Tragédie sovětských válečných zajatců

Abychom naplno pochopili rozměr této tragédie, musíme si na úvod říct několik čísel. V průběhu druhé světové války padlo do německého zajetí kolem 4,5 milionu vojáků Rudé armády. Zhruba 4,8 milionu sovětských civilistů bylo během války deportováno do Německa na nucené práce. Zajetí v německých táborech nepřežily více než 2 miliony rudoarmějců. Během nucených prací zemřelo asi 1,3 milionu sovětských občanů. Po válce se do SSSR vrátilo ze zajetí kolem 1,8 milionu vojáků a přes 3,5 milionu civilistů. V Evropě pak zůstalo asi 600 tisíc lidí.

Sovětské vojáky a civilisty, kteří měli dostatečné množství sil, energie a štěstí, aby přežili zajetí, však nečekalo, stejně jako střední a východní Evropu, žádné osvobození. Právě naopak. Bylo na ně pohlíženo jako na zrádce, kolaboranty a nepřátelské agenty.

Tento přístup k vlastním vojákům, kteří padli do nepřátelského zajetí a později se z něj vrátili, byl bolševikům vlastní od chvíle, kdy se chopili v Rusku moci. Navrátivší ze zajetí nemilosrdně stříleli již během občanské války a kruté represe potkaly zajatce Zimní války.

Ani německý vpád do SSSR na věci nic nezměnil. Situace zajatců se v kontextu ohrožení země ještě zhoršila. 28. června 1941 vydal lidový komisariát obrany výnos: „Jak pohnat k odpovědnosti zrádce vlasti a členy jejich rodin.“ Sovětské velení ve dnech naprostého chaosu nemělo takřka žádnou představu, jak se situace na frontě vyvíjí či jak na tom jsou jednotlivé armády, a přesto okamžitě myslelo na to, co udělat s vojáky (a jejich rodinami), kteří padnou do německého zajetí.

Rudoarmějce přitom nelze obvinit ze zbabělosti. Ve dnech a týdnech, kdy se zcela rozpadlo velení a odpovědnost museli často přebírat nižší důstojníci, to byli právě vojáci Rudé armády, kteří opakovaně ukazovali svou statečnost. Přesto byli zajatci označeni vládou vlastního státu za sprosté zločince a zrádce.

Mezi lety 1941-1945 bylo vojenskými soudy Rudé armády odsouzeno kolem milionu vojáků. Většina k mnoha letům nucených prací, jiní byli posláni do trestných praporů, kde je brzy čekala takřka jistá smrt a přes 150 000 rudoarmějců bylo zastřeleno. To je 15 střeleckých divizí. Ano. Sovětský svaz si během války postřílel patnáct divizí. Pro srovnání dodám, že od útoku na Pearl Harbor až po kapitulaci Japonska bylo na všech frontách popraveno 141 amerických vojáků.

Stejně brutální byl Sovětský svaz k rodinám vojáků padnuvších do německého zajetí. Manželky, děti, rodiče, strýcové či bratranci. Ti všichni byli posílání do vyhnanství na Sibiř, zavíráni do gulagů či odsuzováni k deseti letům nucených prací v uhelných dolech či hutích. Jejich příbuzným nikdo neřekl, kam byli umístěni, a oni jim zase nesměli psát. Pokud měl tedy rudoarmějec štěstí, přežil nejprve německé zajetí, posléze sovětské tábory pro bývalé zajatce a následně se vydal na cestu do svého města či vesnice, mnohdy svou rodinu nenašel. Nevěděl, proč zmizela, kam zmizela. Mohl jen doufat, že se jednoho dne vrátí.

Na přelomu let 1943-1944 přijala rada lidových komisařů usnesení o vytvoření speciální sítě prověrkových a roztřiďovacích středisek. Každý voják či civilista vracející se ze zajetí musel takovým střediskem projít. Tato síť byla významně rozšířena po konci války, aby dokázala pojmout miliony lidí, které bolševici označovali za kolaboranty s nepřítelem. Jak vypadal pobyt v prověřovacích střediscích nejlépe zjistíme, když si přečteme vzpomínky několika žen, které jimi prošly. Jde o ženy, které byly za války odvlečeny do Německa.

Paní Ljašenková: „Sebrali nás a teď nás drží 20 000 v jednom táboře. Je nám tu moc zle. Každý den umírá mnoho žen a dětí.“

Paní Ostrovskajová: „Zdá se, že nikdy za války nebyl život tak těžký jako teď. Nemůžeme ani hýbat nohama. Jídlo je špatné. Jednají s námi, jako bychom byli psi. Chodíme jako mouchy, co se přežraly červivým borščem, který jsme po tři roky v Německu neviděli. Lidé si necení vlastního života, mnoho lidí spáchalo sebevraždu. Dívky, které odmítají vojáky, kvůli tomu sedí v tmavých a studených sklepích.“

Paní Gelachová: „Žijeme velice špatně, jídlo je úděsné. Dostáváme 300 gramů na den, syrové těsto, teplé jídlo třikrát denně - půl druhého litru napolo s červy, sušenou brukví a červeným zelím. Abych pravdu řekla, za Němců jsme dostávali mnohem lepší a sytější. Hodně děvčat leží v nemocnici, umírají hladem. Děvčata jsou špinavá, brzy je sežerou vši. Velmi mnoho lidí spáchalo sebevraždu. Týden to ještě vydržím a skončím se svým životem. Vyřiďte prosím mámě, že její dcera zemřela po osvobození Rusy. Pro co budu žít, když každý voják a důstojník nás uráží těmi nejhoršími slovy. Vůbec nás nepovažují za lidi.“

Podobný osud potkal miliony sovětských žen. Vzpomínaly na život v Německu, který byl sice také příšerný, ale ani nacisté se k nim nechovali tak jako jejich vlastní lidé.

Ani propuštění z prověřovacích středisek nepředstavovalo žádnou výhru. Zajatci totiž většinou nebyli propouštěni na svobodu, ale byli pouze přesunuti do pracovních táborů v Kazachstánu, na Sibiři či na Dálném východě. Sovětský režim je pokládal za bezplatnou pracovní sílu. Zde strávili mnoho let a dnes již ani není možné přesně určit, kolik lidí pobyt v pracovních táborech nepřežilo.

Až v polovině 50. letech byla maršálem Žukovem zřízena komise, která se údělem sovětských zajatců začala zabývat. V roce 1956 předložil Žukov ÚV svou zprávu. Žukov požadoval ukončení všech represí a nezákonností. Chtěl, aby byla těmto lidem nabídnuta práce dle jejich vzdělání či vyučení, aby jejich děti mohly na střední a vysoké školy. Rovněž žádal o udělení vyznamenání zraněným zajatcům či vojákům, kteří ze zajetí uprchli.

Většina návrhů Žukova byla zamítnuta a stárnoucí maršál si v předsednictvu vytvořil spoustu nepřátel. Přesto bylo přijato usnesení „O odstranění následků hrubých porušení zákonnosti týkajících se vztahu k bývalým válečným zajatcům a členům jejich rodin.“ Jednalo se však jen o odsouzení politiky Stalina, jak to ostatně tehdy bylo módní. Pro bývalé zajatce se prakticky nic nezměnilo.

Trvalo ještě dlouhá desetiletí, než roku 1995 přijalo Rusko odpovědnost za uskutečněná bezpráví a došlo k rehabilitaci bývalých zajatců.

Prameny: