Carevič Nikolaj - Poslední naděje Ruska

Nikolaj Alexandrovič se narodil 20. září 1843 tehdejšímu carevičovi Alexanderovi, který vstoupí do historie jako Alexander II. a jeho manželce Marii Alexandrovně v Petrohradě. Přestože měl manželský pár ještě dalších sedm dětí, malý Niks byl odmala naprosto zbožňován. Již jako dítě prokazoval neuvěřitelnou bystrost, začal velmi brzy mluvit a rodiče jej svěřili do péče těch nejlepších učitelů a vychovatelů. Důležité je, že nejen ruských ale také evropských. A učitelé byli z Nikse stejně nadšení, jako jeho rodiče.

Lidé, kteří měli možnost dříve vychovávat a učit ty nejnadanější děti, označovali Nikse přívlastky jako: „Naděje Ruska“, „skvostný mladý člověk“, „bystrý a pronikavý rozum“. A nečinili tak proto, aby pochlebovali carskému páru. Takto psali o mladém muži i ve svých denících. Krom nesmírné inteligence a fascinující paměti byl Niks krásné dítě a vyrostl v krasavce, před kterým se dámám na petrohradském dvoře podlamovala kolena. A co je ještě důležitější, měl skvělé vychování pravého anglického gentlemana a dobré srdce.

To je v ruských dějinách věc krajně neobvyklá. Prakticky všichni ruští carové se totiž dělí na dva typy. Buďto na hloupé dobráky nebo inteligentní ničemy. V osobně Nikse se však podařilo zkombinovat to nejlepší možné.

Roku 1855 umírá car Mikuláš I., jeho syn carevič Alexander se stává carem Alexanderem II. a tehdy dvanáctiletý Niks je nově ruským carevičem Nikolajem. Carevič má za sebou vyrůstání s bratry Alexandrem, Vladimirem a Alexejem. A před dvěma lety se narodila malá Marie. Všechny děti spolu skvěle vychází a především s bratrem Alexandrem, s milovaným Sašou, má Niks výborný vztah. A přitom bratři ani nemohou být rozdílnější. Zatímco Niks je intelektuál zrozený pro vládnutí, Saša je obrovský dobrotivý hromotluk, který ohýbá v rukou podkovy.

I následující léta probíhají dokonale. Nikolaj se mění v dospělého muže, který je systematicky připravován na vládnutí, jeho otec ruší v Rusku nevolnictví a zavádí další reformy. Panuje všeobecný předpoklad, že po budoucím nástupu na trůn bude Niks v reformách pokračovat. Velký vliv na Nikse má jeho strýc Konstantin, mladší bratr cara Alexandera II. Kosťa je v Petrohradu znám jako velký liberál a doufá, že po reformách bratra přivede později jeho synovec Rusko ke konstituci. A blíží se důležitý moment života Nikolaje. Výběr nevěsty.

Volba padne na padne na princeznu Dagmar, dceru dánského krále Kristiána IX., kterého později dějiny označí jako „Tchána Evropy“. Dagmar je jemná, chytrá, vyhlášená krasavice a k tomu rodinný typ. Zkrátka, optimální manželka pro intelektuálního Nikse. Byla to láska na první pohled. Je netradiční, aby byl pár z domluveného sňatku nadšen a protějškem, kterého nikdy předtím neviděl, tak okouzlen, jako byl Niks z Dagmar a Dagmar z Nikse. Dochovalo se několik dopisů Nikse matce i otci, jak je z Dagmar unešený. Ostatně, ani o tom Niks nemusel psát. Každý na první pohled viděl, o jak krásný pár jde. A pak všechno zničil jeden moment. Jedna hloupost. Jedna dětinská hra.

Někde se lze dočíst, že carevič spadl z koně. To však není pravda. Krátce předtím, než se carevič vydal na kavalírskou cestu po Evropě, přijel k němu do paláce na návštěvu Nikolaj Lichtenberský. Oba mladí muži si spolu v dětství hrávali a rádi zápasili. A teď se rozhodli, že se se po letech spolu opět utkají v zápase.

Na události se podíváme prostřednictvím vzpomínek Alexandery Patkulové: „Při zápase se tak silně uhodil o roh mramorového stolu, že kdyby ho nezachytili, tak by upadl. Můj muž tehdy sloužil v Zimním paláci a zrovna v tu chvíli vešel do sálu, kde si Jejich Veličenstva hrála, aby je pozdravil. Když uviděl, jak je následník bledý a nemůže se hýbat, rozběhl se pro sklenku vody. Muž se vyptával, co se stalo a když mu velkokníže Alexander vše vyložil, řekl hraběti Stroganovovi (učitel Nikse), že je třeba neprodleně zavolat lékaře. Neboť zhmoždění páteře není žádný lehký úraz a nesmí se zanedbat. Žádnou zvláštní pozornost však tomu nevěnovali.“

Od té doby trpěl carevič bolestmi zad, měl obtíže při jízdě na koni a při chůzi se začal trochu hrbit. Otec si z něj dělal legraci a Niks se tak přemáhal. Poté, co první bolesti odezněly, se carevič vydal na cestu po Evropě a zamířil do severní Itálie. S Dagmar si celou dobu vyměňoval milostné dopisy, avšak jak se jeho stav začal zhoršovat, psal Niks stále méně, až se Dagmar bála, že si v Itálii našel milenku.

Pravda však byla mnohem horší. Carevič, který si postupně stěžoval na bolesti zad, krku a hlavy, byl ve francouzském Nice konečně diagnostikován zkušenými lékaři a verdikt byl krutý: zánět mozkových blan. Dodnes se spekuluje, jak velká souvislost byla mezi zraněním při zápase a následným zánětem mozkových blan. Je však jednoznačné, že až do nehody byl Nikolaj zcela zdravý mladý muž v dobré fyzické formě a od oné nehody doslova chátral před očima.

V polovině dubna 1865 dostal car Alexander II. telegram z Nice, ve kterém se dozvěděl přesnou diagnózu a konstatování, že synovi zbývají maximálně týdny života. Car na nic nečeká, okamžitě dá rozkaz k přípravě na cestu do Nice a posílá telegram Dagmar do Kodaně. Nikdy v historii se nevypravil carský vlak rychleji a uhání Evropou. V Berlíně na nádraží obejme cara Alexandera císař Wilhelm I. a k vlaku se připojí vagon princezny Dagmar, která přijela z Kodaně. Vlak s rodiči a snoubenkou umírajícího careviče sleduje celá Evropa.

Na pařížském nádraží pozdraví carský vlak Napoleon III. a odtud již car Alexander II., carevna Marie, jejich druhý nejstarší syn Alexander, princezna Dagmar a její matka dánská královna Luisa míří plnou parou do Nice. K neuvěřitelné úlevě všech dorazí včas. Cesta z Petrohradu do Nice trvala v roce 1865 tři dny a tři noci. Nepředstavitelný výkon nespočtu lidí.

Carevič umírá ve vile Bermond a nikdo už neřeší dvorskou etiketu. Do jeho pokoje doslova vběhnou všichni naráz se slzami v očích. Niks se na ně usmívá. Dočkal se. Dnem příjezdu je 22. duben 1865 a v tu chvíli nezbývá Nikolajovi ani 48 hodin života. V šest hodin ráno 24. dubna 1865 je carská rodina vzbuzena doktorem se slovy, že carevič umírá. Přiběhnou k posteli a slyší: „Otče, opatrujte Sašu, je to čestný, laskavý člověk…“ Pak ještě požádal rodinu, aby se postarala o Dagmar.

Romanovci sice později vytvořili legendu, že na smrtelném loži sepjal ruce bratra Saši a Dagmar, ale velmi pravděpodobně jde jen o legendu vytvořenou pro „vysvětlení“, proč později Dagmar oženili s Alexanderem.

Ve věku nedožitých 22 let zemřel jeden výjimečný mladý muž, který měl potenciál změnit nejen ruské, ale ve svém důsledku i světové dějiny. Osud nepřál ani jemu, ani Rusku, ani světu.

Carem se posléze stal Saša, tedy Alexander III., který žádné reformy Ruska nejenže neumožnil ale naopak některé z reforem svého otce zrušil či omezil v důsledku úspěšného atentátu na cara v roce 1881.

Prameny: