Lidé bez cti - Cikáni

Je geneticky potvrzeno, že předkové Cikánů odešli z oblastí severozápadní Indie (Paňdžáb, Rádžasthán) v 5. až 10. století našeho letopočtu. Tehdy oblast sužovaly války a sociální otřesy, které donutily mnohé opustit domov. Některá historická pátrání naznačují, že část obyvatel byla odvlečena jako váleční zajatci, jiní odcházeli dobrovolně a hledali bezpečí a živobytí jinde. Tato migrace začala jako pohyb menší skupiny lidí, která se později rozdělila na několik linií, z nichž jedna se vydala na západ a z ní vzešli evropští Cikáni.

Přesouvali se přes dnešní Pákistán, Írán, Arménii do Byzantské říše a dál na Balkán. Odtud putovali do střední Evropy a postupně se rozšířili po celém kontinentu. Do jejich genofondu se během putování promítl vliv místních obyvatel. Navzdory těmto kontaktům a opakovanému mísení si Cikáni zachovali jedinečný genetický profil, který svědčí o jejich dlouhodobé izolaci a kulturní uzavřenosti. V 10. a 11. století byzantské záznamy popisují příchod skupiny lidí, kterou nazývali „Atsinganoi“ – z tohoto slova později vzniklo slovo Cikán.

Řecké Atsinganoi (Ατσιγγάνοι) znamená doslova „ti, jichž se nelze dotýkat“. Termín se objevil v byzantských pramenech poprvé kolem roku 1050 n. l., v souvislosti s Cikány, kteří v té době pracovali jako věštci a kováři poblíž Konstantinopole. Původně označoval heretickou* sektu nedotknutelných mágů působící v Malé Asii kolem 9. století. Když se v Byzanci objevily první skupiny Cikánů, obyvatelstvo si je s touto sektou spletlo – odtud název. Byzantská společnost ho pak začala používat obecně pro všechny Cikány. Tento pojem pak přešel přes latinu (cingani, cinganos) do středověkých evropských jazyků.

První zmínky dokazují, že Cikáni nebyli zpočátku vnímáni jako tuláci, ale jako skupiny cizinců s vlastním vůdcem. V roce 1416 udělil uherský král Zikmund Lucemburský první oficiální listinu jistému „Ladislausovi, vévodovi Romů“, ve které potvrzuje, že „on i jeho lidé se mohou svobodně pohybovati po území království, neboť prý sloužili císaři věrně ve válce proti Turkům“. Tyto listiny umožňovaly svobodu pohybu, právo tábořit či přechodně pobývat ve městech, a to výměnou za loajalitu a služby. Povolení se vztahovalo jen na konkrétní skupinu a bylo dočasné.
Zpočátku byli přijati se zvědavostí a určitou mírou tolerance, protože nabízeli služby, které místní obyvatelstvo potřebovalo.

V druhé polovině 15. století se však jejich postavení začalo měnit. Začaly se objevovat rozporuplné názory na Cikány. Ty pozitivní psaly o skupinách s ochrannými listinami nebo právem k táboření, jejichž řemeslné dovednosti oceňovali panovníci i šlechta. Hlavními činnostmi byly kovářství, oprava zbraní, výroba nástrojů a práce s koňmi. Cikáni byli vítáni na trzích, poutích i slavnostech a byli vyhledáváni pro svou hudbu, zábavu a léčitelství.

Ty negativní je naopak popisovaly jako tuláky bez domova a povolení, „neklidné, nečisté a nespolehlivé“. Spojovaly je s krádežemi a žebrotou. V místech, kde se jejich skupiny zdržovaly delší dobu, se objevovaly stížnosti na krádeže, rušení nočního klidu, věštění a klamání lidí.

Od počátku 16. století začaly být skupiny Cikánů spojovány s tuláctvím a zločinností. Z roku 1498 pochází první dekret vydaný v německých zemích, podle něhož mají být Cikáni, do té doby tolerovaní jako exotičtí cizinci, cestující řemeslníci a poutníci, považováni za psance a lidi bez cti. Toto prohlášení se stalo vzorem pro další země a je považováno za počátek organizovaného pronásledování Cikánů v Evropě.

Se vzestupem centralizované moci a přísnějších městských řádů se pohybující skupiny Cikánů stávaly nežádoucími. Každý, kdo jim poskytl přístřeší, měl být potrestán stejně přísně jako oni sami. Objevují se první zákazy vstupu Cikánů na městská území, zákaz táboření v jejich okolí, tresty smrti za kočování a vyhánění z vesnic pod pohrůžkou trestu smrti. Některým skupinám bylo nařízeno zdržovat se pouze na panských statcích a pracovat na nich. V některých oblastech byli začleňováni do vojenských služeb a doprovázeli vojska jako kováři, opraváři nebo hudebníci.

Cikáni nebyli poddanými ani svobodnými obyvateli. Začali být vnímáni jako nezvaní cizinci bez původu, nečistí, bez víry a nepokřtění. Obyvatelstvo bylo varováno, aby se s nimi nestýkalo. Stejně jako ostatní nečistí nesměli vstupovat do kostelů ani tábořit v jejich blízkosti. V církevních kázáních se objevují jako symbol hříchu, nestálosti a nevěry. V očích počestných obyvatel pak jako nebezpečí pro veřejný pořádek, zdraví a mravnost.
Ve společnosti se postupně vytváří trvalé spojení kočovník = zločinec.

Roku 1556 vydal císař Ferdinand I. patent, který přikazoval, aby byli všichni Cikáni vyhnáni a jejich vévodové popraveni. Tato nařízení se opakovaně obnovovala i v následujících stoletích. Cílem, kterého nebylo nikdy dosaženo, bylo vyčistit celou Evropu od Cikánů.

Od druhé poloviny 17. století se pronásledování stupňuje. V německých a rakouských zemích byla vydávána nařízení o lovu Cikánů, která umožňovala ozbrojeným oddílům je zabíjet bez soudu. Tyto zákony přežívaly až do počátku 18. století.

Na počátku 18. století se postoj panovnických dvorů vůči Cikánům zásadně mění. V době vlády Marie Terezie a Josefa II. vznikaly rozsáhlé reformy, které měly kočovné Cikány převychovat v užitečné poddané.

Marie Terezie vydala v letech 1758, 1761 a 1767 několik tzv. patentů o Cikánech, které obsahovaly soubor přísných nařízení:

Cílem těchto opatření nebylo jen ukončit jejich toulavý život, ale Cikány „zcivilizovat“ a vytvořit z nich usedlé poddané, kteří by se podíleli na hospodářství a byli pod trvalou kontrolou úřadů. Navzdory těmto nařízením byla skutečnost jiná. V praxi nebyly úřady schopny zajistit jejich úplné provedení. Jejich snahy se setkávaly s odporem a neochotou se přizpůsobit a často končily neúspěchem. Z úředních hlášení vyplývá, že po deseti letech reforem bylo natrvalo usazeno méně než 20 % cikánského obyvatelstva.

Někteří žili jako oficiálně usedlí, ve skutečnosti však na okraji společnosti – často bez půdy, bez práv. Rodiny byly násilně rozdělovány, jazyk i tradiční způsob života potlačovány. Byli často odkázáni na sezónní práci, trpěli chudobou a byli závislí na libovůli vrchnosti. Mnozí se živili drobným obchodem, výrobou košťat, sítí, dřevěných misek a lžic nebo chytáním zvířat. Cikánské ženy prodávaly byliny, šily oděvy nebo předpovídaly budoucnost.

Cikánské rodiny, které byly násilím usazeny, často znovu uprchly a vrátily se ke kočovnému způsobu života. V úředních zprávách se tak dál objevují stížnosti, že „Cikáni se v přidělených vesnicích neusadili a pokračují v potulkách“.

I ve 20. století zůstali součástí společnosti, která jejich mentalitu, kulturu a jiný způsob života nikdy plně nepřijala. Z lidí svobodných, hrdých a nezkrotných, kteří se po staletí o sebe dokázali postarat, se nakonec stali lidmi závislými na společnosti.

Označení Cikán používané v tomto textu odpovídá historickému názvosloví, které se objevovalo ve většině evropských zemí již od středověku.

*Heretický – původně označení pro náboženské skupiny, které se odchýlily od učení církve. V tomto případě šlo o společenství lidí žijících mimo běžné mravní a manželské normy, sdílejících majetek i výchovu dětí.

Příště: Zapomenutá řemesla předků I.

Zdroj: Magdalen Kröll : Die administrative Bekämpfung des ‚Zigeunerunwesens‘ in Österreich 1880–1938 / István Kemény : History of Roma in Hungary / Péter Tóth : The Relationships between Roma People and the Surrounding Majority Society before the Eighteenth Century / Více autorů: Reconstructing the Indian Origin and Dispersal of the European Roma: A Maternal Genetic Perspective / Fraser, A. : The Gypsies, 1992 / Kenrick, D.: Gypsies From India to the Mediterranean, 2004 / Hancock, I., : We are the Romani People, 2002