Hermann Göring před Norimberským tribunálem

Úvodem je třeba říci, že dnešní článek nemá ambici rozebírat zločiny, kterých se Göring dopustil. Ty jsou zcela nesporné, všeobecně známé a není třeba o nich vést dlouhé diskuze. Ambicí článku je podívat se blíže na psychiku a uvažování člověka zcela ovládaného ctižádostí a přesvědčením o své nadřazenosti.

Možnost nahlédnout do mysli nejprve slavného leteckého esa a legendy Velké války, později pučisty, nacisty, zakladatele Gestapa, zloděje umění, a nakonec válečného zločince, nám dá doktor Gustave Gilbert. Americký psycholog, který prováděl psychologické či inteligenční testy a vyšetření zajatých nacistů.

8. března 1946 se soud v Norimberku začal zabývat „případem Göring“. Proces nezačal pro Göringa dobře. Jeho sekretářka, povolaná obhajobou, odmítla vypovídat a pobočník Karl Bodenschatz lhal tak amatérsky, že jej žalobce Robert Jackson velice rychle ze lží usvědčil a výpověď zesměšnil. Ostatní obvinění povětšinou neměli Göringa rádi a dobře se bavili. Avšak Göring nadále hrál roli neskonale sebevědomého muže: „Počkejte, až se Jackson pustí do mne. To nebude mít tak snadné.“ Když si však bral cigaretu od doktora Gilberta, ruce se mu chvěly. Večer se v cele svěřil: „Prožil jsem zajímavý život. Kdybych ho mohl prožít znovu, vyvaroval bych se určitých chyb. Ale byl by tu nakonec nějaký rozdíl? O svém vlastním osudu moc nerozhodujeme.“

Následovalo několik dnů výslechů svědků. Svědčil například Paul Körner či polní maršál Albert Kesselring. Všechna pozornost se upínala k 13. březnu, právě tento den měl před soudem vystoupit Göring. Ač nervózní, hned od prvních minut projevoval svou aroganci: „Stále neuznávám autoritu soudu. Mohu říci, jako Marie Stuartovna, že mohu být souzen jen soudem peerů.“ Dále zcela odmítl princip mezinárodního soudu: „Ať je to jakkoli, postavit představitele suverénního státu před cizí soud je troufalost v dějinách neslýchaná.“

Jeho řeč před soudem byla pro žalobce, soudce, ostatní obviněné i veřejnost naprostý šok Chlubil se. Vychloubal. Každý, kdo předstoupil před Norimberský tribunál, dělal vše proto, aby si zachránil život. Odmítal odpovědnost či tvrdil, že jen plnil rozkazy. Göring ne.

Své vyprávění začal výčtem vyznamenání a úspěchů, kterých dosáhl za Velké války. Popisoval první setkání s Hitlerem. Neopomenul zmínit, že na Hitlera udělal velký dojem a ten jej prosil o spolupráci. Zdůrazňoval své zásluhy na vybudování NSDAP, formování SA, založení Gestapa či koncentračních táborů pro komunisty. S hrdostí vzpomínal na chvíli, kdy byl zvolen předsedou Reichstagu.

Dalšího dne, zřejmě posilněn dojmem ze své včerejší řeči, Göring ještě přidal. Mluvil o 30. letech a „budování“ Německa. Zřejmě nejčastěji používané slovo v jeho řeči bylo „já“. Díky němu byla snížena nezaměstnanost. Díky němu bylo vyzbrojeno Německo a zabráno Rakousko. Posléze začal hájit věznění duchovních v koncentračních táborech. Bylo to prý nutné pro vyloučení církve z veřejného života. Dostal se k norimberským zákonům. Věřil, že bez nich by židé Německo zcela zničili. To byla pro ostatní obviněné tvrdá rána. Otevřené přiznání.

Když u oběda potkal doktora Gilberta, dmul se Göring pýchou: „Tak jaké to bylo?“ zeptal se, „Nemůžete říct, že jsem se choval zbaběle, není-liž pravda.“ Gilbert přisvědčil a ocenil, že na sebe Göring vzal zodpovědnost.

Odpoledne došlo na přetřes obsazení Československa. Stejně tak přijal odpovědnost za útočné plány proti Polsku a Norsku. A i nadále pokračoval ve vychloubání před doktorem Gilbertem: „A to všechno říkám zpaměti! Mám napsaných jen pár poznámek!“ Hans Frank to komentuje slovy: „Konečně je řečníkem č. 1. To vždycky chtěl.“

20. března došlo ke křížovému výslechu, který vedl žalobce Jackson. Göring bojoval velmi tvrdě. Útočil. Vysmíval se. Opakovaně se uchyloval k „whataboutismu“. Snažil se poukazovat, čeho všeho se dopustila Amerika, jaké země obsadila, na koho zaútočila, jak bombardovala.

Největší střet nastal v židovské otázce. Zde Göring sám sebe prezentoval jako člověka, který o plynových komorách nic nevěděl, blíže se o židy nezajímal, neměl na to ostatně během války čas. Žalobce Jackson však dokázal, že Göring kradl židovský majetek. Přitěžující pro Göringa byla také skutečnost, že jako předseda Reichstagu vyhlásil norimberské zákony a že udělil židům obří pokutu po Křišťálové noci.

Odpolední křížový výslech se soustředil na loupení uměleckých předmětů, které Göring prováděl po takřka celé Evropě. Ač velmi unaven, byl Göring se svým výkonem při křížovém výslechu hodně spokojen. Ke spoluobviněným pronesl při večeři: „Když se všichni budete aspoň z poloviny chovat tak jako já, bude to dobré. Musíte být opatrní, každé slovo je možné překroutit.“

Jednání pokračovalo i 21. března. Výslech tentokráte vedl Brit David Maxwell Fyfe, který na rozdíl od Američana Jacksona zachoval ve střetu s Göringem více klidu a nepouštěl se do emotivních hádek. Právě v nich byl Göring nejsilnější a užíval si, jak Jacksona provokuje. Nejprve Fyfe úspěšně prokázal, že Göring nechal povraždit důstojníky RAF, kterým se předtím podařilo utéci z tábora v Saganu. A odpoledne se Fyfe Göringa zeptal, zda i nadále zachovává loajalitu k Hitlerovi. Po chvíli říšský maršál klidně odpověděl. Prohlásil, že neschvaluje vraždění, ale nepřestává být loajální jen proto, že se dobré časy změnily v časy zlé. Dále hájil Hitlera a omlouval jej, že nepochybně neznal rozsah vraždění a ihned dodal, že on osobně o tom vůbec nic nevěděl. Poprvé mluvil tiše, bez emocí.

I přes konec, ve kterém jej Brit dostal do úzkých, nezmizela Göringova spokojenost. Večer v cele řekl: „Nezapomínejte, že jsem měl proti sobě nejlepší právnické hlavy Anglie, Ameriky, Ruska a Francie se všemi jejich právními uzancemi. A já stál proti nim úplně sám!“

Gilbert poznamenává, že Göring v sobě měl něco ze středověkého rytířství. Toužil po uznání od nepřítele. Doufal, že obhajoba na soudce zapůsobila. Göring řekl, že v závěrečné řeči na sebe vezme formální odpovědnost v židovské otázce, přestože netušil, co všechno se dělo. K tomuto tématu se ve večerní debatě s americkým psychologem opakovaně vracel: „Já jsem si jen myslel, že odstraníme židy z jejich pozic ve veřejném životě a ve vládě a tím to skončí. Nezapomínejte, že oni proti nám rozpoutali strašlivou kampaň po celém světě.“

Došlo také na loajalitu Göringa k Hitlerovi. Nejprve se říšský maršál pochlubil, jak skvěle z otázky unikl a posléze uvedl loajalitu, která mu vždy byla příkladem: „Znáte jistě historii Nibelungů. Už jako dítě jsem je obdivoval. Jak Hagen zabil Siegfrieda, protože si to přál Gunther. A potom Kriemhilda vyzvala své tři bratry, aby se pomstili. Ale ti řekli Hagenovi: „Ačkoli jsi našim nepřítelem, musíme se sklonit před tvou věrností králi.“ Vidím ten obraz přímo před očima. Jak stáli před ním se štíty a prohlásili, že pro jeho věrnost králi ho budou chránit před každým útokem.“ Göring byl po celou dobu vyprávění o Písni Nibelungů jako zasněný.

Dalšího večera se oba muži k věrnosti ještě jednou vrátili. Doktor Gilbert zmínil, že navštívil Göringovu ženu Emmu a malou dceru Eddu. „Vaše paní byla skoro zoufalá z vaší slepé věrnosti k Hitlerovi, po všem tom utrpení a jeho rozkazu o vašem zastřelení. Dodala, že by si vás přála vidět alespoň na pět minut.“ Göring se při těchto slovech Gilberta krátce usmál a po chvíli psychologovi odpověděl: „Ano, já vím. Může mě ovlivnit v mnoha věcech, ale pokud jde o zásady, nemůže mě zviklat nic. Nic. Mohla prosadit své v domácnosti, mohla mě přimět k tomu, abych pro ni udělal všechno možné, ale když jde o tyto základní věci v životě muže, to už není záležitost pro ženy.“

Hermann Göring, muž, který nadevše miloval svou ženu a dceru, se ani v těchto chvílích nedokázal odvrátit od muže, který jej chtěl nechat zastřelit. Jeho prapodivná loajalita, vydávaná za rytířství, je dodnes jak nepochopitelná, tak také hrozivá.

Závěrem dodám slova, jež pronesl Göring k doktoru Gilbertovi 18. dubna, a která by měla být věčným mementem:
„Samozřejmě, lidé válku nechtějí. Proč by měl chudý rolník toužit po tom riskovat svůj život ve válce, když to nejlepší, co může čekat, je, že se vrátí zdráv zpět. Prostí lidé válku nechtějí. Ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, ba ani v Německu. To je samozřejmé. Ale nakonec jsou to vůdcové země, kteří určují politiku, a je vždycky lehké získat lid k její podpoře. Ať už v demokracii či fašistické diktatuře. Národ je vždy možno přivést k tomu, aby poslechl svého vůdce. To je úplně jednoduché. Stačí, když se lidem řekne, že se na jejich zemi připravuje útok, pacifisty obvinit z nedostatku vlastenectví a z toho, že zemi vystavují nebezpečí. A tak to funguje v kterémkoli státě.“

Prameny: