Článek
Hladomor z let 1891-1892 nebyl, na rozdíl od sovětských hladomorů, vyvolán vládnoucím garniturou. Byl způsoben jen a pouze příšerným počasím. Avšak, jak zjistíme dále, carská vláda nastalou krizi absolutně nezvládla.
Všechno začalo už na podzim roku 1890. Krutý mráz přišel již v říjnu a velká část zasetého obilí nemohla vzklíčit. Krutě mrzlo celou zimu. Teploty klesaly pravidelně pod mínus třicet stupňů. Nenapadl však takřka žádný sníh. Osení proto zmrzlo. Na jaře vše pokračovalo silným větrem. Posléze přišlo velmi brzké léto. Navíc neobvykle suché léto. Například v Caricynu nepršelo 96 dní či v Saratově 88 dní. Není tedy divu, že sklizeň byla bídná. Na některých místech Ruska klesl její objem až o 90 %. V průběhu pár měsíců začali hladovět lidé od Uralu až po Černé moře.
Vláda byla o všem dobře informována. Gubernátoři i zemstva posílala do Petrohradu jednu zoufalou žádost za druhou. Hrabě Voroncov-Daškov z Tambova informoval cara osobním dopisem již 3. července 1891: „Připravujeme se na hlad. Ozimy dopadly katastrofálně a situace vyžaduje okamžitou pomoc!“
Hlad se šířil rychlým tempem. Do podzimu hladovělo na 35 milionů lidí a rolníci neměli vůbec žádné zásoby na zimu. V mnoha oblastech byla situace tak tristní, že lidé museli strhávat došky ze střech, aby měli čím nakrmit koně. Bez koní by totiž zemřeli najisto. Aby katastrof nebylo málo, vypukly ještě ke všemu epidemie tyfu a cholery. Vláda, ve snaze zabránit šíření těchto epidemií do dalších oblastí Ruska, vysílala do vesnic strážní oddíly, které měly za úkol nedovolit nakaženým rolníkům opustit své domovy.
Při řešení hladu vláda naprosto selhávala ve všech směrech. Přitom existovalo celkem jednoduché řešení, jak hladovějící rolníky nasytit a šíření hladomoru zastavit již na samotném počátku. Bohužel, ruská vláda se neodhodlala k tak razantnímu kroku, jakým by byl zákaz vývozu obilí. Proti se postavil především ministr financí Ivan Vyšněgradskij, na kterého vyvíjela silný nátlak početná skupina obchodníků s obilím, kteří měli eminentní zájem, aby tento zákaz nepřišel či přišel co nejpozději. Nakonec zvolila vláda řešení, které nic neřešilo.
Schválně dlouho odkládala vyhlášení zákazu vývozu obilí, aby měli obchodníci dostatek času prodat své obilí na západních trzích a když samotný zákaz v polovině srpna přišel, bylo již takřka všechno obilí prodáno v zahraničí. Ruský lid se rozhněval na carský režim jako ještě nikdy. Kdyby neúroda postihla celé Rusko či všechny oblasti rovnoměrně, mohla by to vláda prezentovat tak, že s důsledky nemohla nic dělat. Avšak, to nebyl případ hladomoru z let 1891-1892. Ten zasáhl především jižní oblasti Ruska, zatímco v ostatních částech bylo obilí dost. Vláda se však rozhodla problém dlouho ignorovat a následně odkládat řešení problému.
Nelze rovněž opomenout obrovskou zaostalost ruského zemědělství a ruských rolníků, kteří na konci 19. století používali podobné prostředky a způsoby obdělávání půdy jako Evropané v dobách středověku. Taktéž se na obtížné distribuci pomoci podepsal příšerný stav cest.
V momentně naprostého zoufalství a s nastupující zimou přichází carská vláda se zcela revolučním krokem. 17. listopadu 1891 se car obrací k lidu a žádá jej, aby začal vytvářet dobrovolné organizace, které budou pomáhat oblastem naplno zasaženým hladomorem. Reakce ruského lidu dalekosáhle přesáhla očekávání vlády. Vasilij Malachov vzpomíná: „Lidé nejrůznějších přesvědčení a povah se pustili do díla. Mnozí opustili své zaměstnání a šli pomáhat do vývařoven a během epidemií lékařům. Při této práci přišlo nemálo lidí o zdraví.“
Nešlo jen o prostý lid. Do pomoci se aktivně zapojil kníže Georgij Lvov, spisovatelé Lev Tolstoj či Anton Čechov. Šlechtici zakládali veřejné výbory a přispívali do sbírek. Organizace careviče Nikolaje vybrala miliony rublů. Zemstva poslala přes sto milionů rublů. Konkrétně Lev Tolstoj se svou ženou a dcerami přispěl velkým dílem k zajištění alespoň základní pomoci trpícím. A sám trpěl, když pozoroval důsledky hladomoru a jak se projevuje na lidech. Zešedivěly mu vousy, zřídly vlasy a hodně zhubl.
V téže době se informace o ruském hladomoru dostávají do světa. A především v Americe dopadají příběhy hladovějících Rusů na úrodnou půdu. Vzniká tzv. „Ruský výbor pro pomoc při hladomoru“, který vede John Hoyt a okamžitě organizuje sbírky po celých USA. Američané se skládají nejen na nákup léků, jídla, obilí a toliko potřebného osiva, aby Rusové měli naději na úspěšnou úrodu, ale také na pronajmutí lodí, které vybranou pomoc dopraví přímo a co nejrychleji do Ruska. Vše probíhá v horečném tempu. V prosinci 1891 začínají v Americe první sbírky, zmíněný „Ruský výbor“ je založen v lednu 1892 a první loď vypluje již v únoru 1892. To je přímo neuvěřitelný výkon uvážíme-li, že se bavíme o době konce 19. století.
Americké lodě s pomocí začínají připlouvat do Ruska od března 1892 a pokračují v dodávkách až do léta téhož roku. Pomoc má kulturní i politickou odezvu. Slavný ruský (arménský) malíř Ivan Ajvazovskij namaloval několik obrazů právě s tematikou amerických dodávek Rusku. A v roce 1893 vyslal carský dvůr velkoknížete Alexandera Michaljoviče na oficiální cestu do Spojených států amerických, aby zde člen dynastie Romanovců osobně poděkoval americkému lidu za rychlou a nezištnou pomoc Rusku v době nouze nejvyšší.
Rusové tak sice byli vděčni Američanům za veškerou pomoc, avšak o to více byli naštvaní a frustrovaní ze své vlastní vlády. Na jedné straně lze říci, že právě v těchto chvílích došlo ke skutečnému zrození ruského národa. Na druhé straně ale také došlo k obřímu nárůstu socialistů. A nejenom jich. Marxismus se pro mnoho, především mladých, Rusů začínal stávat náboženstvím. Petr Struve později vzpomínal, že události z doby hladomoru z něj udělali většího marxistu než celý Kapitál dohromady. Společnost se zásadně zpolitizovala a zradikalizovala.
Sociální a společenské změny, které ve svém důsledku vedly nejen k vytvoření ruského národa, ale také k masivní vlně socialistického terorismu na přelomu 19. a 20. století, začaly právě tzv. Carským hladomorem. A tady také začala cesta k ruským revolucím roku 1917.
Prameny:
- Orlando Figes - Lidská tragédie
- Richard Robbins - Famine in Russia, 1891–1892
