Článek
Co na tom, že jsem „básnické střevo“ a docela ostřílená poetickým světem?
Co na tom, že píšu od sedmi let a součástí první sbírky Adieu 2000 jsem se stala v necelých dvaceti?
Co na tom, že občas potěším na webu povedenou básní? Nebo se připojím do projektů jako jsou „Královny Slz a Ostružin“ a "Literáti na trati"? A že jsou to dost dobrý projekty!
Toužím, aby pojem „básník“ nabral zase na síle. Alespoň, co se mé osoby týče (ego ne a ne vypnout, že? Chytilová!)
Letokruhem jsem vydala samizdatem, a tak není divu, že se neprodával. Glory to me jsem rozdala přátelům.
Jak přiblížit svou poezii širšímu publiku?
Už vím!
Jsem líná a nemám bestseller.
Když budu mít bestseler, budu mít jméno, všichni si z mých básní sednou „na zadek“ a konečně pochopí smysl mého daru, jakýto diamant v české kotlině!
Hawk.
To mne napadlo před rokem.
Bestseller. To se snadno řekne, ale hůř udělá. (No schválně, řekněte bestseller třikrát za sebou, aniž byste si zamotali jazyk.)
Ale to by v tom byl čert, abych to nedala. Sesbírala jsem svou šuplíkovou, a tedy nejniternější, tvorbu. A šla s kůží, a všemi svými démony, bolestmi, nepochopením světa i sebe v kombinaci s tím, že můj syn má Aspergerův syndrom, na trh.
Nechť je to přelomové, až dechberoucí (jak se dnes říká)!
Nechť je to poučné!
Nechť to hýbá srdcem zainteresovaných, i těch, co příliš netuší!
I vznikly Autentýky. Název jsem musela měnit několikrát měnit. Původní nebyl příliš mainstreamový.
Musela jsem vynechat některé synovy fotografie. Neseděly tématicky.
Musela jsem se smířit s tím, že kniha spatří světlo světa jen v e-formátu.
Musela jsem, musela, až jsem se z toho celá umusela.
A když byla kniha na světě, místo radosti a hrdosti jsem se cítila prázdná, jako prvorodička po šestinedělí. Vykojená taky.
Ale teď to přijde, teď mi utrhají ruce. Tak odvážné. Tak dospělé. Tak fenomenální. Tak … o ničem?
Čekala jsem zpětnou vazbu, ale marně. Rozloučila se s nobelovou knihou za literaturu, i nominací na Magnezii Literu, ale ostentativně sdílela tenký modrý řádek s odkazem na mou „velkolepost“.
Sbírala jsem informace, zda ostatní tvůrci „bestsellerů“ to taky tak mají. A prý ano, mají.
„Bude úspěch, když se prodá sto kusů.“
No ty kráso, sto kusů znamená sto lidí. Jen sto lidí! A polovina to koupí ze slušnosti, nebo věrného přátelství, aby už, probůh, to nevinné, vlastním básnickým umem zaslepené stvoření pochopilo.
A ono pochopilo.
Nemyslete si ovšem, že to jako vzdalo. Jsem Býk, a žádná překážka není dost silná. Spamovala jsem tedy skrytě.Googlila jsem neustále výraz Autentýky, až jsem pojala názor, že ten, kdo je autistický jsem já, ne můj syn. (Což může být klidně pravda.)
Čtvrtletně přichází z nakladatelství (E-knihy jedou) vyúčtování. Každé uznání se počítá, každá zmínka, každý prodaný výtisk. Recenze. Cokoli! A pak nastal ten den a informace o prodeji. Byl hezký pondělní podvečer. Smrákalo se. Času dost. V klidu si to pročti, prostuduj, vynásob.
Suma sumárum jsem neměla moc, co k násobení.
Za tři měsíce jsem prodala tramtadadá : 4 - slovy čtyři - výtisky!
A tak Vám nevím. Považuji se za básnířku. Předpokládám, že moje verše nejsou jen „básničkami“. A přesto mne nikdo nečte. Čert vem bestsellery, Nobelovu cenu i Magnezii Literu. (To není osobní, autorka je jen příliš zhrzená vlastním neúspěchem.)
Kde je zakopaný pes? Přemýšlím, aspektů může být vícero.
- Nezasáhla jsem mainstream.
- Lidé nečtou poezii.
- Je čas inflace a šetříme, kde se dá.
- Neumím se prodat (špatně spamuju).
A nebo… a to je ta nejhorší možnost, nejhorší ze všech nejhorších, horší než že nemám bestseller, a že ani vlastní děti nevědí, že jsem kdy něco vydala, … a to je: Nejsem básnické střevo!
Celý život jsem žila v bludu o svém talentu. Při nejlepším obdržím po smrti na barák pamětní desku:„Zde žila a tvořila Ludmila Chytilová, alias Garra.“
Takže tak.
S úctou, dnes jen „Střevo“.
PS: Já se vrátím
Zdroje:
https://www.databazeknih.cz/autori/ludmila-chytilova-88570, https://www.eknihyjedou.cz/autentyky
