Největší zločin Sovětského svazu

První masové deportace proběhly v bolševickém Rusku ještě před oficiálním vyhlášením Sovětského svazu. V roce 1920 vyhnala Čeka s vydatnou pomocí Rudé armády kolem 300 000 Kozáků z oblasti Donu. Desítky tisíc Kozáků Džerzinského Čeka bez milosti povraždila.

K nejmasovějším deportacím došlo již v první polovině 30. let 20. století. Dle odhadů bylo vyhnáno, především na Sibiř, 14-16 milionů kulaků. Vzhledem k tomu, že „rozkulačení“ jsem věnoval samostatný článek již dříve, zaměříme se dnes na deportace z doby konce 30. let a druhé světové války.

Rozsah tragédie milionů lidí, mnoha národů a desítek etnických skupin je tak obrovský, že jej není možné zpracovat do knihy, natož do článku. Omluvte, proto prosím, že se nebudu věnovat osudům všech národů, ale vyberu jen některé. Jinou formou tento článek zpracovat nejde.

Alespoň krátce zmíním, kterých národů se deportace týkaly: Poláci, Němci, Tataři, Korejci, Finové, Arméni, Lazové, Čečenci, Bulhaři, Balkaři, Kurdové, Kalmyci, Řekové, Turkmeni, Ingušové, Estonci, Lotyši, Litevci, Karačajové, Gruzinci, Azerové, Číňané, Ukrajinci či Židé.

Jak vidno, prakticky všechny národy žijící pod nadvládou Sovětského svazu, kromě etnických Rusů, postihly ve větší či menší míře deportace. Jako první nám přijde na mysl otázka: Proč? Proč k něčemu takovému došlo? Odpovědí je hned několik.

Stalin, vědom si skutečnosti, jaký vnitřní rozpad postihl Rusko během Velké války, pracoval usilovně na tom, aby během nadcházející války proti imperialistické Evropě k ničemu takovému nedošlo. Mnoho národů tak bylo označeno za nespolehlivé. Šlo především o národy žijící na západní a jižní hranici SSSR. V době občanské války bylo pro Rudou armádu velmi těžké dané oblasti zpacifikovat a k tamním obyvatelům panovala v sovětském vedení nedůvěra. Proto přijala rada lidových komisařů 26. dubna 1936 usnesení o vysídlení Němců a Poláků. Nutno dodat, že vysídlování na západě SSSR začalo již v roce 1935 (týkalo se i Finů) a toto rozhodnutí dalo dlouhodobému plánu Stalin pouze oficiální rámec. Rovněž je usnesení z dubna 1936 nutno považovat za počátek série mnoha dalších, týkajících se jiných národů. Stejný osud potkal pobaltské národy po připojení k SSSR v červnu 1940. Ruská brutalita na Kavkazu má své kořeny již v 18. století, a tak zde bolševický SSSR pouze navázal na carské Rusko. Původní obyvatelé Kavkazu byli označeni za „nespolehlivé živly“ a poslány na Sibiř.

Dalším důvodem deportací byla komunistická snaha zlikvidovat tradiční způsob života jednak venkovanů a jednak kočovných národů. Komunisté vždy považovali neobvyklý způsob života za něco odpudivého a jakmile se dostali k moci, ihned se s ním začali vypořádávat.

Jedním z cílů bolševiků bylo osídlení Sibiře. Tehdy již existovala jasná představa, jaké přírodní bohatství zde leží a rada lidových komisařů dělala vše proto, aby co nejdříve mohla začít těžba. Právě proto byli vysídlenci posíláni na Sibiř. Měli vystavět, ve zcela příšerných podmínkách, města a posléze zde pracovat. Tady leží odpověď na otázku: Kolik lidí deportace nepřežilo? Odhady se liší. Ty nejnižší říkají kolem jednoho milionu lidí a ty nejvyšší jdou vysoko přes dva miliony lidí.

Deportace na Sibiř většinou proběhla takto: Nad ránem přijeli agenti NKVD spolu s milicionáři a rudoarmějci do například ukrajinské vesnice. Celou ves obklíčili, obyvatelstvu oznámili, že mají 24 hodin na to, aby si vzali věci, které unesou a shromáždili se u náklaďáků. Kdo neuposlechne bude zastřelen i s celou rodinou. Celý den a noc vojáci hlídkovali, aby z vesnice nikdo neutekl. Dalšího dne ráno agent NKVD spočítal, zda někdo nechybí. Pokud vesničan chyběl, měli sousedé oznámit, kde skrývá. Jestliže to neoznámili, každý desátý byl popraven. Posléze naložili deportované na náklaďáky. Zavezli je na nejbližší vlakové nádraží, nacpali do dobytkáčů a vlak, například z doněcké oblasti, zamířil někam k Omsku. Již samotnou cestu mnoho lidí nepřežilo. Deportace většinou probíhaly na jaře a v létě, přičemž horka jsou v tomto období v Rusku příšerná. Deportovaní nedostávali prakticky žádné jídlo a jen minimum vody. Čas od času vlak zastavil. To proto, aby milicionáři mohli z vagonu vyhodit mrtvé. Pak se pokračovalo dále. Když konečně dorazil vlak do cíle, byli přešivší zcela vyčerpaní. A čekalo je mnoho těžké práce. Pokud měli štěstí a přivezli je k již postavenému či právě stavěnému městu, bylo to ještě dobré. Již zde byly vybudované alespoň primitivní příbytky, případně jim místní pomohli se stavbou. Mnohem hůře na tom byli ti, kteří toto štěstí neměli a byli odvezeni někam dál. V takovém případě tyto zesláblé, hladové a žíznící lidi čekal dlouhý pochod stepí či pustinou. Když přišli k vyznačenému místu bylo jim řečeno, že zde mají postavit město. Nejprve proto musí přežít první zimu. Tedy, mají čas do doby, než přijde sníh a mráz. Musí postavit domky, aby nezmrzli a obstarat si alespoň trochu potravy. To bylo velmi těžké v místech, kde skoro nic nerostlo a na lov neměli žádné prostředky. Bolševici jim pro začátek přivezli trochu dřeva, jídla a některé další základní věci. Pak již zůstali sami.

Svědek deportace Korejců vzpomíná: „Přivezli je na náklaďácích, které ponechali mezi uschlými keři velbloudích bodláků a tamaryšků. Lidé, kteří ztratili všechnu slušnost a důstojnost, v bílých šatech a šedivých vatovaných vestách, se chytali za nohy řidičů a milicionářů. Na kolenou je prosili, aby je odvezli do lidnatých míst, protože v mrazu a větru, bez domácího krbu a střechy nad hlavou zemřou malé děti a staří. Někteří se ani nedožijí rána.“ Úmrtnost lidí deportovaných do neosídlených míst Sibiře či stepí přesahovala 90 %. Korejců, deportovaných z Chabarovské či Přímořské oblasti bylo přes 170 000. Zcela absurdní je důvod, proč Korejce bolševici násilně přesídlili. Sověti se obávali, že v případě války s Japonskem by Korejci pomáhali Japoncům a dělali jim špehy.

Zřejmě nejstrašnější zacházení při vysídlování zažili Čečenci a Ingušové na Kavkazu. Deportace zde postihly kolem půl milionů lidí. V únoru 1944 vtrhly na Kavkaz rudoarmějci, aby podpořili agenty NKVD. Vyhánění začalo v tuhé zimě. Všude ležela spousta sněhu a mrzlo. V takové situaci bylo jasné, že pro vysídlence nemohou přijet náklaďáky, jako se to dělalo běžně, ale místo toho je čekal náročný dvoudenní pochod k nejbližší železnici. Bylo evidentní, že takový pochod starci, nemocní a děti nemohou zvládnout. Dospělým a zdravým NKVD řekla, že se mají vydat na cestu a až to bude možné, pro ostatní přijedou náklaďáky. Nic takového nebylo v plánu. Po odchodu většiny obyvatel byli staří, nemocní a děti nahnáni do stájí či stodol. V některých vesnicích je agenti NKVD postříleli. Jinde upálili zaživa. Horský pochod však nezvládalo ani mnoho zdravých dospělých. Takoví byli biti pažbami pušek a pokud někdo nemohl dál byl na místě zastřelen. Mahomed Tagajev měl štěstí a dostatek sil, aby cestu přežil. Později vzpomínal: „Spolu s rodinou jsem doputoval do stanice Groznyj. Umístili nás do vagonu, ve kterém už bylo asi 60 osob. Kromě vedoucího vagonu, který pod dozorem chodil na zastávkách pro jídlo, nesměl nikdo vycházet. Mnoho lidí zemřelo. Sám jsem viděl, jak na zastávkách ze sousedních vagonů vynášeli dozorci mrtvoly a zaházeli je sněhem.“

Až v roce 1991 byl v Rusku přijat zákon O rehabilitaci národů postižených represemi a o dva roky později zákon O rehabilitaci obětí politických represí.

Tragédii, která zničila životy více než dvaceti milionům lidí, však nelze žádnou rehabilitací odčinit ani odpustit.

Prameny: