Příběhy z gulagu

Snad každý žák základních škol zná názvy jako Osvětim, Treblinka, Mauthausen či Dachau. A je to tak správně. Avšak, zkuste položit, prakticky komukoli, otázku: Jaké znáš gulagy? Má zkušenost je trýznivá. Skoro nikdo neslyšel o Soloveckých ostrovech, Vokrutě či Kolymě. A přitom osudy lidí, kteří těmito tábory prošli či zde zemřeli, nejsou o nic méně tragické než osudy obětí z Osvětimi. Pojďme si připomenout alespoň pár lidských příběhů. Příběhů lidí, kteří strávili mnohdy desítky let v pekle na zemi a často se z něj ani nevrátili.

Peklem byla už samotná cesta do gulagu. Většinou to probíhalo tak, že u zatčeného zabušila kolem čtvrté ranní NKVD a ještě v polospánku jej sebrala. Mnohdy si takový člověk nezvládl ani sbalit vše potřebné. Poté byl naložen do vlaku a poslán někam na Sibiř či sever. Ani zde pouť častokráte nekončila. Do některých táborů bylo nutno dojít pěšky, buďto v příšerném mrazu, či vedru, s minimem vody a bez jídla. Nelze přesně spočítat, kolik lidí nepřežilo cestu. Když se někdo výrazně opožďoval, dozorce jej prostě zastřelil.

Obzvláště neslavnou se stala tzv. Kolymská tramvaj. Do táborů byli vězni a vězenkyně dopravováni na lodích. Během plavby byly obvykle všechny ženy mnohokráte znásilněny. Na jednu takovou cestu vzpomíná přeživší gulagu Jelena Glink: „Znásilňovali na povel „průvodčího“ tramvaje. Potom, na další povel „konec legrace“ se zvedli a neochotně přenechali místo dalšímu muži, který už stál plně připraven. Mrtvé ženy odstrčili nohama ke dveřím. Zbylé přivedli zase k vědomí, chrstli na ně vodu a začalo to nanovo. Když bylo mrtvých žen příliš, házeli jejich těla přes palubu. Stráže ani nezapisovaly jména mrtvých.“ Na jinou cestu do Kolymy vzpomínal Janusz Bardach: „Jakmile se objevily ženy, muži jim strhali šaty. Každou ženu napadlo několik mužů. Viděl jsem, jak se jim těla kroutí. Ženy kopaly, škrábaly, kousaly, křičely a plakaly. Násilnicí je bili. Nikdo se násilníky nepokusil zastavit.“

Pak už zbýval, zcela vyčerpaným a zesláblým vězňům, poslední úsek jejich cesty. Po příjezdu či příchodu do tábora následovala selekce. V pozdějších letech fungování gulagů se již příslušníci jednotlivých národů v táboře vítali. Tedy, některých národů. Ono vítání zajímavě popsala Ariadna Efron: „Jakýsi žid vzal v naší skupině stranou židovky, dal jim chleba a vysvětlil jim, co mají dělat. Pak za Gruzínkami přišel nějaký Gruzín. A tak dále. A po chvíli jsme tam zbyly jen my, Rusky, bylo nás deset nebo patnáct. Za námi nepřišel nikdo, kdo by nám nabídl chleba nebo nám nějak poradil.“

Samotný život v gulagu je velmi obtížné vylíčit. Lišil se tábor od táboru. Každý vězeň měl trochu jiné postavení a platilo, že nejlépe na tom byli skuteční kriminálníci a nejhůře političtí vězni, kteří nic protiprávního neudělali. Někdo měl štěstí, že pracoval v továrně. Jiné čekala zničující práce venku, na stavbách železnic, továren či třeba v dolech. Ale takřka pro všechny platilo, že každým dnem, týdnem, měsícem a rokem se lidské osobnosti měnily, až se z nich staly jen trosky. Margarete Buber-Neumann to popsala ze všech nejlépe: „Celý průběh rozkladu osobnosti se odehrával před očima všech, kdo byli v cele (mnohé věznice měly kapacitu takřka 1000 lidí). Člověk se tu nemohl ani na okamžik schovat, dokonce i s vyměšováním se musel přesouvat na otevřený záchod, umístěný přímo v místnosti. Říkám „záchod“, ale ve skutečnosti to bylo pět děr v podlaze, nic jiného. Před každou z těch děr se okamžitě tvořily fronty. Pozorovalo vás nejméně tucet párů očí, za křiku a naléhání jiných, kteří netrpělivě čekají na každý Váš pohyb. Komu se chtělo plakat, plakal přede všemi, a jeho muka ještě zesiloval pocit studu. Kdo se chtěl zabít, třeba v noci se pod prostěradlem pokusil překousat si žíly na paži, byl rychle odhalen některým z těch, kdo v cele nemohli spát, a bylo mu zabráněno čin dokonat.“

Těžký život ještě ztěžoval neustálý hlad. Jakov Efrussi popisuje, co prožíval: „Trvalý hlad ničí lidskou psychiku. Není možné přestat myslet na jídlo, myslíte na jídlo pořád. K vaší fyzické nemohoucnosti přibude morální slabost, protože stálý hlad odstraní pocit sebeúcty. Celé vaše myšlení směřuje k jedinému: Jak získat více jídla? Čekáte třeba, zda někdo z kuchyně vyhodí něco jedlého, například pár odřezků zelí.“ A v těchto podmínkách museli vězni pracovat. Tvrdě pracovat. Kdo neplnil normy, dostával ještě méně jídla.

Na denní režim vzpomíná muž, který měl trochu štěstí a pracoval v textilce: „V šest jsme museli být v továrně. V deset jsme měli pětiminutovou přestávku na cigaretu, kvůli které jsme museli běžet asi dvě stě metrů do sklepa, to bylo jediné místo, kde se smělo kouřit. Překročení zákazu se trestalo dvěma lety vězení navíc. V jednu hodinu přišla půlhodinová pauza na oběd. S kameninovou miskou v ruce se člověk musel hnát do kantýny, postavit se do dlouhé fronty a dostal trochu nechutných sójových bobů, ze kterých bylo většině špatně. A pak stůj, co stůj musel být zpátky v továrně ve chvíli, kdy stroje začnou pracovat. Pak jsme se nehnuli z místa až do sedmi hodin večer.“ Teoreticky měli mít vězni jeden den v týdnu volno. Ve skutečnosti byl však velitel tábora pánem nad lidskými životy a nebylo tomu tak.

Isaak Filštinskij měl podstatně méně štěstí. Pracoval venku, v nádrži a třídil kmeny: „V zimě v Archangelském kraji trvale mrzlo, bylo čtyřicet až pětačtyřicet stupňů pod nulou, a nad třídící nádrží pořád visela hustá mlha. Byla strašně mokrá a zároveň studená. Po půl hodině celé tělo prostoupila a obalila vlhkost, bradu rty i oční víčka jsme měli potažené ledem a skrz žalostné táborové hadry vám mráz pronikal rovnou do kostí.“

Ještě strašnější byla práce v lese. Především v zimě. Na šílené podmínky vzpomíná Dmitrij Bystroletov: „V jednom okamžiku začal divoký a strašný vichr. Donutil nás se položit na zem. Ve vzduchu se rozvířil sníh, všechno zmizelo, světla tábora, hvězdy i polární záře a my zůstali v bělostné mlze. S rozpraženýma rukama jsme nemotorně klouzali a klopýtali, padali a pomáhali si. Pokoušeli jsme se co nejrychleji najít zpáteční cestu. Náhle nám nad hlavami zahřmělo. Sotva jsem se stačil pevně chytit druha vedle sebe, a už nám začal do tváří bušit nepřátelský proud ledu, sněhu a kamení. Vířící sníh znemožňoval dýchat i vidět.“

Alexander Dolgun popisuje, že právě kombinace nelidských životních podmínek, věčného hladu a úmorné práce v příšerné zimě, byla nejčastější příčinou úmrtí: „Promrzlé a necitlivé prsty nedokázaly udržet násady, páky, prkna ani bedny a docházelo ke smrtelným neštěstím. Když jsme váleli klády nahoru na náklaďák po dvou přistavených kládách jako po rampě, jednoho člověka to rozdrtilo. Pohřbilo ho dvacet klád, které se najednou uvolnily. Stráže odstrčily jeho tělo z cesty a ta ztuhlá krvavá hromádka čekala, až ji večer po práci odneseme.“

Jestliže takto těžký život měli v táborech muži, vše bylo ještě těžší pro ženy a děti. Od žen se očekával podobný pracovní výkon jako od mužů. Ten nezvládaly a ani jej, přirozeně, zvládat nemohly. Z některých ženských ubikací si dozorci udělali nevěstinec. Pro mnohé ženy byla prostituce jedinou možností, jak v táboře přežít a zajistit alespoň nějaké jídlo navíc pro děti. Alexandr Solženicyn jednu takovou ubikaci přeměněnou na nevěstinec popisuje následovně: „Všechno probíhalo s živelnou přirozeností, všem na očích. A na několika místech najednou. Ženu mohlo uchránit jen zjevné stáří nebo zjevná ohyzdnost. Nic jiného.“ Pro ženy tedy bylo výrazně lepší se otevřeně prodávat. Za to dostali alespoň nějaké peníze. Jinak dozorce, pokud měl zájem, ženu znásilnil a mnohdy ještě zbil.

Našly se však i ženy, které se celému principu gulagu postavily, odmítaly pracovat a podřídit se táborovému řádu. Většinou šlo o jeptišky či ženy hluboce věřící. Na jejich hrdinství později vzpomínala Aino Kuusinen: „Odmítaly pracovat na poli a trávily čas modlitbami. Hlasitě zpívaly náboženské písně. Velitel pak navštěvoval jejich ubikace s bičem. To se poté v barácích rozléhal bolestný křik. Ženy byly před bitím svlékány a ponižovány. Ale žádná krutost je nedokázala odradit od modlení. Nakonec je postříleli.“

O děti pracujících žen se staraly tzv. ošetřovatelky. Povětšinou šlo o ženy kruté či minimálně bezcitné. Paní Volovič jejich chování k dětem popsala takto: „Viděla jsem, jak ošetřovatelky děti ráno budí. Tahaly je z postelí násilím a kopanci. Strkaly do dětí pěstmi. Hrubě jim nadávaly, svlékaly je z nočních šatů a myly je v ledové vodě. Děti se ani neodvážily plakat. Jen trochu popotahovaly. Strašný, mručivý zvuk vycházel z postýlek celé dny. Děti, které už byly dost staré, aby seděly nebo lezly, ležely na zádech se skrčenýma nohama.“ Obzvláště ošklivé zacházení zažívaly děti kulaků: „Děti spí na podlaze a nemají dost bot. Někdy několik dní neteče voda. Špatně jedí. K obědu nemají nic než vodu a brambory. Nejsou tam talíře ani misky. Po sto čtyřicet dětí je tam jeden hrnek. Není tam světlo.“

Oč hůře se žilo vězňům, o to lepší život měli dozorci a velitelé táborů. Andrej Čeburkin, náčelník z Norilsku, rád vyprávěl, že v gulagu se mu žilo mnohem lépe než kdekoli jinde v Sovětském svazu. A není se čemu divit. Stačí si přečíst jeho vyprávění: „Všichni náčelníci měli vězeňské služebnictvo. Potom tam bylo úžasné jídlo. Ryby všeho druhu. Mohli jste si je nachytat v jezerech. A i když ve zbytku Sovětského svazu bylo jídlo na lístky, my jsme skutečně žili bez nich. Měli jsme maso, máslo, šampaňské, kraba či kaviár. Platy byly dobré. Když jste byl brigadýr, dostával jste šest až osm tisíc rublů. Ve středním Rusku jste mohl dostat nejvýš něco přes tisíc. Po nějaké době jsem vydělával asi pětkrát tolik, co běžní civilisté.“ Dozorci si také mohli dobře přivydělávat.

Například když zastřelili vězně na útěku. Za to byla nejen bohatá prémie, ale také dovolená. Dozorci tedy vězně k útěkům povzbuzovali či na ně chystali různé návnady. Dozorce před směnou hodil poleno přes plot. Posléze si vytipoval jednoho vězně a řekl mu: „Hej, ty, dones sem to poleno.“ Vězen namítal, že je za plotem a tam, že nemůže. Dozorce mu však naznačil, že to nevadí a že může přelézt plot. Když začal vězeň šplhat na plot, dozorce jej zastřelil krátkou dávku ze samopalu. Následovala prémie a dovolená.

Smrt byla v táborech něčím zcela normálním, každodenním. Lidé si na ni zvykli. Nic jiného jim ani nezbývalo. Herling o umírání v gulagu napsal: „Smrt v baráku byla hrozná i pro svou anonymnost. Nevěděli jsme, kam mrtvé pochovávají, zda někdo po vězňově smrti napíše rodině. Vědomí, že se nikdy nikdo nedozví ani o jejich smrti, ani o tom, kde byli pochováni, působilo vězňům strašlivá muka. Na stěnách baráků se proto objevovala vyškrábaná jména vězňů, která měli přeživší druhové v danou dobu doplnit křížkem a datem. Taktéž každý vězeň přesně dodržoval pravidelné termíny v korespondenci s rodinou, aby náhlá pauza mohla pozůstalé informovat o přibližném datu jeho skonu.“

Úmrtí jednoho vězně byla zároveň pro ostatní příležitost, aby si trochu přilepšili a vzali si jeho věci. Již jednou citovaný Janusz Bardach tentokráte vzpomíná, co následovalo po úmrtí spoluvězně: „Utvořila se kolem něj skupina. Jeden si vzal čepici, druhý boty, další si brali onuce, kabát či boty. O spodní prádlo propukl boj. Když byl vězeň svlečen donaha, pohnul hlavou. Zvedl ruku a slabě, ale zřetelně, pronesl: „To je ale zima…“ Pak mu hlava opět poklesla do sněhu a oči mu potáhl skelný povlak. Lidé se rozešli se svými úlovky. Možná ten člověk několik minut poté, co ho svlékli, zemřel na podchlazení.“

Jak vidno, oběti komunistické bestiality zažívaly podobná muka, jako oběti nacistické bestiality. A my bychom si měli oběti Vorkuty připomínat úplně stejně, jako si připomínáme oběti Osvětimi. Bohužel, většinu obětí gulagů neznáme jménem. To však jejich oběť nezmenšuje.

Prameny: