Jak voněl středověk: Hygiena mužů bez mýtů a předsudků

Tvrzení o špinavém a zaostalém středověku vzniklo hlavně z nedostatku informací a objevilo se až v 19. století. Lidé tehdy srovnávali minulost se svou vlastní dobou, kdy se rychle rozvíjela věda i medicína, a předky si proto představovali jako primitivní a zanedbané.

Svou roli sehrálo i „špinavé“ období raného novověku. V době morových epidemií šlechta přestala dbát o hygienu ze strachu, že teplá voda „otevírá tělo nemocem“. Právě tehdy se objevují nechvalně známé jevy: parfémy místo koupání, paruky plné vší a všudypřítomná špína. Výsledkem byl obraz špinavého středověku, který se pak opakoval v učebnicích i literatuře. Tento mýtus přetrval od 19. století až dodnes.

Skutečné prameny – městské knihy, staré lékařské spisy, domácí inventáře a archeologické nálezy nám i dnes dávají poměrně jasnou představu o tom, jak o sebe lidé ve středověku pečovali.

Osobní hygiena byla u mužů běžnou součástí života stejně jako dnes, jen měla podobu, která odpovídala možnostem a prostředkům té doby.

Osady, města i hrady vznikaly tam, kde byl spolehlivý zdroj vody – u řek, potoků, rybníků, studánek nebo pramenů. Lidé také využívali studny, kašny a zachycenou dešťovou vodu. Ve městech muži chodili do veřejných lázní, zatímco šlechta měla ve svých sídlech vlastní kádě a vany. Na venkově se muži v teplejších měsících myli v potocích a rybnících. Doma se používaly sudy, kádě a necky, do nichž se přilévala voda ohřátá na ohni. Nejběžnější každodenní hygienou však bylo rychlé omytí obličeje, krku a rukou.

K mytí sloužila hlavně voda a jednoduché domácí mýdlo z loje a popela, ale používaly se také jíly, hlína a bylinkové odvary z kopřivy či rozmarýnu. Bohatší muži měli k dispozici jemnější olivová mýdla, často parfémovaná růží nebo levandulí, dovážená z jihu Evropy.

Péče o vlasy byla stejně samozřejmá. Nejčastěji se používaly bylinné odvary, například z kopřivy, rozmarýnu, levandule nebo vrbové kůry, které zklidňovaly pokožku a omezovaly lupy. Hřebeny se vyráběly ze dřeva, kostí, parohů a pro bohaté i ze slonoviny. Šlechta a měšťané si vlasy upravovali olejem nebo parfémovanou vodou.

Muži věnovali pozornost i vousům. Holili se břitvou nebo ostrým nožem, vousy nejprve změkčili teplou vodou nebo olejem a jako dezinfekci používali ocet či víno. Kdo si vousy pěstoval a tvaroval, natíral je směsí olejů, loje a bylin. Husté vousy byly považovány za znak mužnosti, ale ne každý měl to štěstí, a tak movitější muži používali směs cibulové šťávy, medu, drceného hřebíčku a olivového oleje na podporu růstu.

Někteří si vousy a vlasy i barvili. Žluté barvy se dosahovalo smícháním šafránu, měsíčku, vinného octa, medu a drceného kořene řešetláku. Na černé vousy a vlasy se používaly duběnky smíchané s železem a vinným octem, případně ořešákový odvar nebo saze smíchané s olejem.

Péče o zuby byla také každodenní samozřejmostí. Otíraly se lněným hadříkem namočeným ve vodě, víně nebo octu, nebo se čistily roztřepenými větvičkami z habru či lísky. V lékařských spisech se objevují i jednoduché čistící prášky, například směs soli a drcených bylin nebo jemný popel.

Na osvěžení dechu se žvýkaly bylinky jako máta, šalvěj, petržel, fenyklová semínka. Bohatí používali hřebíček, skořici či anýz. Octové, vinné a solné směsi sloužily jako ústní vody. Archeologické nálezy ukazují, že lidé na venkově měli zuby zdravější než šlechta.

Ani péče o pleť nebyla jen záležitostí žen. Muži používali vodu smíchanou s trochou octa, vína nebo bylinkového odvaru k očištění i osvěžení. Lékařské spisy popisují přípravky, které používali i muži: směs sádla a rozmarýnu na suchou pleť, medové masti pro zjemnění pokožky, masky z vaječného bílku na zpevnění a mléko na zklidnění po holení. Běžné byly také jíly a hlína pohlcující mastnotu.

Stejně běžná byla i péče o uši a nehty. Na čištění uší sloužily jednoduché kovové nebo kostěné ušní lžičky, které se nacházejí i v hrobech obyčejných lidí. Nehty se zkracovaly nožíkem nebo pilníkem a šlechta měla své malé manikúrní soupravy podobné dnešním.

Středověký muž neřešil jen vousy a čistou košili. Tvrdá práce, jízda na koni, zbroj nebo dlouhé pochody přinášely potíže, které bylo nutné řešit. Nejčastěji to byly mozoly a praskliny na rukou, na které se používaly masti ze sádla a měsíčku, nebo směs vosku a tuku, která na kůži vytvořila ochranný film.

Muži, kteří často jezdili na koni, si natírali vnitřní stranu stehen směsí loje, heřmánku nebo šalvěje, aby se zabránilo bolestivému odírání od sedla. Vojáci nosili malé nádoby s mastí na otlaky z bot, do kterých se přidával popel, kořen pelyňku nebo lněný olej.

Zbroj přinášela další potíže: kovové okraje dráždily a rozdíraly kůži na ramenou a krku, proto se místa pod řemením mazala tukem nebo olejem. V létě vznikaly v brnění opruzeniny a zapařeniny, na které se používal ocet, růžová voda nebo směs soli a bylin, která vysušila a vyčistila podrážděná místa.

Muži pracující s provazy, nářadím nebo zbraněmi si chránili dlaně směsí smůly a tuku, která ztvrdlou kůži zjemnila a zmírnila bolest při další práci.

Zajímavé je i to, jakým způsobem se ve středověku pralo a čistilo oblečení. I to mělo velký vliv na hygienu. Muži si kůži chránili spodní vrstvou oděvu. Prádlo ze lnu nebo konopí zachytávalo pot, prach i nečistoty, a tím bránilo tomu, aby se špína usazovala přímo na těle. Tato vrstva se prala mnohem častěji než svrchní šaty. Pralo se v teplé vodě s popelem nebo mýdlem z loje, ve městech i v mýdelnách. Oblečení se vyvářelo a bělelo na slunci. Šlechta měla prádla víc a používala jemnější mýdla, ale princip byl stejný. Čistá spodní vrstva byla základem osobní hygieny. Čistota oblečení tak hrála stejnou roli jako mytí samotného těla.

Když se podíváme do skutečných pramenů, zjistíme, že středověcí muži o sebe pečovali mnohem víc, než jak se dnes traduje. Péče o tělo nebyla jen výsadou žen a šlechty. Byla i běžnou součástí života každého muže.

Trotula ( Archive.org); Bald’s Leechbook (Archive.org); Regimen Sanitatis Salernitanum (Archive.org); Macer Floridus: De viribus herbarum (Archive.org); Steven P. Ashby – Grooming the Face in the Early Middle Ages ; John H. Munro – Soap in the Middle Ages; Katherine Harvey – Washing and Water in the Middle Ages; Manuscriptorium – digitalizované středověké rukopisy; Wellcome Collection – digitalizované lékařské rukopisy; British Library – Digitised Manuscripts.