Ruská cesta k Velké říjnové socialistické revoluci

Při úvahách nad článkem o Velké říjnové socialistické revoluci jsem si uvědomil, že nevidím důvod, abych znovu popisoval to, co přede mnou popsalo již tisíce jiných autorů. Kdokoli má zájem, může si přečíst o přesném průběhu říjnového převratu kdekoli na internetu.

Článek se tak místo popisu revolučního dění v onen osudový den bude zaobírat širšími politickými, společenskými a historickými konotacemi, které ke svržení tzv. Prozatímní vlády vedly. Rovněž nečekejte žádnou alternativní historii „co by bylo kdyby“. Místo spekulování se zaměříme na fakta a pokusíme se zodpovědět otázku, proč k pádu cara a pozdější bolševické revoluci došlo.

Cesta, po které kráčelo Rusko směrem k říjnové revoluci byla dlouhá, trnitá, komplikovaná a především krvavá. Někdo hledá prapůvod ruského revolucionářství již v Pugačovově povstání za vlády Kateřiny II. Veliké, avšak podle mého názoru byl v jistém ohledu zlomový rok 1812.

Během Napoleonova postupu na Moskvu se totiž poprvé setkáváme s tím, že nevolníci ve větších počtech (a neorganizovaně, to je důležité) povstávají proti svým pánům, podpalují jejich statky a doufají ve změnu svého příšerného postavení. Pokud máte zájem, můžete si o tehdejších událostech a společenské atmosféře přečíst v románu Bulata Okudžavy „Dostaveníčko s Bonapartem“.

Ještě důležitější než samotný rok 1812, jsou však následující události. Po vytlačení Napoleona I. Bonaparta z Ruska se totiž armády cara Alexandra I. nezastavily na ruských západních hranicích, jak navrhoval maršál Michail Kutuzov, ale postupují dále do Evropy, a nakonec dojdou v roce 1814 až do Paříže.

Odhadem 250 000 Rusů tak vůbec poprvé v životě vidí Evropu. Poprvé poznávají úplně jiný systém fungování společnosti a ve Francii, která je stále pevně protkána revolučními myšlenkami, rovněž poprvé ucítí ruský člověk závan svobody, revoluce a možnosti, že svého vládce lze svrhnout. Něco takového snad žádného obyčejného Ruska nikdy předtím ani nenapadlo. A s tímto vším se následně vojáci vrací do Ruska. O tom, co v Evropě viděli vypráví svým rodinám, v hospodách, na vesnicích. Naprosto neuvěřitelnou ironií dějin, tak car Alexander I. ve chvíli svého největšího triumfu dost možná započal pád ruského impéria.

Uběhne deset let a v Rusku dojde k pokusu o převrat a svržení cara. Tzv. děkabristé se rozhodnou využít příležitosti a následných zmatků s nástupnictvím po smrti cara Alexandra I. a 26. prosince 1825 se na petrohradském Senátním náměstí střetnou s jednotkami generála Michaila Miloradoviče. Prohrají a začne monstrproces. Teprve v tuto chvíli si Romanovci a ruská vládnoucí elita uvědomí, že revoluční myšlenky jsou nejen v Rusku, ale je jimi nasáklá i armáda! Nový car Mikuláš I. se rozhodne, že bude vládnout ve stylu Ivana IV. Hrozného či Petra I. Velikého. Nechá popravit vůdce povstání, další vzbouřence pošle na Sibiř a provede čistky v armádě a gardě.

Car Mikuláš I. byl jeden z nejtvrdších a nejbrutálnějších ruských imperátorů. Je však pravdou, že pouze tento způsob vládnutí dovede udržet revoluční myšlenky pod pokličkou. Jenže i pod pokličkou dochází k varu, který se stupňuje, až nakonec naplno vybouchne na Mikulášova syna Alexandera, který vstoupí do historie jako Alexander II. Ten celkem dobře chápe, v jakém stavu a napětí je ruská společnost po porážce v Krymské válce a rozhodne se jednat. Zde je velmi důležité říct jednu věc, na kterou se často zapomíná a v důsledku čehož dochází ke špatnému hodnocení všech následujících událostí.

Alexander II. sice vstoupil do ruské historie jako „Car osvoboditel“, protože zrušil nevolnictví, a osvobodil tak ruské „otroky“ (jsou zde sice uvozovky, ale postavení ruských nevolníků dokonale naplňovalo definici otroctví), jenže to neudělal proto, že by chtěl. Udělal to proto, že nejen on, ale i jeho nejbližší okolí vědělo, že pokud tak neučiní, dojde k osvobození „zdola“. A takové osvobození by bylo vrcholně krvavé. Ano, pokud si přečteme deníky a dopisy Romanovců z oné doby, tak si naplno uvědomíme, že již na samotném začátku 60. let 19. století visel nad ruským carem Damoklův meč obřího lidového povstání a revoluce. Roku 1861 se však ještě podařilo počínající požár uhasit.

Podařilo? Opravdu? Na jedné straně totiž Alexander II. neměl na výběr a nevolnictví zrušit musel (a provést nespočet dalších reforem, kterými nechci zdržovat), na druhou stranu však právě tyto změny vydláždily cestu k událostem z let 1905 a 1917. Jedním z efektů změn v ruské společnosti v druhé polovině 19. století byl odchod nemalé části mladých lidí z vesnic do velkých měst. Vůbec poprvé nastává v Rusku v masivnějším měřítku urbanizace. Především pak přichází mladí lidé na studia do Petrohradu a Moskvy. A právě na petrohradských a moskevských univerzitách začala radikalizace ruské mládeže, která vedla k mnoha atentátům na cara, vraždě cara a v konečném důsledku k ruským revolucím na začátku 20. století.

Atentátníci, kteří stáli za zavražděním cara Alexandera II. roku 1881 jsou totiž právě tou generací, která díky reformám mohla v 70. letech 19. století studovat na univerzitách a společně se četbou například Karla Marxe či Nikolaje Černyševského radikalizovat. Na tomto místě Vám mohu doporučit slavnou Černyševského knihu „Co dělat?“, která ruské revolucionáře hodnotově a lidsky formovala. Navzdory obecnému předpokladu měl Černyševskij mnohem větší vliv než Marx.

Alexander III., syn zavražděného cara Alexandera II., se rozhodl vydat přesně opačnou cestou, než jeho otec a v žádných reformách nepokračoval, protože právě reformy viděl jako hlavní příčinu otcova usmrcení. Tvrdá ruka však přinesla, alespoň na čas, uklidnění. Zatímco celá druhá polovina vlády Alexandera II. byla poznamenána nespočtem teroristických útoků na členy vládnoucího rodu, šlechty, politické představitele a četnictvo, za vlády Alexandera III. došlo k posílení tajné policie (tzv. Ochranka) a útoky na nějakou dobu ustaly.

Ruský imperátor Alexander III. umírá roku 1894 a na trůn nastupuje jeho syn a zároveň poslední ruský car Mikuláš II. Je mladý, nezkušený, o politiku nikdy nejevil žádný velký zájem a ani se mu moc vládnout nechce. Při hodnocení dalších událostí je nutno mít právě toto na paměti. Nedlouho po nástupu Mikuláše II. na trůn nabere terorismus novou sílu. Zcela nevídanou sílu. Pro lepší představu uvedu jedno číslo. Za posledních dvacet let vlády Romanovců v Rusku (1897-1917) je při teroristických útocích zavražděno na 20 000 lidí. To je průměr tisíc obětí ročně, tedy necelé tři oběti denně. Samozřejmě, jedná se o průměr, který dokonale nevystihuje jednotlivé vlny terorismu a ostatní okolnosti, ale i tak jsou tato čísla strašlivá a naplno ukazují, čemu ruská vládnoucí vrstva čelila. Mimo nespočtu jiných obětí došlo například k zavraždění velkoknížete Sergeje Alexanderoviče (bratra cara Alexandera III.), předsedy vlády Pjotra Stolypina, dvou ministrů vnitra, několika guvernérů významných měst, nespočtu vyšších státních politiků či úředníků. A úměrně s tím rostla odveta.

Vše vygradovalo naplno v revolučním roce 1905. Nepůjde o žádnou nadsázku, když řeknu, že toho roku se Rusko propadlo do naprosté anarchie. Chudina útočila na panské statky, panstvo zase bez milosti popravovalo kohokoli podezřelého, teroristé útočili na vládní úřady. Nejen Romanovci, ale většina šlechty se vůbec bála vyjít kamkoli mezi lid. Nelze spočítat, kolik proběhlo bombových útoků. A pod carem Mikulášem II. se trůn povážlivě kymácel. Dokonce až tak, že carovi nezbylo než vydat tzv. Říjnový manifest. Lze říci, že se jednalo o první ruskou ústavu, která kromě definice základních lidských práv vytvářela také Státní dumu, což byl vůbec první ruský parlament. Byť s mnoha omezeními a možnostmi, jak s Dumou mohl car nakládat. Ani to však zcela nepomohlo a nakonec nezbylo než revoluci potlačit krvavě. Bylo popraveno přes 10 000 lidí a desítky tisíc dalších poslány na Sibiř. Car Mikuláš II. se tedy nakonec udržel na trůně. Získal však mezi svými odpůrci přízvisko Krvavý a víra lidu v cara se otřásla.

Rusko na počátku 20. století je zemí, kde se všichni vzájemně nenávidí. Konzervativci nenávidí liberály a liberálové konzervativce, měšťané venkov, venkov šlechtu, šlechta chudinu, dělníci továrníky, inteligence četnictvo, křesťané židy, revolucionáři církev a všichni dohromady nenávidí cara. Proč všichni? Protože každý carovi něco vyčítá. Pro konzervativce je moc liberální. Pro liberály moc konzervativní. Pro šlechtu je slabý. Pro chudinu moc brutální. Revolucionáři jej nenávidí z principu. A takhle by šlo popsat nenávist každé skupiny k carovi.

Může to znít absurdně, ale car je vlastně úplně sám a opuštěný. Ví, že se nemůže na nikoho spolehnout, nikomu moc nevěří a k politikům cítí naprostý odpor. Ještě ke všemu je silně ovlivňován svou ženou, přičemž psychika carevny Alexandery Fjodorovny je zmítaná nemocí careviče Alexeje, který trpí nevyléčitelnou hemofilií.

Jestliže tedy určitá skupina historiků tvrdí, že v této době měl Mikuláš II. prostor a klid provádět nějaké zásadní reformy, či se dokonce vydat cestou konstituční monarchie, tak zcela opomíjí všechny uvedené faktory a skutečnosti. Car je sice nominálně nejmocnější muž v zemi, ale nemůže změnit skoro nic. Na jedné straně by mu členové vlastního rodu nikdy nedovolili udělat jakékoli další ústupky liberálům a omezit panovnickou moc (je v tomto kontextu velmi vtipné, jak na něj pak v tomto ohledu začnou tlačit koncem roku 1916) a na druhé straně nemá sílu svou moc jakkoli posílit.

Mikuláš II. se tak nachází ve zcela absurdní situaci, které si je dobře vědom, často propadá do apatie a rezignace, vládnout ho nebaví a několikrát nechává svou ženu rozhodovat, kdo bude z postu ministra odvolán a kdo bude pro změnu do funkce dosazen. Carevnu Alexanderu zase v tomto ohledu ovlivňuje Grigorij Rasputin. Muž zázraků a jeden z nejméně jasných lidských příběhů historie. Nechci se zde pouštět do podrobností či spekulací, bylo by to na další velký článek, proto pouze řeknu, že pro Alexandru byl Rasputin zcela zásadní a nepostradatelný, jelikož léčil careviče Alexeje. Zatímco si nikdo nevěděl s carevičovou chorobou rady, Rasputin dokázal de facto zázraky. A tím si získal důvěru panovnického páru. Postupem času začal tuto důvěru zneužívat a je prokázané, že několik lidí bylo do funkcí dosazeno díky přímluvě (a tedy uplacení) Rasputina.

Na jednu stranu se můžeme na všechny popsané události dívat jako na jednotlivosti a kroutit hlavou nad neschopností a hloupostí Mikuláše a Alexandery. Na druhou stranu, pokud si vše dáme do kontextu, tak jejich počínání dává, minimálně z čistě lidského hlediska, smysl. Mikuláš nesmírně miloval Alexanderu a ona zase jeho, oba milovali svého nemocného syna, jediného mužského následníka trůnu, který trpěl nevyléčitelnou nemocí, od které mu sice pomáhal šílenec, ale tohoto šílence se nemohli zbavit, protože se báli ohrožení života svého dítěte a Mikuláš „zbláznění“ své ženy. Ano, psychický stav Alexandery byl tak složitý a její navázání na Rasputina bylo tak velké, až se Mikuláš bál, co by nastalo, kdyby se Rasputina zbavil. Ostatně, změna v carevnině chování po Rasputinově zavraždění na konci roku 1916 je jasným důkazem, že v tomto se car nemýlil.

Tuto část nerozebírám takto podrobně bezdůvodně. Snažím se pouze přesně popsat, v jaké situaci byl ruský imperátor v nejosudovějších chvílích ruské a potažmo i světové historie. Neomezený vládce největší země na světě nemohl učinit vlastně nic, aby sebe, rod Romanovců a Rusko zachránil. Je zcela zbytečné spekulovat, co by bylo, kdyby vládl někdo jiný, silnější, neústupnější a tak podobně. Skutečnost je taková, že komplikovaná rodinná situace by ovlivnila každého, kromě pár největších šílenců bez citu.

Teď se však dostáváme k tomu, co je na tom všem úplně nejabsurdnější. Že přes všechny popsané problémy a složitosti, Rusko krátce před začátkem Velké války rostlo, bohatlo a jeho situace se začala pozvolna zlepšovat. V posledním roce před válkou již bylo o něco méně teroristických útoků, méně stávek, v zemi se začal pozvolna rozvíjet průmysl a lidem se žilo lépe. Zde se opět vyvaruji spekulacím, co by bylo, kdyby válka nevypukla. Naprosto zásadní totiž je, že Rusko srazila definitivně na lopatky a poslala na neodvratnou cestu k revoluci právě Velká válka. A také, že do této války neposlal Rusko primárně Mikuláš II., ale duo Sergej Sazonov (předseda vlády) a Vladimir Suchomlinov (ministr války). Car se chtěl válce vyhnout za každou cenu. Pamatoval si, do čeho Rusko uvrhla rusko-japonská válka roku 1905, byl si vědom toho, v jakém stavu je ruská armáda (vojenské zakázky rozkradené, nedostatek munice, všudypřítomný kariérismus, všichni vyšší důstojníci ve funkcích jen díky svému postavení) a dokonce v jednu chvíli zastavil mobilizaci. Nakonec se však projevila jeho osobní slabost, nerozhodnost a pod velkým tlakem dal napodruhé k mobilizaci souhlas. Dle očekávání kráčela ruská armáda od porážky k porážce, napětí v zázemí rostlo, naštvání na vládu a cara se stupňovalo, všeho byl nedostatek, lidé měli hlad, ve městech nebylo čím topit a revoluční výbuch byl jen otázkou času.

Ze zpětného pohledu je vlastně zázrak, jak dlouho se Rusko ve válce udrželo. Spojené síly Německa a Rakousko-Uherska jej nedokázaly porazit mnohem dříve jen proto, že musely své jednotky rozdělit mezi hned několik front. Dlouhodobě se však začalo jasně ukazovat, že Rusko míří k úplné porážce. Na přelomu let 1916-17 byl Mikuláš II. již zcela zlomený a odevzdaný. V jistém ohledu své svržení v únoru (březnu, záleží na zvoleném kalendáři) 1917 přivítal, protože doufal, že s rodinnou odplují do Anglie a tam bude žít v ústranní. Pokud máte zájem, můžete si o Únorové revoluci podrobně přečíst v mé sérii „Pád posledního cara“, kterou naleznete na mém profilu. První díl zde.

Jak známo, naděje imperátora se nenaplnily a stejně tak se nenaplnily naděje ruského lidu v Prozatímní vládu vedenou Alexanderem Kerenským. Prakticky celé léto a podzim 1917 bylo jen čekání, co se stane a kdo nefunkční vládu svrhne. Skutečnost, že ji svrhli bolševici byla vlastně pouze shoda náhod a německých peněz. Jakým způsobem Němci financovali bolševickou stranu a tím umožnili Velkou říjnovou socialistickou revoluci si můžete přečíst zde.

Jistě jste si všimli, že jsem celý článek vůbec nezmínil jméno Vladimir Iljič Lenin. Zcela záměrně. Nikdo totiž nepředpokládal, že nějaká malá skupina bolševiků, kteří by bez německých peněz již ani neexistovali něco dokáže, a pokud náhodou ano, že se u moci udrží déle než pár týdnů, či maximálně měsíců. Když se Lenin ve svém švýcarském exilu dozvěděl o Únorové revoluci, upadl na čas do hluboké deprese, přičemž vůbec nechápal, jak je možné, že car padl bez jeho osobního přičinění. Ani po návratu do Ruska mu pšenka příliš nekvetla. Ač zažil triumfální návrat a přivítání, již o něco později se začal skrývat u přátel a bál vůbec vyjít na ulici. Pouze kombinace obrovských zmatků, ve kterých se tehdejší Rusko nacházelo, neutěšená situace v Petrohradě a naprosto neschopná Prozatímní vláda umožnila, že se bolševikům říjnový převrat zdařil.

Ovšem i po úspěchu převratu nepokládali Němci, Dohodové mocnosti ani Rusové z různých částí politického spektra Říjnovou revoluci za jakýmkoli způsobem zásadní událost. Byla to jen další část ruského boje o moc, kde se mezi sebou perou různé skupiny se střídavou úspěšností. A právě sem směřuji dnešní článek.

Jeden říjnový den, jakkoli dnes považován za zcela zásadní a možná nejdůležitější událost známé historie, byl jen střípkem, jen malým kamínkem v ruské revoluční mozaice. Veškeré její hodnocení a vnímání vzniklo až ex post.

Ve skutečnosti to byla ruská společnost a ruská mentalita, která toto všechno umožnila a která kráčela krok za krokem, krev za krví, smrt za smrtí, cestu za sebezničením, protože byla krví a smrtí po dlouhá staletí odkojena. Proto se toto všechno stalo v Rusku, a ne kdekoli jinde.

Prameny: