Článek
Takže tak. Před Vánoci nám odešel do věčných vrakovišť počítač. Dcera mi rozšlápla mobil do nepoužita. A na Silvestra začala pračka kouřit. S novým rokem to vzdala a už ani nebafla.
„Tohle už není možný!“ zoufala jsem, když se pod synem propadlo kvalitní křeslo zn. Ikea.
Nemám polštář. Finanční polštář, rozumějte. Inu, „Samoživa“. Trochu maniodepresivní, a ještě na maloměstě.
No, nebudeme chodit kolem horké kaše, vrhla jsem se do náruče „manifestace“. V době pandemické jsem trochu koketovala s meditací, fascinuje mě pan Joe Dispenza, Abraham Hicks, což je vlastně paní Ester Hicks skrze niž mluví „cosi“, co se jí představilo jako Abraham, protože chtěla, aby to mělo jméno, i Neville Goddard a Eckhart Tolle.
Takže jsem se dala do studia: „Nic není nemožné, stačí věřit, a vesmír/Bůh/ochránci/průvodci/To ti to dají“. A rovnou to měnila v praxi.
Co vám budu povídat, využila jsem sílu své imaginace, smíchala to s meditací i hudbou podporující „vyšší vibrace“, ignorovala jsem okolnosti, všude bylo možné spatřit vesmírná znamení. Napsala jsem si na papír: „Vyhrála jsem miliony korun ve Sportce, a už je mám na účtu.“
Proč troškařit? Vesmír prý nerozlišuje mezi milionem a pětistovkou.
Detoxikovala jsem negativní myšlení, každý splín jsem zažehnala „dobrým pocitem“ , protože v tom je ten trik. Tajnosnubně jsem se usmívala na děti, protože přání jsou tajná, a všude to vytrubovat by mohlo narušit jejich „zhmotnění“.
Mezitím jsem prakticky sháněla pračku, křeslo, noťas, a dělala takové ty „běžné nemilionářské věci“.
Uplynul týden totálního vymývání mozku. Je totiž třeba zbavit se zastaralého způsobu myšlení, který mi brání v uskutečnění finančního zázraku v podobě výhry v loterii.
Jsem milionářka! Proč koukat na inflační ceny sýra, rohlíků, nebo čokolády? Jak přízemní. Můžu přijít a požádat! Medituji v pokoře a přijímání! Tady a teď jsem v bezpečí! Konečně si koupím auto. A možná si udělám i řidičák! Děti pošlu na „vejšku“, když budou chtít. Mámě pošlu milion? Nebo dva? A taky ségře. No a v práci, to bude mazec. Už nepochybuju! Síla úmyslu mne pohltila. A bum ho!
V sobotu nad ránem mne probudil sen: Zvoní telefon. Volá mi Sportka! Zvedám telefon: „Platí ten vklad?“
Ty kráso! Je to tady! Bůh, Vesmír, vědomí i podvědomí je sladěno! Kolik znamení bych ještě chtěla? Kopnutí do zadku?
Kupuji odvážně tiket.
Losuje se v neděli. A navíc 4. 2. 24! To nevymyslíš! Všechny negativní bloky jsou vyčištěny, jsem svobodná, jsem tvůrkyně svého osudu! Není to jen snůška nesmyslů! Stálo to za tu dřinu!
Totiž, být za každou cenu pozitivní, je docela dřina. Zvlášť když se děti rvou o poslední křeslo, když peru druhý den v ruce džíny, aby je synátor odrovnal během jediného odpoledne nebo, když rozděluji poslední tři stovky mezi „svačiny – obědy - večeře“.
No, dost už. Já jsem teď milionářka! Přání, víra, odevzdání, přijetí, a teď ten sen!
Je neděle 20:00. Losování proběhlo. Zpracovávají. Tak si ještě vyhledám: Jak použít peníze na dobrou věc? Zkrátka něco s charitou. Prachy proudí. Mám jich víc, než utratím za celý život! Nebojím se toho.
A teď! Je to tam! Gratulujeme k výhře. Čumím na to oznámení. A?
Vyhráváte 542 Kč.
A tady to končí. Rozbrečela jsem se. Regulérně jsem brečela jako želva, a dva dny jsem se dostávala z „milionářské bubliny“. Nebudu moralizovat. Nebudu hanět trend „manifestování“. Ale znovu do toho nejdu. Radši si počkám, až si „na to šáhnu“, protože „Vesmír možná nerozlišuje mezi milionem a pětistovkou“ ale já …
Já rozhodně ano!
