Stavba bitevní lodi Orel - Příběh symbolizující Rusko

Příběh začíná krátce poté, co Japonci 8. února 1904 bez vyhlášení války napadli ruský přístav Port Arthur a vypukla tzv. rusko-japonská válka. Pro Rusko znamenala válka na Dálném východě obří množství problémů. A krom spousty jiných věcí pro vedení takové války postrádal car Mikuláš II. moderní bitevní lodě, které by se vyrovnaly těm japonským.

Výhodou a současně i nevýhodou ruského námořnictva bylo, že hned několik nových bitevních lodí třídy Borodino bylo buďto čerstvě spuštěno na vodu a probíhaly toliko důležité zkoušky a dokončovací práce či byly více či méně rozestavěné v pobaltských docích. Výhoda spočívala v tom, že šlo o lodě moderní a připravené čelit nejnovějším japonským lodím. Nevýhoda pak zase v tom, že lodě Borodino, Kňaz Suvorov a Orel se teprve dokončovaly a nedalo se s s nimi, a tedy i s vyplutím k břehům Japonska, počítat dříve než na podzim 1904.

My se zaměříme na bitevní loď Orel, jejíchž stavba byla započata již v červnu roku 1900, ke slavnostnímu spuštění na vodu došlo v červenci 1902, avšak v době vypuknutí války měla stále daleko k dokončení a zařazení do služby. Proto bylo rozhodnuto práce zrychlit. Nejprve někoho na ruském ministerstvu námořnictva napadlo, že by bylo dobré všechny rozestavěné lodě převést do Kronštadtu a dokončovat je zde společně. Skutečnost byla taková, že jen samotná přeprava lodí a následný chaos způsobil zpoždění ve stavbě o měsíce. Místo jedné lodi se zde mělo pracovat na čtyřech. Na něco takového nebyl jednak Kronštadt připraven, co se prostoru týče a jednak dramaticky chyběly pracovní síly, které bylo potřeba neustále dovážet z Petrohradu. Týdny se nepracovalo, protože nikdo nevěděl, co má dělat.

Orel měl velké problémy už s pouhým přesunem do Kronštadtu. New York Times referovaly o událostech: „Petrohrad, 2. května 1904. Nově stavěný Orel, na němž probíhají dokončovací práce, uvázl včera na písečné lavici v Něvě. Protože je obtížné jej odsud dostat, byl z Kronštadtu vyslán ledoborec Jermak, aby se tahem pokusil loď uvolnit.“ Po velkém úsilí se dílo podařilo, avšak loď si příliš klidu neužila. O pár týdnů později se Orel u mola naklonil na bok a zpátky se nedokázal narovnat. Nešlo o sabotáž, ale o typický ruský šlendrián.

V Kronštadtu, kde pravá ruka nevěděla, co dělá levá, nikdo nepohlídal stav úvazníků lodi a Orel utrpěl celkem výrazná poškození, které se muselo dlouze opravovat. Na incidentu si světový tisk opět pochutnal. Budeme znovu citovat New York Times: „Kronštadt, 22. května 1904. Bitevní loď Orel, kterou sem přitáhli před několika dny, aby na ni osadili hlavní baterii a provedli dokončovací práce, než půjde před komisi, se v noci na 20. května náhle potopila u svého kotviště. Začalo se pracovat na vypumpovávání vody.“

Všechny tyto problémy znatelně prodloužily práce na lodi Orel a čím dál více bylo jasné, že loď nestihne vyplout spolu s ostatními na Dálný východ a bude je muset cestou dohnat. Proto byli někteří námořníci najati jako dělníci, aby na lodi pracovalo naráz více lidí. Práce podle toho vypadaly a Orel cestou k Japonsku postihne na dvacet větších či menších poruch.

Orel vyplul z Kronštadtu 17. září 1904, ale příliš daleko se nedostal. Nezkušení námořníci, kteří ještě nedokázali loď pořádně ovládat najeli na mělčinu. Chyba však nebyla pouze na straně námořníků, ale rovněž došlo při neprofesionálním dokončování lodi k jejímu přetížení a ponor tak o dvě stopy překročil maximální hloubku plavebního kanálu. Vyprošťování vypadalo jako v nějakém komediálním němém filmu. Nejprve se loď snažily vyprostit remorkéry, ale tyto pokusy skončily neúspěchem. Nakonec nezbylo než přitáhnout lodní bagry, které se dva dny snažily loď kousek po kousku podhrabávat. Po obří dřině se dílo zdařilo, loď byla znovu zkontrolována a 19. září 1904 se na druhý pokus vydala na cestu k japonským břehům.

Dostavba všech bitevních lodí třídy Borodino, jejich poslední kontrola před plavbou, cvičné střelby a následné vyplutí proběhlo v takové rychlosti, zmatku a chaosu, že nemůže nikoho překvapit, kolik desítek poruch a nehod se na lodích během dlouhé plavby stalo. Ruské štábní dějiny zmiňují, že z bitevních lodí Borodino, Kňaz Suvorov a Imperátor Alexander III. se během jediných praktických střeleb v Revelu vysvětlilo všeho všudy třikrát a bitevní loď Orel si před plavbou nevystřelila dokonce ani jednou.

Admirál Zinovij Petrovič Rožestvenskij tak vyplul na moře se spěšně dokončenými a nevyzkoušenými loděmi bez dělostřeleckého zácviku, s minimem munice na cvičné střelby a s námořníky, jejíchž nemalá část byli narychlo naverbovaní rolníci, kteří nikdy předtím neviděli moře. Po mnoha peripetiích a zcela bezprecedentní námořní odyseje doplula ruská 2. Tichomořská flotila na konci května 1905 k japonským břehům a v bitvě u Cušimy byla japonským námořnictvem na hlavu poražena a takřka kompletně rozprášena.

Paradoxem dějin je, že právě bitevní loď Orel dopadla ze všech lodí třídy Borodino nejlépe. Dostala sice u Cušimy takřka 50 zásahů, avšak na rozdíl od Borodina, Kňaze Suvorova a Imperátora Alexandera III. nebyla potopena. Místo toho byla Japonci zajata a sloužila v japonském císařském námořnictvu pod jménem Iwami.

Prameny: