Lidé bez cti - Ras

Předtím, než v průběhu 19. století převzaly likvidaci a zpracování uhynulých zvířat velké kafilérie, existovaly rodiny, které tuto profesi vykonávaly. Ve středověku zaujímali společně s katy, felčary, hrobníky a potulnými lidmi nejnižší vrstvu společnosti, označovanou jako nečestní. Jednou z hlavních příčin, proč bylo povolání rasa považováno za nečestné, byla jeho bezprostřední konfrontace se smrtí.

Podle historických pramenů existovaly první rasovny, především ve velkých městech, již ve 13. století. Do té doby se o odstraňování zvířecích těl starali sami obyvatelé, nebo sedláci z okolí. S rostoucím počtem obyvatel a zvířat se zhoršoval problém s jejich likvidací, protože neodklizené zdechliny představovaly vážné zdravotní riziko.

Zpočátku byl ras považován za městského služebníka. Byl najímán obcí, aby se staral o čistotu veřejného prostoru. Jejich odměna byla stanovována podle množství odklizených zvířat, případně dostával naturálie ve formě práva stáhnout kůži odklizeného zvířete a prodat ji. Rasové měli často vedlejší příjmy. Prodávali kůže, rohy, kopyta, ale také tuk a kosti, které byly využívány v řemeslné výrobě. Zvláště kostní tuk a lepidlo z klihu byly cenné suroviny.

Povinností rasa bylo odstraňování zvířecích mršin, odchyt a likvidace toulavých zvířat. Mimo to vykonával také funkci Fleischbeschauera - osoby, která kontrolovala maso poražených zvířat. Později bylo spojení těchto řemesel považováno za nevhodné a byla rozdělena. Do poloviny 18. století zastával často i funkci kata. Zvláštní pozornost zasluhují také případy, kdy se ras podílel na vyšetřování zločinů. V některých městech byl využíván jako pomocník soudních úřadů při odklízení těl popravených nebo při čištění popravčích míst.

Z hygienických a náboženských důvodů byli tito lidé vyloučeni z obcí. Rasovny se nacházely většinou na jejich okraji, často u potoků, které sloužily k čištění a odplavování zbytků. Z hygienického hlediska představovaly rasovny problematická místa kvůli zápachu, odpadu a kontaminaci vody. Okolí rasovny bylo oploceno a přístup k němu měli jen povolaní.

Rodiny nečestných byly také sociálně izolované. Tato izolace vedla k vytvoření vlastního kulturního prostředí s vlastními zvyky a řečí. V průběhu 14. a 15. století se profese rasa stala dědičnou, neboť stigma spojené s touto činností znemožňovalo vstup do jiných řemesel. Synové rasů se stávali rasovými mistry a brali si dcery jiných nečestných. Dcery pohodných se často vdávaly za kata nebo hrobníka.

Z hlediska ekonomického postavení nebyli rasové nutně chudí. Mnozí vlastnili pozemky, dobytek a poměrně slušně prosperovali, zvláště pokud měli městskou koncesi. I tak přetrvávala představa, že ras je nepoctivý, bez svědomí a nakloněný zločinu. A často to tak opravdu bylo. Izolace, v níž žili, nedostatek právní ochrany a časté ekonomické problémy vedly k tomu, že někteří z nich se zapojovali do krádeží, padělání, pašování, obchodování se zakázaným zbožím a ukrývání zločinců. Ras, který byl obviněn, měl jen malou šanci na spravedlivý proces. Jeho nečestný původ byl sám o sobě vnímán jako důkaz.

Zatímco ve středověku a raném novověku byl ras vnímán jako nutné zlo, v 19. století se stal symbolem hygieny, pořádku a pokroku. Zánik tradičního rasovského řemesla začal centralizací. Malé rasovny se začaly rušit a jejich povinnosti přebíraly rasovny okresní. Postupně byly i ty nahrazeny moderními kafilerními provozy, které zpracovávaly zdechliny průmyslově.

Pověrčivé představy přisuzovaly povolání rasa z dnešního pohledu zcela nepochopitelné, někdy až bizarní vlastnosti. Udržovaly se pověry o jejich spojení se smrtí a démony. Ras měl prý zvláštní temné schopnosti a moc nad smrtí, kterou dokázal zkrotit. Uměl prý odvrátit mor, zaklít smrt, zastavit krvácení, uzdravit zvíře i poznat zločince. Přes veškeré pověry a strach byly ženy rasů často vyhledávány jako léčitelky zvířat a mastičkářky.

Dnes nám už jako dědictví zůstalo jen označení v mapách, místní názvy a dodnes používané věty, které přežily staletí: ,,smrdí jak ras / rasův pytel”, ,,byla to rasovina”, ,,mít se jak rasův pes”

Zdroj: Wurian Rebecca: Die Kultur der Wasenmeister in Kärnten 2013 / Scheffknecht Gerhard: Unehrliche Leute – zur Sozialgeschichte der Abdecker und Henker in Mitteleuropa, 1995 / Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) / Archivní mapy stabilního katastru (1824–1843) / Österreichisches Wörterbuch, 39. vydání, Wien 2001