Lidé bez cti - Matka nečistých

V různých evropských jazycích se pro tyto ženy používala jiná označení: 🇨🇿 matka nečistých, 🇩🇪 Lusthausfrau, 🇫🇷 tenancière de bordel, 🇮🇹 tenutaria di bordello, 🇵🇱 baba domu publicznego, 🇭🇺 kéjház anyja, 🇪🇸 madre de burdel. Každé z těch slov má jiný zvuk, ale všechny znamenají totéž - správcová veřejného domu.

První zmínka o existenci nevěstince v Čechách je z doby vlády Otakara II. Zda byl opravdu první, dnes už asi těžko zjistíme. Ve středověku se prostituce stala běžnou součástí městského života. Rozrostla se do takových rozměrů, že městské rady samy začaly zřizovat veřejné domy, aby udržely „nečistotu a neřest“ pod střechou a mimo ulice. Všeobecně se zakazovalo budovat nevěstince v sousedství kostelů, hřbitovů a klášterů. Domy měly svá pravidla a na jejich dodržování dohlížela správkyně. Tou byla většinou starší žena, často vdova nebo bývalá prostitutka.

Z hlediska úřadů byla osobou potřebnou, ale její společenské postavení bylo na úrovni prostitutek a dalších bezectných. Stejně jako ostatní lidé bez cti se nesměla účastnit církevních obřadů, nemohla svědčit u soudu, být kmotrou. Měšťané ji mezi sebe nepřijali.

Její povinností bylo:

V domech vládla přísná disciplína. Každý dům měl svůj vlastní řád. Ten určoval kolik zákazníků má žena denně obsloužit, jak dlouho má pracovat, jak se má chovat, kdy smí vyjít ven, co smí jíst. A také to jak má být oblečena, protože oděv ve středověku sloužil jako rozlišovací znak mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Prostitutky měly nosit oblečení v tzv. hanebných barvách: červené, žluté nebo zelené. V některých městech měly být označeny žlutým šátkem, závojem, červenou čepičkou. Řád také dbal na hygienu a nařizoval ,,každý týden alespoň jednou udělat koupel”.

Zavírací hodina domu byla stanovena na 23. hodinu. Někde byly předpisy přísné: žádné pití, hádky a rouhání. Řád také určoval komu je návštěva dovolena. V domě žen se nesměli zdržovat kněží, ani jiná posvěcená osoba. Zákaz se vztahoval také na ženaté muže. Přistižení ženatí muži byli městem pokutováni, někde byli odvedeni do blázince.

Řád museli dodržovat i návštěvníci. Při porušení byla potrestána i správcová a to pokutou, nebo i tělesným trestem.

Existovaly vážné důvody, proč se ženy rozhodly pro prostituci a ne vždy to byla chudoba, ta spíše snižovala práh zábran. V domech pracovaly dívky, ženy i vdovy. Některé z nich dohnaly k vykonávání řemesla dluhy. Správkyně jim poskytla půjčku, kterou pak splácely tělem. Někdy se chovala krutě, jindy se o své ženy starala. Mohla ženy pokutovat, odpírat jim jídlo nebo je zadržet, když chtěly odejít. Ženy, které dlužily peníze a nemohly je splatit, se často stávaly majetkem domu.

Domu byly povinny odevzdávat třetinu svých výdělků a zvlášť musely platit za stravu, prádlo, ošacení a lůžko, takže jim často zůstávalo velmi málo. Život v nevěstinci byl tvrdý a neposlušnost se trestala. Složitá byla otázka znásilnění. Podle řádu domu, ,,měla každá býti k dispozici každému muži”, tím se mělo předejít sporům a nepokojům mezi prostitutkami a zákazníky. Znásilnění prostitutky v domech nebylo považováno za trestný čin.

Jelikož byl dům žen místem, kde se setkávali lidé z nejrůznějších společenských vrstev, docházelo tam nevyhnutelně k mnoha přestupkům a zločinům.Nejčastěji to byly krádeže, rvačky, zneužívání a urážky na cti.

Při usvědčení z krádeže byla pachatelka potrestána bičováním nebo vyhoštěním. V jednom případě byla prostitutka odsouzena za „neuctivé zacházení s hostem“, protože mu v hádce vytrhla řetízek a hodila ho do řeky. Dostala pět ran holí a musela poškozenému nahradit škodu.

Další druh kriminality představovaly rvačky mezi návštěvníky. Rvačky byly v řádu zakázány a každý, kdo se v domě žen dopustil násilí, měl být pokutován a vyveden z města. Nechybí ani případy rouhání. V roce 1522 byl jeden host domu žen uvězněn, protože v opilosti prohlásil, že ,,v nebi není Bůh, a že by s ním pil, kdyby tam byl“. Za to byl na náměstí připoután k kůlu a veřejně zbit.

Našly se i případy kdy pachatelem byla ta, která měla na klidný chod domu dohlížet. A to i přes to, že v řádu domu bylo stanoveno, že „žádný správce nesmí ženu bíti ani trestati bez vědomí městské rady“. Rada měla zájem na tom, aby ženy mohly nadále pracovat a platit poplatky. Některé správcové zneužívaly moci nad ženami, které na nich byly ekonomicky závislé. Nutily je pracovat nemocné, nebo v době menstruace.

V soudních protokolech se dochoval případ Elsy z roku 1471, která otěhotněla se zákazníkem. Když se o tom správcová dozvěděla, donutila ji vypít odvar z barvínku, hřebíčku a semen divoké mrkve smíchaný se silným vínem. Elsa potratila a ihned poté byla správcovou donucena vrátit se k práci. Za tento čin byla správcová postavena na pranýř, bylo jí na čelo vypáleno znamení a byla vyhnána z města.

I přes snahu měst počet nelegálních prostitutek trvale převyšoval počet žen provozujících prostituci v domech. Vedle oficiálních veřejných domů existovaly i domy neevidované, které spravovali majitelé hostinců nebo kuplířky. Služby v těchto domech nenabízely pouze ženy v nouzi, ale i neuspokojené mladé vdovy po přestárlých měšťanech a rozmařilé měšťanské dcery.

Mnoho prostitutek také pracovalo na vlastní účet. K těmto ženám se připojovaly kočující prostitutky, které se ve městech zdržovaly pouze přechodně. Kočovná prostituce se objevovala především při zvláštních příležitostech, jako byly trhy, poutě a jiné velké události, kdy příliv návštěvníků sliboval dobrý výdělek.

V osmnáctém století se stala prostituce velmi oblíbenou oblastí zábavního průmyslu. Vznikaly nevěstince v nichž pracovaly speciálně proškolené prostitutky. Jejich společenský status se změnil. Ze správkyň hampejzů se staly provozovatelky živnosti s vlastním razítkem a účetními knihami. Éra, kdy měly absolutní kontrolu nad tělem i časem žen, kterým osud nerozdal nejlepší karty, se uzavřela.

Zdroj: Werner Sabitzer: Geschichte der Prostitution / Petra Štalmachová: Prostituce jako sociálně patologický jev společnosti / Maren Pullwitt: Das Nürnberger Frauenhaus / Kamil Janiš, Zdeňka Římovská: Prostitution in the cross - section of history