh vznikl. Je to poslanecký návrh, což znamená, že obešel meziresortní připomínkové řízení, širší odbornou debatu i stanoviska klíčových institucí. Nebyl projednán s odbory. Stejný manévr jsme viděli u stavebního zákona. Legislativní recept této vlády: rychle, pokoutně, bez debaty.
Návrh ruší pozici nejvyššího státního tajemníka a institut služební komise – mechanismy, které dnes fungují jako brzda neoprávněných politických zásahů do vrcholných pozic státní služby. Státní tajemníci na ministerstvech by byli nově jmenováni ministry se souhlasem premiéra. A nespravedlivě vyhození úředníci? Těm zůstane jen možnost individuálního soudního sporu, který může trvat léta a stát člověka spoustu sil a peněz. To je signál: „Buďte radši zticha a dělejte, co se vám řekne, protože se vás nikdo nezastane. A můžete mít pravdu, jak chcete.“ Výsledek je autocenzura, přizpůsobování se, normalizace…
Současně se ruší centrální koordinace, takže každý resort si pojede po svém. Přijdeme o metodické vedení a sjednocování procesů napříč ministerstvy. Všude v Evropě se přitom dělá pravý opak. Návrh sice zachovává a rozšiřuje povinnosti úředníků, ale škrtá kompenzační prvky: procesní ochranu, přezkum, garance při organizačních změnách. Stát, který zoufale potřebuje právníky, analytičky, IT odborníky a ekonomky, se tak stane ještě méně atraktivním zaměstnavatelem. Veřejná správa stárne a mladí talentovaní lidé se do chomoutu téhle podřízenosti, kde je poslušnost nadevše, nepohrnou.
Evropské fondy nejsou dárek. Jsou to peníze za důvěru
Zákon má platit od 1. 7. 2026. Zrušením současného služebního zákona spadne celá řada prováděcích předpisů, služebních předpisů a vnitřních pravidel. Nahradit je během pár dní tak, aby nevznikl právní a organizační zmatek? Zmatek ve státní správě vždycky znamená jediné: zpoždění, chyby, spory – a další náklady.
Často slyšíme: „zefektivníme stát“, „ušetříme“, „zrychlíme“. Jenže slabý stát je drahý stát. Platí za chyby. Platí za protiprávně přidělené dotace. Platí za cinknuté a předražené zakázky. Platí za neúčinnou kontrolu, za soudní spory a za rozpad profesionálních kapacit. Zkušené lidi s profesionální ctí v takové státní správě neudržíte.
Evropská unie, která přiděluje prostředky na nutné transformaci, inovace, vyrovnávání regionálních rozdílů a další potřebné věci v zásadě říká: „Utraťte peníze podle pravidel. A my vám ty výdaje zpětně proplatíme.“ Aby to fungovalo, Evropská komise musí věřit, že stát má stabilní a profesionální správu, transparentní výběr lidí, kontrolní mechanismy a odolnost proti střetům zájmů. Když se objeví pochybnosti, EU má nástroje: může pozastavit proplácení výdajů, uložit finanční korekce, nebo výdaje prostě neproplatit. A to už jsme zažili.
Služební zákon se v roce 2014 zaváděl mimo jiné právě proto, že Evropská komise chtěla tuto pojistku: aby rozhodování o evropských penězích nebylo snadno politicky ovlivnitelné. To byla praktická ochrana peněz, evropských i českých daňových poplatníků. Zákon o státních zaměstnancích tohle riziko znovu otvírá. A kdo si myslí, že „tohle EU nebude zajímat“, neuvědomuje si, jak tvrdé a detailní jsou audity a jak drahé jsou finanční korekce. Ohrožené jsou i prostředky určené na ochranu životního prostředí.
Reforma? Ano. Ale ne takhle!
Státní správu reformovat musíme. Ale tenhle návrh neřeší prakticky žádný z problémů, které státní správa skutečně má. Místo rušení státního tajemníka bylo třeba jeho roli posílit. Místo škrtání pojistek se měl reformovat platový systém, aby stát dokázal soutěžit o nejlepší odborníky a odbornice. Bylo třeba digitalizovat a automatizovat rutinní procesy. Vybudovat skutečně jednotnou státní službu s funkčním řízením. To jsou kroky, které mají smysl. Tenhle zákon jde ale opačným směrem.
Poslední novela účinná od 1. 1. 2025 upravila některé dříve kritizované prvky, ale její dopady ještě nikdo nevyhodnotil. Není poctivé tvrdit, že systém je „vyčerpaný“ a musí se celý překopat – bez dat, bez hodnocení, naslepo. Ale to už je u této vlády standard.
Předvánoční čistky? Tenhle zákon z nich udělá nový standard.
Jeho logika byla patrná už v posledních týdnech: předvánoční reorganizace, rychlé přesuny a zásahy do klíčových pozic. Změny systemizace nebyly projednány s odbory, čímž se dostaly za hranu zákona. Ať už tomu říkáte jakkoli, ukazuje to, jak tato vláda ke státní správě přistupuje: ne jako ke službě občanům, ale jako ke kořisti k rozdělení.
Obávám se, že zákon o státních zaměstnancích je cesta, jak z podobných čistek udělat nový standard. Nepolitická, nestranná a profesionální státní služba přitom není jen „manažerská preference“. Je to ústavně předpokládaný pilíř právního státu. Ústava přímo říká, že právní poměry státních zaměstnanců má upravovat zákon – právě proto, že stát potřebuje zvláštní režim, který chrání výkon veřejné moci před libovůlí. Listina zároveň připomíná, že stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii – úřad má sloužit veřejnosti a právu, ne momentální politické objednávce.
Navrhujeme tento zákon odmítnout a otevřít diskusi o poctivé reformě, která stát posílí, nikoli oslabí. Pojistky neutrality státní správy nejsou byrokratická přítěž. Stojí mezi námi a stavem, kdy o veřejných penězích rozhoduje vliv, ne pravidla. Stát není firma a stát není kořist.
