Útěk skupiny bratří Mašínů den po dni - 2. října 1953

Ráno vyráží Milan Paumer z Martina. Nechtěl riskovat útěk z kasáren, a tak si vyrobil falešnou propustku. Až se na to přijde, okamžitě jej začnou hledat. Dal se na cestu, ze které již nemůže uhnout.

Vše jde až překvapivě dobře a Milan je kolem poledne v Poděbradech. Má na sobě uniformu a chystá se na dvě loučení. Nejprve se vydá za mladším bratrem Zdeňkem. Ten ještě chodí do školy. Nic mu říct nemůže, to nelze riskovat. Chce jej však vidět. Možná naposled. Posléze zajde za matkou, ta je z jeho příjezdu nadšená a slíbí, že k večeři upeče Milanovi králíka. Králíka, kterého Milan nikdy neochutná. Rozloučí se s matkou, ještě jednou na ni pohlédne, řekne, že na večeři bude doma a jde hledat Mašíny.

Bratři jsou u Vládi Hradce. Přišli ze dvou důvodů. Jednak se rozloučit a říct Vláďovi, že jej sebou bohužel vzít nemohou a jednak si přišli vzít ruční zbraně. Už dříve se rozhodli, že se vyzbrojí jen pistolemi, žádné kulomety ani granáty sebou tahat nebudou. Proč by měli, v Berlíně jsou za pár dní.

Kluci sebou berou čtyři pistole. Walthera má Pepa. Z P-38 bude střílet Radek. Pro Vaška berou ČZ 7,65. Milan dostane španělský Star. A jak se již bratři dohodli dříve, Zbyněk žádnou zbraň nedostane. Ještě jsou tak maximálně ochotni svěřit mu chloroform, ale nic víc.

Kromě zbraní si na cestu berou dva kompasy, mapu NDR, kterou vytrhli z časopisu (jiné zahraniční mapy v komunistickém Československu 50. let nejde sehnat), mapu ČSR, německo-český slovník, trochu jídla, mléko a pár korun. Marky bohužel nemají žádné. Bratři Mašínové si ještě sebou vezmou několik předmětů, které jim mají na cestě připomínat otce. Radek nosí jeho košili a Pepa má u sebe fotografii. Milan si sebou bere, mimo jiné, i své fotografie. Kdo ví, třeba se mu ještě budou hodit.

A teď už se vydají na nádraží. V Poděbradech sednou na vlak a zanedlouho jsou v Praze. Přesně dle domluvy se v smluvený čas setkají na pražském nádraží s Václavem a Zbyňkem. Zatím jde všechno jako po másle. Vlak do Chomutova, odkud se hodlají autobusem vydat ku státní hranici, jim jede až večer.

V předchozích týdnech Mašínové opakovaně diskutovali, kudy se dostat na západ. Postupem času dospěli k názoru, že mnohem jednodušší než se pokoušet překonávat Železnou oponu z Čech do Bavorska, bude přejít do Východního Německa a posléze dojít až do Západního Berlína. Na tomto místě je nutno dodat, že v roce 1953 ještě nestála Berlínská zeď a dostat se z Východního Německa do Západního Berlína nebyl žádný problém. Poté hodlají v Berlíně kontaktovat CIC (Counterintelligence Corps) a po absolvování výcviku se vrátit do Československa.

V sedm hodin večer se kluci konečně dočkají a nastoupí na vlak do Chomutova. Vše mají dopředu dobře promyšlené. Pravidelně se budou rozdělovat na dvě skupiny (po dvou a po třech), přičemž každou z nich povede jeden Mašín a budou dělat, že spolu nemají nic společného. K tomuto opatření mají dva důvody. Ten první je, že více lidí vzbuzuje více pozornosti a skupina pěti mladých mužů vzbuzuje pozornost vždy a všude. Druhý důvod je čistě praktický, pokud bude mít jedna skupina problémy, ta druhá jí přijde ze zálohy na pomoc.

Do Chomutova dorazí pozdě večer a na místě dostane jejich plán první trhliny. Autobus do obce Hora Svaté Kateřiny, ze které hodlají vyrazit ku státní hranici a přejít ji do Východního Německa, jede až ráno. Přechod hranice tak budou muset odložit o takřka 24 hodin. Nemají na výběr, musí se vydat pěšky za město a někde, schováni optimálně v křoví, přespat.

Čeká je první z mnoha chladných nocí pod širým nebem. Rychle přijdou na to, že pokud se chtějí alespoň trochu zahřát, musí se schoulit k sobě a udržovat tak tělesné teplo. Nikomu se nedaří usnout. Několikrát za noc musí vstávat, aby se protáhli, párkrát poskočili, a tak rozproudili krevní oběh.

Co jim dnes přijde jako nesnesitelné, bude brzy jejich denním chlebem. Pro svobodu se musí něco překonat a obětovat.

Prameny: