Článek
Čiune Sugihara již v mládí spojil svou životní dráhu s diplomacií. V roce 1919 složil diplomatické zkoušky a postupně se naučil anglicky a rusky. Na svou první zahraniční diplomatickou misi byl vyslán do čínského Charbinu. Zde přidal do své jazykové výbavy ještě němčinu.
V průběhu 30. let 20. století zastával další funkce v diplomacii japonského císařství. Dlouhodobě působil například v okupovaném Mandžusku a tam také získal důležité zkušenosti pro práci samostatného diplomata. Protože vztahy mezi Německem a Japonskem nebyly v době těsně před a v první fázi druhé světové války úplně růžové, a především Japonci neměli k Němcům příliš velkou důvěru, rozhodli se, že do Evropy vyšlou schopného diplomata, který bude působit jako konzul v Litvě. Právě z této země bude moci vhodně pozorovat chování Německa a zároveň sloužit jako špion v Sovětském svazu.
Sugihara velmi přesně odhadl, kdy nastane německý útok na Sovětský svaz. Pravidelně o tom informoval japonskou vládu, a i díky tomu získal její další důvěru. Rovněž si po příjezdu do Litvy všiml, kolik je zde židovských uprchlíků z Polska či Německa.
Je nutno si uvědomit, že sovětský antisemitismus nebyl o mnoho menší, než ten německý a ač zde židům (zatím) nehrozila smrt, octili se v pasti. Proto nutně potřebovali víza některé z třetích zemí, které nejsou ve válečném stavu se Sovětským svazem či nacistickým Německem.
A v tento moment nastupuje na scénu Sugihara. Jediná cesta, jak utéct před Adolfem Hitlerem z Litvy v té době vedla přes Transsibiřskou magistrálu. Do Vladivostoku, odtud lodí do Japonska a z Japonska opět lodí do Spojených států amerických. Z dnešního pohledu se jeví až neuvěřitelně, že těmto židům pomohli pouze dva lidé. Čiune Sugihara a Jan Zwartendijk. Sugihara vydával židům na japonském konzulátu v Litvě japonská víza. Zwartendijk pro změnu na nizozemském konzulátu víza pro Curaçao. Zwartendijk takto zachránil kolem 2 500 židů. Sugihara dokonce dvakrát tolik.
Abychom naplno docenili hrdinství Sugihary a jeho maximální snahu zachraňovat lidské životy, je potřeba říct, že jednal proti jednoznačným a direktivním nařízením japonské vlády, které takové jednání svým konzulům zakazovaly. To, že Sugihara neuposlechl a jednal na vlastní pěst, je v kontextu japonské kultury a tradic něco zcela neobvyklého a až neuvěřitelného. Sugihara samozřejmě věděl, že za své jednání nebude doma nejen oceněn, ale rovněž pro něj může mít závažné nejen profesionální, ale také osobní důsledky. Nemýlil se a po válce jej čekaly v Japonsku těžké časy.
Když zjistil, že jeho konzulát v Litvě bude uzavřen a on později přesunut jinam, pracoval v posledních dnech na tvorbě víz až 20 hodin denně. Do úmoru vypisoval ručně jedno vízum za druhým takovým tempem, že za den byl schopen vydat tolik víz, jako běžně za celý měsíc. Poslední den v úřadu se šel omluvit ostatním židům, pro které nestačil vydat víza. Když jeho vlak odjížděl z nádraží v Kaunasu, Sugihara otevřel okno a vyhodil z něj desítky prázdných papírů, na kterých bylo pouze razítko a jeho podpis. Židé na něj volali: „Sugiharo, nikdy na vás nezapomeneme a jistě se zase někdy setkáme!“
Sugihara byl posléze přesunut do samotného srdce Velkoněmecké říše, do hlavního města Berlína. Rovněž působil nějakou dobu v Praze. Na závěr jeho působení v Evropě byl v Rumunsku, kde jej zadržela Rudá Armáda a přes rok věznila. V roce 1946 se vrátil, velmi symbolicky stejnou trasou, jakou posílal do japonských měst židovské uprchlíky, po Transsibiřské magistrále zpět do své rodné země. Ta jej však rozhodně nevítala s otevřenou náručí. Právě naopak.
Za své jednání během války, kdy místo práce pro japonskou vládu a shromažďování informací, vydával židům víza, za to, že jednal proti nařízením vlády, byl propuštěn z diplomacie. Japonská kultura požadující naprostý respekt a slepou poslušnost veškerých rozkazů nadřízených (obzvláště pak ve státní správě) nemohla odpustit takto závažné provinění ani v případě, kdy šlo o záchranu tisíců lidských životů. Ocitl se až v takové společenské nemilosti, že raději odjel pracovat do Sovětského svazu. Právě zde strávil následujících šestnáct let života.
Zaslouženého ocenění se dočkal až po dlouhých letech vyhnanství. Na počátku 70. let 20. století navštívil Izrael a přijala jej i izraelská vláda. V roce 1984 mu byl udělen titul Spravedlivý mezi národy.
Roku 1985 již starý a nemocný Sugihara zavzpomínal na záchranu židů těmito slovy: „Ptáte se, jaká byla má motivace? Je to ten druh pocitů, které by měl snad každý, když vidí do tváří uprchlíků, kteří vás prosí se slzami v očích. Nemůžete si pomoci a musíte s nimi mít soucit. Byli mezi nimi i ženy a staří lidé, kteří mi na kolenou líbali boty. Byl jsem svědkem mnoha takových scén. Věděl jsem, jaká je situace v Tokiu, jak nejednotná je vláda i lidé na ministerstvech. Proto mi přišlo hloupé s nimi jednat. Takže jsem se rozhodl, že nebudu čekat na jejich odpověď. Také jsem věděl, že si na mé jednání určitě budou v budoucnu stěžovat. Ale myslel jsem si, že dělám správnou věc. Na záchraně mnoha lidských životů přece není nic špatného. Je v tom duch lidskosti, přátelství. A s tímto duchem jsem se odvážil k tomu, co jsem udělal, když jsem čelil nejtěžší životní situaci. A ze stejného důvodu jsem šel vpřed s dvojnásobnou odvahou.“
Ač se japonská vláda za své jednání vůči jeho osobě omluvila, dodnes zůstává jméno Čiune Sugihary, který zemřel 31. července 1986 v Kamakuře, pro běžné Japonce takřka neznámé. A nejen pro ně.
Prameny:
Timothy Snyder - Krvavé země
Jukiko Sugihara - Visas for Life
