Článek
Učitelé na svoji obhajobu zdůrazňují to, že mají méně času, než je potřeba na probrání učiva. Při chronologickém probírání látky, kdy soudobé dějiny jsou až na úplném konci, na ně není příliš mnoho času. V této souvislosti také někdy uvádějí, nezájem žáků o dějiny po 2. světové válce, avšak toto tvrzení výzkum uvedený v dalším odstavci nepotvrdil. 1
Podle poslední Tematické zprávy o Výuce soudobých dějin na 2. stupni ZŠ a na SŠ, žáky nejvíce zajímá téma Protektorátu a nacistické okupace za druhé světové války (1939–1945) a hned za nimi 1. československá republika (1918–1938) a sametová revoluce.
Vzhledem k tomu, že v Rámcovém vzdělávacím plánu není určeno, jakým rokem má končit dějepisná výuka, ukončují učitelé výuku dějepisu k různému období, které mají vymezeno ve vlastním školním vzdělávacím programu. A tak se může stát, že se žáci nedozví, co se stalo po roce 1968, 1989 či dokonce 1945.
Podle již zmíněné Tematické zprávy si pouze 24,5 % učitelů myslí, že by se novodobé dějiny měli určitě učit více i na úkor staršího učiva.2
Důvody
Učitelé mnohdy tvrdí, že je málo didaktického materiálu, ale tyto stížnosti slábnou, protože podkladů k tomuto období stále přibývá a pedagogové jsou spíše špatně informovaní nebo se neorientují. Stejně jako rozvržení učiva. Pokud se všechno učivo nestihne, není to chyba systému výuky. Soudobé dějiny tedy u kantorů oblíbené nejsou a možných důvodů je hned několik.
Prvním důvodem můžeme označit to, že někteří učitelé domnívají, že by se mělo skončit s výukou tam, kde jsou známy historické důsledky, tj. po skončení 2. sv. války. Pedagogové nejsou přesvědčeni o tom, zda by se novodobé dějiny měli zařadit do výuky a byla jim dopřána zvýšená pozornost.
Druhým možným důvodem může být i to, že lidé a tím pádem i učitelé nedokážou od sebe odlišit historii a současnost. Učitelé nedokážou říct, kdy byla krize České televize, podepsána opoziční smlouva či v jakém roce odstoupil Stanislav Gross. Přesný rok i my laici, běžně říct nedokážeme. Událost je spjata se subjektivní vzpomínkou. Kantory poté udivuje skutečnost že, událost, kterou považují za samozřejmou, žáci neznají, protože např. v devadesátých letech jejich žáci ještě nežili. Právě toto je signál, že se událost stala historií a musí být vyučována.
Další chyba spočívá v plánování učiva. Většinou se vyučuje podle na škole zavedené, učebnice – co kapitola, to jedna hodina.
Další příčinou neobliby může být případný spor a riskantnost ve výuce. Učitelé jsou přesvědčeni o tom, že při výuce moderních dějin jsou nuceni prezentovat své vlastní názory a stanoviska. Mnohem raději se proto opírají o vědecké argumenty ze starších let. Přitom si neuvědomují, že výuka starší historie také není nestranná, protože samotné prameny nestranné nejsou.
Jako poslední důvod se uvádí obava učitelů z nevědomosti o daném tématu. Ovšem práce učitele obnáší i to, že se učitel o dané téma přirozeně zajímá. A ano, novodobé dějiny nutně vyvolávají konsekvence do dnešního (nejen politického) života s čím je spjat i zájem o veřejné dění.3
Zdroje:
1) Tematická zpráva: Výuka soudobých dějin na 2. stupni základních škol a na středních školách [online]. Praha: ČŠI, 2016. ISBN ČŠIG-2038/16-G2. Dostupné z: https://www.csicr.cz/Csicr/media/Prilohy/PDF_el._publikace/Tematick%C3%A9%20zpr%C3%A1vy/2016_TZ_vyuka_soudobych_dejin, strana 21
2) tamtéž, strana 10
3) HUDECOVÁ, Dagmar a Danisa LABISCHOVÁ. Nebojme se výuky moderních dějin: Nejnovější a soudobé dějiny v současném dějepisném vyučování. Praha: Albra, 2009. ISBN 978-80-7361-070-8, strana 9
