Článek
22. únor (7. březen) 1917
Ráno odjíždí car Mikuláš II. Alexandrovič z Carského Sela. Takřka tři roky války na něm zanechaly velké stopy. Do vlaku, který míří do Mogileva, kde má ruská armáda svůj hlavní stan, nastupuje unavený a strhaný muž.
Mnohokráte s sebou bral careviče Alexeje Nikolajevič. Nyní však ne. Ač na sobě nedává nic znát, cítí, že se blíží konec. Své milované ženě, carevně Alexandře Fjodorovně, před odjezdem oznámí, že se tentokráte u armády nezdrží dlouho a brzy se vrátí. Již kolem 1. (14.) března. Ve vlaku, mířícímu na frontu, si čte její dopis.
Alexandra: „Se smutkem a hlubokým neklidem jsem Tě pustila samotného bez našeho milého Babyho (tak říká celá rodina carevičovi Alexejovi). Prožíváme teď hroznou dobu! A je ještě těžší, když nejsme spolu, když Tě k sobě nemohu přivinout ve chvíli, kdy vypadáš tak unavený a utrápený. Bůh na Tebe vskutku seslal těžký kříž. Náš přítel (před dvěma měsíci zavražděný Rasputin) se na onom světe i za Tebe modlí, je nám teď ještě blíž, ale přesto bych tak ráda slyšela jeho konejšivý a povzbudivý hlas. Jen buď pevný, můj drahý, to je to, co Rusové potřebují. Nikdy jsi nevynechal příležitost projevit jim lásku a dobrotu. Teď jim ukaž tvrdou pěst. Sami si o to říkají. Kolikrát jsem od lidí slyšela: „My potřebujeme nad sebou bič.“ Je to zvláštní, ale taková již je zdejší povaha. Lidé se musí naučit se Tě bát. Pouhá láska nestačí. Vroucně Tě objímám. Čeká nás samota příštích nocí. Není s Tebou Tvé Sluníčko a se mnou můj Sluneční paprsek. Moje ruce Tě objímají. Moje rty Tě něžně líbají. Jistě to cítíš. Navěky spolu. Navěky nerozluční.“
Citovaný dopis nepředstavuje žádnou výjimku. Mikuláš a Alexandra se hluboce milovali. A jak si přáli a tolikrát si slíbili, také spolu zemřeli. Alespoň toto jim, těmto životem těžce zkoušeným lidem, osud dopřál.
Car odjel z hlavního města v době, kdy v Petrohradě začínaly protesty. Někdy je až neuvěřitelné, jaká náhoda může otočit kolem dějin. V zemi, která byla necelé tři roky ve válce vázlo zásobovaní, především pak velkých měst, a v minulých dnech udeřila na okolí města na Něvě velká sněhová bouře. Mnoho zásobovacích aut a vlaků tak na nějaký čas uvízlo a ve městě nebyl chléb. To vyústilo v počátek demonstrací.
Avšak problémy se zásobováním hlavního města v důsledku sněhové bouře, to byla jen poslední kapka do poháru, o kterém bychom dle známého rčení řekli, že přetekl, v Rusku však doslova explodoval.
O tom, že se něco stane, že se něco odehraje, že se něco chystá, si v Petrohradě štěbetali i ptáci na střechách. O nutné změně nejen ve vládě, ale také v čele země, či dokonce v samotném systému fungování Ruska, diskutovali v prvních měsících roku 1917 snad všichni. Od velkoknížat, přes petrohradskou smetánku, vládní i opoziční politiky, generály, až po umělce v salónech a lidi na ulicích.
Vladimir Puriškevič, známý ruský politik a jeden ze strůjců vraždy Grigorije Rasputina, si po setkání se šlechtici v paláci velkoknížete Kirilla Vladimiroviče poznamenal do deníku: „Když jsem vycházel z velkoknížecího paláce, stále ještě pod dojmem našeho rozhovoru, dospěl jsem k přesvědčení, že velkokníže spolu s Gučkovem a Rodzjankem zamýšlí proti carovi něco nepřípustného.“
A Puriškevič nebyl úplně daleko od pravdy, protože sám Alexandr Gučkov, bývalý předseda Státní dumy, momentálně v opozici vůči carovi, se později přizná slovy: „Nařečnilo se toho dost, aby nás mohli pověsit, ale udělalo se jen velmi málo pro realizaci našich plánů.“
Oproti tomu Michail Rodzjanko, současný předseda Státní dumy, toho času ve funkci již takřka šest let, rezolutně prohlašoval: „Přísahal jsem, a proto nikdy nebudu souhlasit se státním převratem.“ Jeho názor sdílela většina petrohradských šlechticů a politiků, kteří sice usilovně řečnili, co by se mělo udělat, avšak nikdo nesebral k rozhodné akci odvahu.
Alexandr Protopopov, ministr vnitra carského Ruska, ovšem bil na vládě na poplach. A nebylo se čemu divit. Od počátku ledna roku 1917 přistávalo na jeho stole jedno varovné hlášení za druhým. Byla ze všech koutů země, z fronty i zázemí, a všechna se nesla zhruba v tomto duchu: „Poplašné signály z revolučního podzemí a celkové zpropagandizování pracujících.“ Nebo: „Blíží se mimořádně závažné události, plné alarmujících důsledků pro ruskou státnost.“ Či například: „Podrážděnost vzrůstá. Živelné akce lidových mas jsou první a poslední etapou na cestě k nesmyslným excesům toho nejhoršího, co se může stát, k anarchistické revoluci.“
Když s těmito a desítkami dalších podobných zpráv přišel v Protopopov v únoru 1917 za carem, jen jej těmito sděleními podráždil a sama carevna před časem rezolutně prohlásila: „Revoluce v Rusku není a být nemůže. Bůh to nedopustí.“
Mikuláš, jenž byl v Petrohradě pod neustálým tlakem z mnoha stran (od členů vlády, Rodzjanka, velkoknížat, průmyslníků, i od Alexandry), a musel od všech politiků poslouchat, jak je situace neudržitelná, tak rád odjížděl k armádě. V hlavním stanu se cítil lépe. Stejné rozhodnutí učinil i v únoru 1917. V následujících dnech se proto dostal do vleku událostí, který mohl zastavit jen velkou rozhodností.
Krátce po příjezdu do Mogileva zaslal poslední car své ženě telegram: „Cítím se opět pevný, ale velmi osamělý. Děkuji Tobě a Babymu za dopis. Moc se mi stýská. Všechny Vás něžně líbám.“
Rodina je pro Mikuláše vše. Mnohem více než trůn, Rusko či vítězná válka.
Prameny:
- Edvard Radzinskij - Poslední car
- Orlando Figes - Lidská tragédie
- Richard Pipes - Dějiny ruské revoluce
- Ivan Izakovič - Život a smrt - Tragédie posledního ruského cara
- Deník cara Mikuláše II.
- Deník carevny Alexandery Fjodorovny
