Jeden den v pekle - jeden den v bolševickém Rusku

Zápis v deníku profesora Petrohradské univerzity Vasilije Vodovozova z 3. prosince 1920:

"Popíši svůj den, ne že by šlo o detaily nějak zvlášť zajímavé, ale jsou typické pro život téměř každého člověka, s výjimkou několika nejvyšších.

Dnes jsem vstal v devět ráno. Nemá cenu vstávat dřív, protože je tma a domovní světla nesvítí. Není prakticky čím topit. Služku již nemáme. Musel jsem rozehřát samovar, postarat se o nemocnou ženu (leží se španělskou chřipkou) a nanosit do kamen. Vypil jsem trochu kávy z ovsa, bez mléka a bez cukru. Jinak to už dnes není možné a snědl krajíc chleba z bochníku, který jsme koupili před čtrnácti dny za 1 500 rublů. Namazal jsem si ho kouskem másla, a tak jsem na tom byl lépe než mnozí jiní. V jedenáct jsem mohl vyrazit. Jenomže jsem měl po takové snídani pořád hlad. Rozhodl jsem se tedy najíst ve vegetariánské jídelně. Je velice drahá, ale je to jediné místo v Petrohradě, které znám, kde se člověk může najíst, aniž by musel žádat o souhlas nějakého komisaře. Jak se ukázalo, i tato jídelna byla zavřená a měla otevřít nejdřív za hodinu.

Tak jsem se vypravil do Třetí petrohradské univerzity, která je ve skutečnosti jako univerzita zavřená, ale stále zde vaří menza, v níž jsem zapsaný na stravování. Doufal jsem, že tam dostanu něco k jídlu pro sebe, svou ženu a naše přátele Vedenské. Ti jsou zde také přihlášeni ke stravování. Ale ani tam jsem neměl štěstí, narazil jsem na dlouhou frontu, která se vůbec nehýbala. Co se děje? Pokazil se kotel, takže minimálně další hodinu se nebude dít nic.

Jestli toto bude číst nějaký člověk ve vzdálené budoucnosti, mohl by nabýt dojmu, že jsme čekali na nějakou hostinu. Ale celé jídlo se obvykle skládalo z jediného chodu. Řídké polévky s bramborem nebo zelím. Na maso ani pomyšlení. To dostává jen pár privilegovaných.

Rozhodl jsem se odejít a najíst se až po práci. Jenomže do jedné hodiny odpolední nepřijela tramvaj, a tak jsem se vrátil do jídelny. Jídlo nebylo, zato byla vyhlídka na další hodinu a půl dlouhé čekání. Nedalo se dělat nic jiného než jít do práce o hladu.

Na Nikolajevském mostě jsem se konečně dostal do tramvaje číslo čtyři. Nešel proud a tramvaj se nepohnula z místa. To vážně nepochopím. Všechny tramvaje se zastavily, ale proč vůbec vyjely na trať, když bylo jasné, že nedojedou? Někteří lidé zůstali sedět na místech. Jiní se nakonec zvedli a vydali se pěšky na místo určení. O dvě hodiny později jsem viděl, jak se tramvaje rozjely, ale v pět hodiny zase stály.

Ve dvě hodiny odpoledne jsem dorazil do archivu pěšky. Zdržel jsem se půldruhé hodiny a pak jsem šel do univerzity. Slyšel jsem, že se má vydávat zelí. Nevěděl jsem ovšem komu. Možná profesorům, jistá šance na to byla. Ale zase jsem neměl štěstí. Ukázalo se, že zelí nedošlo a bude se vydávat až zítra. Ovšem ne profesorům, ale jenom studentům. Navíc jsem zjistil, že příští týden nebude příděl chleba. Říkalo se, že se všechen už rozdal komunistům, kteří jsou v čele všech těch výborů.

Z univerzity jsem se vydal domů, dohlédl na ženu, udělal, co bylo třeba a vrátil se do vegetariánské jídelny v naději, že se najím. Opět jsem měl smůlu. Všechno se už vydalo a další bude nejdříve za hodinu. Rozhodl jsem se nečekat a zašel jsem se zeptat Vedenských, jestli by si tam nestoupli na hodinu do fronty.

Domů jsem se vrátil v pět odpoledne. Tam mi přálo poprvé za ten den štěstí. Rozsvítila se světla v našem sektoru (Petrohrad je rozdělen, co se týče elektřiny, na sektory a vzhledem k nedostatku energie má každý sektor večer svou chvíli). Získal jsem tak vzácnou hodinu na čtení. První hodinu za celý den, kdy jsem se zrovna nehonil za jídlem, chlebem nebo zelím a ani jsem nenosil dříví. V šest jsem se šel najíst k Vedenským a vrátil se dopsat tyto řádky. Pak zhasli. Večer nás přišel navštívit jeden náš známý. Poté jsme při svíčce rozehřáli samovar, napili se s ženou čaje a šli jsme spát."

Zde je nutno připojit několik poznámek. Tak, jako profesor Vodovozov žili prakticky všichni obyvatelé ruských měst na počátku 20. let 20. století. Tedy, abychom byli úplně přesní, většina měšťanů na tom byla ještě hůře. Mnozí neviděli máslo celé roky a o mléku ani nemluvě. Grigorij Zinovjev, bolševický vůdce, který stál v čele petrohradského sovětu, neutěšenou situaci komentoval slovy, že příděly chleba jsou pouze takové, aby člověk nezapomněl, jak voní.

Na příděl bylo úplně všechno. Od elektřiny, přes chleba, tabák, oblečení, palivo až po knihy. Jenže tím, že nikdo za svou práci nedostával náležitou odměnu, protože peníze neměly prakticky žádnou hodnotu, nebyli lidé motivovaní, aby pracovali a vyráběli. Takže po nějakém čase nebylo ani co přerozdělovat.

Většinu času trávili lidé ve frontách a na úřadech. Právě na úřadech si dělníci poprvé všimli, že na rozdíl od nich jsou komunističtí úředníci dobře živeni a šaceni. Nebyla to žádná náhoda. Členové strany dostávali mnohem více přídělových poukázek než všichni ostatní, a především měli přístup na černý trh se zbožím.

Velice rychle začalo být zjevné, že experiment se zavedením socialismu dekretem nemůže uspět. Lenin pochopil, že jestli města plná dělníků rychle nenasytí, jeho režim skončí úplně stejně, jako ten carský. Zoufalí lidé, kteří nebudou mít co ztratit, jej prostě svrhnou. Proto Lenin rozhodl o dvou důležitých krocích. Jednak zavedl tzv. Novou ekonomickou politiku, která opět umožňovala, alespoň částečně, volný obchod a jednak vydal rozkaz, aby rolníkům byla zrekvírovaná prakticky veškerá úroda i s osivem.

„Boj o zrno“, jak ruští bolševici okrádání rolníků nazvali, vedl ve svém důsledku k obřímu hladomoru, který v letech 1921-1922 zahubil několik milionů rolníků především v oblastí Povolží, ale také na Ukrajině. Právě tehdy bolševici poprvé okradli Ukrajince o úrodu a osivo. Tento čin znovu a ve velkém zopakuje Stalin.

Prameny: