Článek
Už nejstarší civilizace chápaly stáří jako samostatnou etapu života. Hippokrates přirovnával lidský věk ke čtyřem ročním obdobím a stáří, zimu života, kladl na hranici šestapadesáti let. Podle Aristotela se člověk stává starým v padesáti, svatý Augustin posunul tuto hranici na šedesát let a Isidor Sevillský až k sedmdesáti.
Ve středověké Evropě měl život jen dvě fáze. Na vrcholu byl člověk v pětatřiceti letech a pak následovalo ubývání tělesných i duševních sil.
Po staletí se o stáří psalo pouze v lékařských knihách. Ve starých slovnících pojmy jako staroba či stáří nenajdeme. První zmínku o starých lidech čteme ve slovníku francouzského lexikografa Pierra Richeleta. Ten roku 1679 napsal slova, která dnes působí až krutě: „Starci jsou podezíraví, žárliví, lakomí, nevrlí, upovídaní a stále si na něco stěžují… starci jsou odporní.“
Až později se začal měnit způsob, jakým společnost na staré lidi pohlížela. Postupně se rodí obraz moudrého stáří, které předává své životní zkušenosti, jehož slovo má váhu a je mu nasloucháno. Tento obraz je však spíše literární a každodenní realita většiny starých lidí byla jiná.
Život je šance, která je člověku dána jeho narozením a stáří je jeho součástí
Dokud neexistovaly starobince, ústavy, sociální jistoty ani důchody, byla většina starých lidí odkázána na své okolí. Jak se člověku v pozdním věku žilo, záviselo hlavně na tom, v jaké rodině a společenské vrstvě se narodil. Předání gruntu, chalupy nebo řemesla některému z dětí, ochotných se postarat, zajišťovalo stáří na vejminku. Měšťané, zámožnější řemeslníci nebo členové vrchnosti měli prostředky, aby si péči zaplatili.
V některých případech měli staří lidé bez rodiny a prostředků štěstí a ujal se jich kněz nebo některý z bohatších sousedů. Tato péče byla ale nahodilá, neorganizovaná a závislá spíše na dobré vůli jednotlivce. Většina lidí však musela pracovat, dokud jim to tělo dovolilo.
Giacomo Ceruti , Portrét staré ženy, 1740–1750
O tom, jak nejisté bylo stáří v této době, svědčí i zápisy v matrikách. Nacházíme v nich záznamy o starých lidech – žebrácích, kteří zemřeli na poli u křížku nebo v lese. V kolonce příčina úmrtí bývá často napsáno sešlost věkem, marasmus, ale také umrznutí.
Až do novověku zajišťovaly péči o staré lidi především církevní instituce. Prvními místy, která starým lidem nabízela dlouhodobou pomoc a přístřeší, byly špitály. Ty byly špinavé, skromné a se starými lidmi se v nich zacházelo špatně. Klášterní nemocnice poskytovaly o něco lepší prostředí, ale pouze vybraným řeholníkům a členům vyšších vrstev. Péče v nich spočívala spíše v modlitbách, protože ošetřování bylo považováno za práci nedůstojnou a nikdo ji nechtěl vykonávat. Postupně vznikaly všeobecné nemocnice a městské chudobince, ale i tak byla péče stále velmi skromná a kapacity nedostačující.
Stáří je přirozený úbytek sil, nikoli nemoc
Významnou změnu přinesly až reformy Marie Terezie a Josefa II. Byly budovány všeobecné nemocnice, léčebné i farní chudinské ústavy. Poskytovaná péče v těchto institucích byla na velmi nízké úrovni. Se zavedením domovského práva, v druhé polovině 19. století, byla formální povinnost postarat se o staré a výdělku neschopné přenesena na obce. Tímto krokem byla snaha omezit a postupně odstranit žebrotu. Domovské obce měly povinnost zajistit ubytování a případně i základní ošetření v chorobincích. Protože kvalita péče závisela především na finančních možnostech obcí, omezovala se často jen na poskytnutí střechy nad hlavou a stravy. Ve městech vznikaly chudobince a postupně také starobince určené přímo pro trvalý pobyt starých lidí.
Na konci 19. století začala péče o staré lidi postupně přecházet z rukou obcí a církve na stát. Vznikaly první léčebny a specializované ústavy, které navazovaly na dosavadní chorobince. Velký vliv měly také sociální reformy, které položily základy budoucího systému podpory při nemoci, invaliditě i stáří. Tímto obdobím se uzavírá epocha, v níž byli staří lidé odkázáni převážně na rodinu, obec a náhodnou dobročinnost.
V každé době byli nejzranitelnější ti nejmladší a ti nejstarší. Stárnutí je nedílnou součástí života a není to jen plynutí času – je to dar, který si zaslouží pochopení a úctu.
Příště: Smutný pohled do minulosti. Jak se naši předci starali o nechtěné, opuštěné a osiřelé děti
Zdroje: Bc. Šárka Dořičáková: Vliv instituce na vnímání budoucnosti u seniorů ; Martina Neumannová: Problémy a zátěže seniorů v současné společnosti; Milena Lenderová - Marie Macková - Zdeněk Bezecný - Tomáš Jiránek: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století II. díl: Život všední i sváteční; Jan Rudolf: Sociálně - psychologické aspekty stáří; Jitka Ryvolová: Právní úprava chudinství v českých zemích; Ladislav Štěpánek: Pastouška a vývoj její funkce ve vesnici
