Článek
K životu patří i smutné věci a ty nejbolestnější se často týkají dětí. V minulých stoletích rozhodovala o jejich osudu moc, chudoba i lhostejnost okolí.
Starověká společnost a nechtěné děti
Početná rodina nebyla ideálem starověké společnosti. Odkládání dětí bylo považováno za ospravedlnitelný způsob, jak udržet žádoucí počet obyvatel a usmrcení novorozeněte za čin téměř bezvýznamný. Platila absolutní otcovská moc a otec měl právo naložit se svými dětmi podle vlastní vůle. Mohl je trestat, prodat, odložit nebo dokonce usmrtit. Odložené děti se často stávaly otroky, byly mrzačeny za účelem žebrání a dívky končily jako prostitutky.
Středověk – příchod křesťanství
S přijetím křesťanství se objevila nejen úcta k novému náboženství, ale také snaha pomáhat potřebným, mezi něž patřily i odložené děti a sirotci. Neomezená otcovská moc byla zrušena, přesto bylo odkládání dětí stále běžné. Nejčastější příčinou byla chudoba, hlad a strach z veřejného pohoršení u nemanželských dětí. Opuštěné děti nacházely útočiště v hospicích a později v nalezincích. Tyto ústavy bývaly zpočátku skromné, přeplněné, poskytovaly jen nejzákladnější péči a úmrtnost dětí v nich byla vysoká. V místech, kde neexistovaly, přebíraly péči farnosti a obce. Skutečná organizovaná péče o nalezené a osiřelé děti začala až v 15. století. Finančně se zapojovaly rytířské řády, šlechtici i bohatí kupci. Někteří přispívali z náboženských důvodů, jiní zde diskrétně umisťovali vlastní nemanželské děti.
18. a 19. století
V 18. století vznikly v habsburské monarchii první státní nalezince s porodnicemi, určené i pro utajené porody. Mezi lety 1772 a 1789 byly otevřeny ústavy v Brně, Olomouci a Praze a významným centrem byla také porodnice ve Vídni. Do těchto ústavů přicházely především ženy ohrožené, chudé a svobodné matky. Hlavním úkolem bylo umožnit ženám bez zázemí bezpečně porodit a zabránit tak vraždám novorozenců a nelegálním potratům.
Ženy, které zde rodily, se dělily do tří skupin. Ty nejchudší rodily zdarma a po porodu v ústavu zůstávaly, dokud si náklady neodpracovaly jako kojné. Ženy, které měly prostředky, se vyplatily a odcházely. Třetí skupinu tvořily nájemné kojné, tedy chudé svobodné matky, které za mzdu kojily cizí děti.
Skupina svobodných matek pracujících jako kojné
Počty dětí rychle rostly. Pražská porodnice se v prvních letech fungování starala o přibližně čtyři sta dětí. O sto let později to bylo téměř devět tisíc. V polovině 19. století tvořily naprostou většinu rodiček služky. Počty narozených dětí ovlivňovala migrace za prací, výše výdělku i ceny potravin. Největším problémem nalezinců byla vysoká úmrtnost. Jednou z možností, jak děti ochránit, bylo umístit je co nejdříve do pěstounské péče.
Pěstounská péče
Pěstounka, které mělo být dítě svěřeno, měla být zdravá, částečně majetná, mravně zachovalá a způsobilá dítě vychovávat. Ve skutečnosti se majetkové poměry příliš nezkoumaly a pěstounky pocházely převážně z chudých rodin, pro které to bylo vítané finanční přilepšení. V méně rozvinutých okresech se pěstounství stalo natolik rozšířeným způsobem obživy, že některé oblasti byly nazývány pěstounské kolonie.
A tyto dobré skutky nekonají lidé hovící si v nadbytku. Ti, kdož cizí dítě přijímají, mnohdy nevědí, čím nasytí je zítra. Přesto se s ním rozdělí o to, co mají, o svůj chléb a svou bídu.
Dítě bylo mezi pátým a osmým dnem po narození předáno pěstounce spolu s výbavičkou, která byla naprosto nedostatečná a obsahovala dvě košilky, dvě plenky a jeden obvazek. Pokud dítě do půl roku zemřelo, musela být výbavička vrácena. Pěstounce náležela měsíční odměna v prvním roce šest zlatých, druhý rok čtyři zlaté a od třetího do šestého roku tři zlaté. Pro srovnání vídeňský nalezinec ve stejné době poskytoval výrazně bohatší výbavičku a příspěvek pro pěstouny byl také vyšší. V prvním roce deset zlatých měsíčně, ve druhém šest až sedm a později pět, a to až do deseti let věku dítěte.
Jedním z důvodů vysoké úmrtnosti bylo předávání novorozenců bez ohledu na roční období. K ohrožení života stačil už samotný převoz, zejména v zimních měsících.
Úskalím pěstounské péče byl také nedostatečný dozor nad pěstouny. Lékařů placených ústavem bylo málo, a tak dohled zajišťovali starostové a faráři. Ti povinnost často zanedbávali, sami pěstounky se kontrolám záměrně vyhýbaly, a tak svěřené dítě žilo často v nevhodných podmínkách.
Domovské obce
Po šesti letech se většina dětí vracela do ústavu, protože bez nároku na odměnu si pěstounka dítě nechávala jen zřídka. Odtud byly poslány do domovské obce své matky. Většina obcí neměla k dispozici vlastní sirotčinec a pouze šestileté děti bez rodiny tak často žily v obecní pastoušce, pomáhaly pást obecní dobytek nebo se toulaly v zuboženém stavu dům od domu a žebraly. Pro obce takovéto děti představovaly nežádoucí přítěž a mnoho dětí z domovské obce utíkalo a samy se protloukaly světem.
Kdo pokládá svůj osud za těžký, ať se podívá na jiné, aby se naučil trpět.
Následující doložené případy ukazují, jak také vypadala ,,péče” domovské obce:
Ani ne patnáctiletý chlapec zbídačený, špinavý, bosý a hladový byl již osmnáct krát trestán pro tuláctví a žebrotu. Pocházel z nalezince a byl umístěn k pěstounům, kteří zemřeli. Nový pěstoun ho poslal pracovat, aby mu odváděl veškerý výdělek a ve čtrnácti letech ho vyhnal. Chlapec žádal o podporu, aby se mohl vyučit řemeslu, ale byl odmítnut. Sám se pokoušel najít si mistra, u něhož by se mohl vyučit, ale v tak zuboženém stavu ho nikdo nechtěl přijmout. Nezbývalo mu než žebrat, aby nezemřel hlady. Vězení tak bylo jediné místo, kde dostal jídlo a dočasný azyl.
Metoda, která se udržela až do začátku 20. století, byla tzv. střída. Aby obec co nejvíce snížila náklady, bylo dítě každý týden přemísťováno z jedné rodiny do druhé podle stanoveného rozpisu. Se svolením obce bylo dítě využíváno jako bezplatná pracovní síla a vykonávalo nejtěžší zemědělské práce. Ubytováno bylo spolu s hospodářskými zvířaty, nechodilo do školy, o jeho ošacení a další potřeby se nikdo nestaral.
Ačkoli péče o nechtěné a opuštěné děti během staletí pokročila, minulost jasně ukazuje, jak rozhodující je, koho na své životní cestě potkají.
Příště: Byly ženy opravdu královny jedů? Je to mýtus, který šířili sami muži.
Zdroj: Bc. Jitka Marešová: Nalezenci – Historický vývoj a souvislosti ve vztahu k současné situaci v České republice; Veronika Smolíková: Tradice pěstounské péče v českých zemích; Kateřina Tomanová: Názor na profesionalizaci pěstounské péče v okrese Mělník
